úterý, 11. červenec 2017

Petr Nekoranec uprostřed newyorských dní

Napsal(a) 

 , foto Richard Nowak foto: Richard Nowak

Naposledy vzbudil pozdvižení kolem své osoby letos v lednu, kdy se stal absolutním vítězem barcelonské soutěže Francesca Viñase. Kromě toho ale celou sezonu strávil v New Yorku, kde má jako první Čech možnost získávat zkušenosti v „operním studiu“ Metropolitní opery. Do Lindemannova programu bývají většinou vybíráni mladí zpěváci z Ameriky, mnoho z nich má už na svém kontě nikoli bezvýznamné role na velkých scénách. Podle oficiálních informací nejde o klasické operní studio pro začínající zpěváky, stejně jako MET se totiž i Lindemannův program prezentuje jako instituce, která nabízí to nejlepší, co současná světová operní scéna nabízí. Poměrně úsměvně působí výčet rodných měst některých frekventantů. Montreal, Brooklyn, Chicago, New York, Šen-čen, Soul a vedle toho Nové Dvory, odkud mladý český tenorista pochází. Před pár lety jsme se s Petrem potkávali na chodbách pardubické konzervatoře a už tehdy měl poměrně jasno o své budoucnosti. Když jsem se ho jednou zeptala, co by chtěl dělat, odpověděl prostě: „Chtěl bych být velký zpěvák.“ Zdá se, že má nakročeno dobře.

Jsi právě v polovině Lindemannova programu pro mladé umělce. Jaký byl první rok v New Yorku? A jaké byly první dny? První dny byly strašné, doteď si pamatuji, když jsem tam poprvé přiletěl, objevil jsem se na plaze Lincolnova centra, točili tam nějakou reklamu, polovina plazy byla zastavěná lešením, zavřená, vypadalo to celé divně, bylo pod mrakem… A když jsem se přibližoval k MET, najednou jsem viděl, že i taková honosná a ikonická budova může mít lehce oprýskanou fasádu. Tyhle detaily na mě obrovsky působily. Říkal jsem si: „Aha, všechno není tak nablýskané, jak se zdá.“ Když jsem šel do ředitelských kanceláří, uhodila mě do nosu úplně stejná vůně jako v provozní budově pražského Národního divadla a co víc, mají tam naprosto stejný koberec! Naráz se mi vybavily různé vzpomínky.

To neznělo moc pozitivně. Ty nemáš dobré vzpomínky na koberec Národního divadla? To bych nechtěl říct, zkoušeli jsme v provozní budově s Dětskou operou Praha. Spíš mě rozhodilo, že první dojmy byly dost odlišné od mého očekávání. Taky mě zarazila ta malost veškerých prostor! Kromě hlavního sálu samozřejmě. Ale zkušebny, šatny, administrativní prostory, to jsou všechno miniaturní krychličky. Takže i v MET se bojuje s nedostatkem prostoru, což je dáno i tím, že ta budova je vmáčknutá na Manhattanu ještě s baletem, knihovnou a Juilliardem. Celkově se v New Yorku s místem neplýtvá. Ale je pravda, že první rok je za mnou a přijde mi, že jsem se ještě ani nestačil nadechnout a vzpamatovat se.

Petr Nekoranec jako Albert Herring v inscenaci operního studia Bavorské státní opery v Mnichově, foto W.Hoesl Petr Nekoranec jako Albert Herring v inscenaci operního studia Bavorské státní opery v Mnichověfoto: W.Hoesl

Co všechno musíš během týdne, případně dne absolvovat? Když jsi přijel, dostal jsi nějaký „rozvrh“? Dostáváme něco jako týdenní rozvrh, který primárně záleží na tom, jestli zrovna pracujeme na nějaké produkci MET, to potom člověku zabere hodně času. Ale v prvním roce se na scénu nedostaneme a náš týden se skládá z dvouhodinových bloků herectví, jazyků, samozřejmě hodin zpěvu, ansámblových zkoušek, korepeticí, zpívání pro patrony Lincolnova Centra, to je pro nás velká náplň.

Mecenášství je v rámci programu velké téma. Jednak nese jméno podle velkého mecenáše George Lindemanna a taky jsem si všimla, že na webu MET je u některých účastníků jako úplně první informace uvedeno, kdo je finančně podporuje, a pak až následuje výčet studijních úspěchů, dosavadních rolí… Znamená to, že bez určité finanční podpory se tam nedostaneš? To ne, každý přijatý zpěvák automaticky dostane podporu vícero sponzorů, kteří se na ni skládají, aby ten program vůbec mohl fungovat, stejně jako ve studiu mnichovské opery. Z toho potom má týdenní výplatu, nadto může využívat grant na nákup not, koncertních oděvů. Ale někteří jednotlivci mají svého mecenáše, od kterého získávají prostředky navíc, například na soutěže nebo na bydlení. Protože žít na Manhattanu je opravdu finančně náročné. V tomhle jsem měl obrovské štěstí, už v Mnichově si mě na jednom koncertě vyhlédla paní Sibylla Krötzer, Němka žijící ve Švýcarsku, která mě od té doby podporuje a pomohla mi i najít byt, který spolufinancuje. Díky tomu si můžu žít ve 41. patře na East Side…

Jak časově náročný je tvůj denní režim? Znám spoustu kolegů, kteří si odzpívají zkoušku nebo korepetují skladbu a pak jdou do parku, na kafe s přáteli nebo jdou hrát počítačové hry. Je tam jeden, který víc hraje na počítači než zpívá. Ale mají to hezky oddělené. Já jsem, nechci znít nějak přehnaně ambiciózně, ale jsem perfekcionista. Jakmile něco není v harmonii, nedokážu to nechat ležet. Víceméně celý den mám v hlavě zpívání, mozek jede, učí se slova…

Takže ty ráno vstaneš a hned myslíš na zpívá­ní? Děje se mi to samo. Já mám někdy problém si jen tak užít normální lidskou činnost.

 , foto Richard Nowak foto: Richard Nowak

Odkdy to takhle máš? Od té doby, kdy jsem byl díky své agentce neustále podrobován předzpíváním různým dirigentům, zpěvákům, manažerům... Začal jsem si uvědomovat, na čem všem ještě musím zapracovat. Už jsem se trochu otrkal, ale kombinace mého perfekcionismu a těchhle stresových situací mě uvedla do konstantního zlepšovacího procesu, což je dobře. Jak se to říká s tím drcením oliv? Nebo broušením diamantů. Je prostě potřeba být pod tlakem, aby byl pak člověk schopný stoupnout si třeba před Cecilii Bartoli a vydat ze sebe hlásku.

Kolik ti bylo, když jsi před ní poprvé zpíval? A co ti tehdy řekla? Dvacet dva. Řekla mi, ať pracuji, že je potřeba ještě vyrovnat passaggio, což je podle mě práce na celý život. Vlastně mě pochválila, ale já nejsem spokojený nikdy. Pavarotti říkal, že to největší zpívání je kombinace těla, mysli, hlasu, kolegů, akustiky. A že měl v životě jen dva dny, kdy cítil, že je všechno v dokonalém souladu, což úplně chápu. Třeba teď máme před Comte Orym a já vůbec nemám pocit, že bych měl být vysoký rossiniovský tenor. To mě uvádí do nervozity. Je to tam, není to tam?

Ale není to svazující nervozita, nebo ano? Musím bojovat. Já vím, že navenek působím klidně, ale uvnitř bojuji s vysokou nervozitou.

A co ti v tu chvíli pomůže k tomu, abys ji přemohl? (smích) Nechci znít blbě, ale já si představuji, že to může být moje poslední zpívání… A můj mozek se tím dá docela dobře ošálit, tělo odhodí ten tlak a řekne si „Jedem!“ Je to, jako když skáčeš bungee jumping...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 7/2017 (koupit)

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.