neděle, 24. listopad 2002

Petr Adamec nechce být jen dělníkem klavíru

Napsal(a) 

Petr Adamec nechce být jen dělníkem klavíru Petr Adamec nechce být jen dělníkem klavíru
Rozpravu zahajuje naše rozepře, zda "ten u klavíru" vedle houslisty či jiného instrumentalisty je klavírní partner nebo doprovazeč. Pianista PETR ADAMEC, s vrozenou skromností a smířlivostí, říká, že o něm stejně nakonec každý mluví jako o doprovazeči, třebaže je na pražské AMU profesorem a vedoucím oddělení "klavírní spolupráce".

Nechtěl jste přece jen kdysi být sólistou, se ctižádostivou vidinou budoucí slávy?

Bylo to jinak. Asi jsem byl netypické dítě. Doma jsme neměli klavír, a tak jsem chodil hrát k sousedům. Rodiče mě zapsali do hudebky už v pěti letech. Hrál jsem s potěšením, ale jen pro vyplnění volného času. V roce 1958 jsem maturoval a jako dítě z tehdejší "rodiny inteligence" (otec byl ředitelem školy, matka úřednice), dostal jsem doporučení "zařadit se do pracovního poměru". Ze zoufalství jsem nastoupil do automobilových opraven, což mi ovšem zase vylepšilo "kádrový profil". (Kdopak už si tohle všechno dneska uvědomuje?) Pak nečekaně zaznělo z politických kruhů líbivé prohlášení, nebránit dětem v umělecké cestě, a tak mě otec přihlásil na konzervatoř. Žádní muzikanti sice v mém rodě do té doby nebyli, ale můj mladší bratr je dnes profesorem konzervatoře ve třídě bicích nástrojů. Od roku 1959 jsem studoval na konzervatoři u profesorky Doležalové. Proti ostatním posluchačům mi díky studiu na gymnáziu chyběly roky učení, a tak jsem cvičil a doháněl jako mourovatý. Po čtyřech letech jsem přešel na AMU k Františku Rauchovi a současně v dobách jeho nepřítomnosti ke Zdeňku Jílkovi.

Při těch přestupech se musí mnohdy měnit způsob hry a bývá to i dost nepříjemné. Postihlo vás to taky?

Bohužel ano. Moderní výuka, která by korespondovala s Akademií, přišla u nás až později. Šlo hlavně o problémy úhozu a barvy, o soustředění a pocit, o hudební představu o díle. Zprvu bylo těžké přijít na to, v čem to je, a tak jsem se dost trápil. Profesor Rauch učil způsobem, který jsem ocenil až později. Ukázal cíl, ale cestu k jeho cíli pouze naznačil. Neměl jsem naštěstí problémy s úhozem nebo přehráním rukou, řešil jsem jen nadstavbu hry a otázky interpretace. Když jsem včas pochopil, že po škole (v roce 1968) se nedostanu na vojenskou základní službu do AUSu, začal jsem raději ještě během studia učit na vojenské hudební škole v Roudnici nad Labem. Tam jsem pochopil, že je k výuce třeba přistupovat podle typu žáka. Na začátku je nejlepší nechat ho hrát, nezastavovat ho, a teprve potom pracovat na detailech. Podstatný je talent. Když ho žák má, je uvolněný a kantor s ním nemá práci.

Zažil jste někdy nějakou fyzickou zátěž danou přecvičením, kdy už prsty nechtějí hrát a hlava se bouří?

To mívám dodnes a často je to dáno spoustou práce, pokud k tomu ovšem nechci připočítat i jistou dávku věku. Nepochází to z chybného způsobu hry. Je to zjevně problém našeho "stavu", tedy doprovazečského údělu. Bylo by namístě nejen cvičit, ale i odpočívat, relaxovat a zabývat se jinou činností. Až poslední roky mě k tomu donutily, když mi stav páteře vyvolal jakousi krizi. Vedle rehabilitací a masáží teď denně cvičím a radím to každému instrumentalistovi.

Opravdu vás nikdy nelákala sólová dráha?

Ani ne. Během studia jsem hodně hrál veřejně, téměř bez trémy, a víc dravé ctižádosti ve mně asi nebylo. Zahrál jsem si i v několika soutěžích a roku 1965 jsem přivezl třetí cenu z klavírní soutěže v Hradci Králové, za vítězným Ivanem Klánským. Už od konzervatoře jsem ale vlastně skoro pořád spolupracoval s houslistou Bohuslavem Matouškem a na AMU jsem se plně věnoval komorní hře. Své rozhodnutí o správném zaměření na komorní hru jsem si potvrdil i během pobytu na interpretačních kurzech houslové hry (1972) u Nathana Milsteina v Curychu. Dnes mohu říci, že jsem za trvalé praxe v tomto oboru došel k jednoznačnému přesvědčení, že mě to ke komořině vnitřním cítěním táhlo. Dávalo a dává mi to víc než sólové hraní.

V souhře záleží samozřejmě na typu partnera. Od každého se člověk něčemu přiučí, něco získá, umělecky i lidsky, i když to s někým občas nemusí být vždycky pozitivní. Vyřešil jsem to jednoduše: S lidmi, s nimiž si nerozumím, prostě nehraju. Ze školy mám ale jinou zkušenost. Mladí lidé se lépe přizpůsobují. Za všechny roky mého působení na Akademii jsem nezažil téměř nikoho, s kým by bylo nepříjemné hrát. Pokud přece ano, šlo víc o důvod lidský než umělecký.

Čemu vás léta komorního partnerství naučila?

Velké míře citlivosti. Jsem hodně nervní typ, mám rychlé reakce (což se pozná třeba i při řízení auta), ale v muzice mi to značně bere nervy. Při omylu partnera se sice okamžitě přizpůsobím, ale za cenu vysoké míry senzitivity, za níž se platí únavou a nervovým vyčerpáním. Postupem času jsem svá umělecká partnerství omezil. Hrával jsem s řadou dechařů, už dávno jsme z profesních důvodů přestali hrát s triem Bohuslava Martinů (s Bohuslavem Matouškem a Miroslavem Petrášem) a později se rozpadl i soubor Opus tre (s hobojistkou Ludmilou Ježovou, která zemřela, a s fagotistou Jiřím Seidlem). Teď hraju skoro výhradně jen s Matouškem a Hudečkem. Poučil jsem se, že nezáleží na typu nástroje, ale na osobnosti člověka. Vždycky jsem vůči každému plnil své závazky, ale s některými muzikanty jsem později další spolupráci raději nevyhledával. Taky jsem možná zpohodlněl. Zjistil jsem, že po mnoha letech práce na plné obrátky mě nové kontakty nervově vyčerpávají a že musím trochu přibrzdit, abych byl s vlastní hrou spokojen.

Měl jste s oběma svými stálými spoluhráči během doby nějaké spory a nedorozumění?

Se Slávem Matouškem hraju už od svých školních let na konzervatoři (přibližně čtyřicet roků!) a nemáme absolutně žádné problémy, v souhře ani v názoru. Když jsme začínali, byl to chlapec v krátkých kalhotách, končící základní školu. Za ty roky jsme se naprosto sžili. Podobné je to s Václavem Hudečkem, s nímž hraju od roku 1979. Každý je jiný, ale oba mi plně konvenují.

Podíváte se občas i při množství studia nových partů na sólovou koncertní literaturu, aspoň pro udržení technické kondice a přehledu?

V mém oddělení klavírní spolupráce na AMU je pětadvacet lidí a v tom celoročním provozu jedu jako vedoucí naplno. Ani vlastně nevím, kolik ještě absolvuji během sezony koncertů, a není to ani moc důležité. Počítám spíš nově nastudované skladby. Když si pak o prázdninách chci zopakovat třeba nějakou Chopinovu etudu, nedostanu se k tomu. Vlastně se spíš snažím jít v létě od klavíru dál.

Předloni jsem psal k profesuře na AMU habilitační práci a musel jsem si při tom udělat určité přehledy. Zjistil jsem, že například s málo sólově vytíženým pozounem jsem odehrál víc než sto padesát děl! Skladby pro housle a klavír ani nepočítám. Jejich množství spíš závisí na tom, kolik interpreti sami zvládnou nových děl, a jak jsou iniciativní.

Jaký je váš vztah ke skladbám různých historických etap, zvlášť k soudobé hudbě?

Nezáleží mi na době vzniku skladby, spíš na kvalitě autora. Někdy je i klasické dílo laciné a nemělo by se vůbec hrát. Žije jenom proto, že určitý nástroj postrádá větší množství literatury. Přitom leckterá soudobá díla mohou být skvostem, ale poskytují naopak větší nebezpečí plytkého obsahu, protože ještě neprošla sítem generací interpretů. Dobré věci ovšem nezapadnou. Řekl bych, že možná osobně tíhnu k hudbě romantismu.

Když čtete kritiky, které opomenou vaše jméno, necítíte se ukřivděn?

Nejsem na to moc citlivý. Praxe mě naučila vděčnosti za to, když si kritika vůbec partnerského klavíru povšimne. Kritik jde většinou na houslový recitál, ne na komorní duo. Ne že bych nijak nebojoval se ctižádostí, ale probíhá jen ve mně. Když se mi nepodaří zahrát koncert na sto procent, jsem dost dlouho nešťastný, bez ohledu na to, jestli se lidem večer líbil, nebo ne. To se pak trápím a třeba i nespím a mám špatnou náladu. Jsem svým vlastním nejpřísnějším kritikem.

Zažil jste ale v roce 2000 mimořádný úspěch, který nemohla pominout ani kritika...

Asi největší za mou kariéru. Bylo to nejvyšší ocenění světově unikátního CD kompletu šestnácti skladeb pro housle a klavír Bohuslava Martinů, nahraného společně s Bohuslavem Matouškem. Získal nejprve v roce 2000 cenu Classic Award za nejlepší komorní nahrávku v České republice předchozího roku a o rok později světové ocenění, "2001 Cannes Classical Award", na hudebním veletrhu MIDEM ve Francii, v kategorii Komorní hudba 20. století. Mezi 135 konkurenčními nahrávkami komorních souborů z celého světa byli i Emerson String Quartet a Maggini Quartet a v porotě zasedali nejvýznamnější světoví hudební kritici. Podotýkám, že nenásledovala peněžitá odměna, zato pro nás oba nejvyšší morální ocenění. Vzápětí byla tato nahrávka poctěna dalším uznáním, vyhlášeným americkým Classic Today, jako "Deska roku 2000".

Vydržíte ještě pokračovat v nastoleném tempu práce a života?

Sám si občas tu otázku kladu. Nevím, jaké úkoly mi příští roky připraví, ale vím, že můj repertoár mi není moc platný. Dnešní mladá generace se dost vyhýbá klasickým skladbám, nechce hrát zavedený repertoár a vyhledává stále nové skladby, i za cenu, že si třeba upravuje díla z repertoáru jiných nástrojů. Na pult mi neustále padají novinky, bez časové možnosti hlubší soustředěné přípravy. Je to někdy dost vyčerpávající.

A to jste ještě nezmínil četné zahraniční koncerty a turné.

Naštěstí se to všechno kompenzuje pocitem dobře odevzdané práce a ohlasem, který je někdy výraznější na zahraničních cestách nežli doma. Nemohu zapřít, že dodnes nezapomínám na velký prožitek z koncertu s triem Bohuslava Martinů v roce 1974 a ze čtyř koncertů s Matouškem a Hudečkem na Pražském jaru. Nezapomenutelná byla vystoupení s Bohuslavem Matouškem například v Tokiu, Paříži, Berlíně, stejně jako recitál v Chicagu, natáčený tamním rozhlasem. S Václavem Hudečkem vzpomínáme například na vystoupení v Paříži pro UNESCO, Amsterdamu, v Semperoper v Drážďanech, v Schauspielhausu v Berlíně a v novém koncertním sále v Lipsku, stejně jako v Amánu... Když se daří, dá se všechno zvládnout. Jsem na škole jedenatřicet let a hraju na klavír téměř šestapadesát roků. Muzika je pro mě pořád uměním a celoživotním vztahem, ne jen výdělečným zdrojem. Je ale dnes i neobyčejným zneklidněním, protože v současné ekonomicky laděné době jsme my muzikanti velice zranitelní. Spolupůsobí přitom i tlak stálé hrozby možného nečekaného fyzického úrazu a tím i konce možnosti dál hrát. Aby zdroj potěšení člověku z hudby zůstal, vyžaduje to určitou regeneraci, kterou si musím sám občas naordinovat. Jinak hrozí nebezpečí, že při pracovním přetížení a stresu bez přestávky vyhasne v člověku přání umělecky tvořit a zůstane jen dělníkem nástroje. Přesto jakoukoliv změnu nechci realizovat, tím spíš, že na AMU je vynikající, velice tolerantní a výlučné pracovní prostředí, jaké bych těžko kde hledal.

Snažím se, aby denní dřiny bylo co nejmíň, abych byl odpočatý, aby byla chuť do hry a aby mě hudba stále nově oslovovala. Těch skutečně výsostných okamžiků, kdy se člověku při hře otevírá nebe, těch vždycky je a bude jen vzácně málo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish