Čtyřiadvacetiletý pianista, disponovaný k nadprůměrné virtuozitě, se rychle zařadil ke světové špičce, vystupuje s nejznámějšími orchestry a dirigenty. Už v pěti letech vyhrál interpretační soutěž ve svém rodném městě En-jang (Shenyang). Od devíti studoval na pekingské konzervatoři, v jedenácti vyhrál 4. mezinárodní soutěž mladých klavíristů v Německu, ve třinácti Čajkovského soutěž mladých hudebníků v Japonsku. V patnácti začal studovat ve Filadelfii. Pianista se stal nejmladším „vyslancem dobré vůle“ organizace UNICEF. V repertoáru má Lang Lang díla evropské hudební klasiky, ale také hudbu své domoviny. Spojení evropské tradice s východní považuje ostatně za neobyčejně inspirativní. Na CD s názvem Dragon Songs hraje s dalšími hudebníky tradiční čínskou hudbu. V Číně se jeho životopis stal jednou z nejprodávanějších knih, je tam celebritou a loňská návštěva proto byla událostí. Jeho cílem je získávat pro klasickou hudbu mladé publikum. Své poslání vidí kromě koncertního účinkování v popularizaci hudby, a proto často spolupracuje s televizními stanicemi, pořádá koncerty pod otevřeným nebem a poskytuje rozhovory. Ochotný byl k interview i v Praze. Byl sólistou koncertu České filharmonie, s níž potom za vedení Jiřího Bělohlávka koncertoval ještě v Británii.
Když jste se loni na podzim vrátil po letech do své vlasti, bylo to opravdu tak silné, jak lze tušit z dokumentárního filmu o vašem pobytu?
Byla to opravdu jedinečná zkušenost, protože jsem nikdy takové turné po Číně neměl. Ani kdysi, když jsem ještě byl dítě. Pochopitelně. Teď to bylo patnáct recitálů ve dvaceti dnech. Byl to úžasný zájezd. Namáhavý, ale emocionálně velmi silný. Spousta věcí při něm byla poprvé: především jsem ještě nikdy nehrál pro tolik lidí. Také jsem se stal nejmladším pedagogem na čínských školách. Letos se tam vracím znovu, do Šanghaje… A firma Steinway vyrábí v Číně klavíry značky Lang Lang, aby podpořila touhu mladých lidí stát se klavíristy…
Podílel jsem se nějak na něm?
Ano, na návrhu. Je to vlastně nový typ piana – učitel do něj může napsat melodii a děti ji pak mohou zahrát, upravit, něco k ní přidat. Pomáhá to k učení skladeb. Můžete si k tomu připojit i vlastní počítač nebo DVD přehrávač a zahrát si třeba s Pollinim nebo s Martou Argerich. Je to taková hračka… Můj klavír je zkrátka plný hvězd, protože děti chtějí být hvězdami. Prvního ledna se začíná prodávat v Číně – a když to půjde dobře, tak potom i jinde ve světě. Je to neuvěřitelné, jak teď Čína, a myslím lidi i trh, letí dopředu, pokud se týká klasické hudby… Mimochodem, v současnosti v Číně studuje dvacet milionů mladých lidí hru na klavír!
Což je… neuvěřitelné, ano.
Každé větší město v Číně soutěží o titul „město klavíru“ – klavír je v Číně stejně populární jako fotbal, dokonce populárnější, protože čínské fotbalové týmy hrají strašně. Každé větší město staví koncertní sál, hlavně pro klavír, orchestrů samozřejmě není tolik. A učitelé klavíru v Číně patří skutečně do „high class“, ne jako v Americe. V Číně jsou to opravdu vážení občané. Učitel klavíru je někdo jako pan doktor… Ale jiné nástroje na tom zdaleka nejsou tak dobře.
To si zde v Evropě ani neumíme představit. Jaké má těch dvacet milionů lidí vyhlídky?
Lze-li žertovat – pro tolik pianistů náš trh opravdu není dostatečně velký…! Každý z nich má šance například přijít k dobrému učiteli. Nicméně – stát se světově známým jménem, tam jsou už vyhlídky pochopitelně horší… Ale mění se to docela rychle. V některých evropských a amerických hudebních školách už tvoří dvacet procent studentů lidé z Číny.
Začali asi Japonci. Takže nyní se na trh dostává výrazněji Čína? 
Rozhodně ano.
A nejen v hudbě.
Ano. V ekonomice, ve sportech…
Jaké to je být součástí tak velkého národa? Nebo se cítíte být spíš Američanem?
Žiju v Americe deset let, vyrostl jsem tam, takže mám logicky Ameriku velmi rád a líbí se mi tam – vyrůstal jsem tam. Ale Čína zůstává mou vlastí, mám čínské občanství. Čína je dnes velmi vzrušující, rozhodně není nudná. Usiluje o olympijské hry, o Expo… Je fantastické být u toho, být toho součástí – lepší než před nějakými dvěma sty lety.
Vaším prvním učitelem hudby byl otec, vystupujete někdy společně?
Hráli jsme spolu na mém koncertě v Carnegie Hall před třemi roky, který je i na DVD. A také na mém čínském albu. Ale jen jednu skladbu. Jinak není čas cvičit, takže to byl začátek i konec jeho koncertní kariéry.
Cítíte se volnější, když hrajete čínskou hudbu, přinejmenším právě proto, že je to hudba vaší vlasti?
Je to velmi svobodně plynoucí hudba, takže se tak mohu cítit. Ale mně je dobře i v jiné hudbě – s Rachmaninovem, Chopinem, Mozartem… Neodvažuji se tvrdit, že je hraju fantasticky, ale cítím se v těch skladbách pohodlně, příjemně. Když se člověk věnuje klasické hudbě, není jednoduché plně pochopit a prožít lidovou hudbu. Ale občas to funguje. Vyrůstal jsem v čínské rodině, otec ji hrával.
Dnes je nejslavnějším čínským skladatelem Tan Dun. Jak vypadá vaše spolupráce?
Tan Dun je pro mě jako bratr. Chodili jsme do stejné školy, je sice o dvacet let starší, ale vypadá velmi mladě. Ze začátku jsem mu říkal strýčku, protože jsem ho poznal, když mi bylo šest let. Vždycky mi říkal: Neříkej mi strýčku, ale bratře, nejsem tak starý… Náš hlavní cíl je teď olympiáda 2008. On bude hudebním ředitelem olympiády, já budu hrát na zahajovacím ceremoniálu, který režíruje autor filmu Hero Zhang Yimou. Moje spolupráce s Tan Dunem začala jeho prvním klavírním dílem, které napsal roku 1978, když mu bylo asi tolik, jako teď mně. Hrál jsem ho při svém recitálovém debutu v Carnegie Hall, je to taková impresionisticky laděná hudba. Nedávno jsme spolu dělali hudbu k čínskému film Banquet. V zásadě jsme použili hodně čínských vlivů, ale pracujeme s celou stupnicí, je to jako Bartók nebo Stravinskij s čínskými melodiemi, s mnoha výraznými rytmy. Teď pro mě skládá klavírní koncert, který bude představen na podzim roku 2008. V dubnu předtím ho uvedu jakou upoutávku s Newyorskými filharmoniky. Mnoho dalších orchestrů má o něj zájem, například Londýnská filharmonie. Hodně se těším, protože to bude dobré pro klavírní koncerty v 21. století.
A co ostatní skladatelé?
Dnes nemáme moc nových děl – a když ano, tak nejsou příliš úspěšná. Lidé je slyší jednou a řeknou, tak jo, ale nechci to slyšet podruhé. A já jim to nevyčítám, protože to je často velmi… divné i pro mě. Mám letos dvě zakázky od amerických skladatelek, což je zajímavé. Skladbu jedné z nich jsem měl hrát v lednu, ale odřekl jsem ji, protože tu skladbu nemůžu hrát – to nebyla hudba stvořená pro lidskou bytost, ale pro mimozemšťana. Řekl jsem jí, děkuji, jste geniální, ale já tomu nerozumím. Nebyl to problém technicky, ale bylo to divné, nepohodlné, velmi nepříjemné – a já nevěděl, proč to hrát. Druhá skladba je lepší, dokonce s orchestrem, tu myslím zvládnu. Ale nevím, nemám představu, jestli vydrží delší čas… Doufám, že díla Tan Duna se hrát budou a budou mít úspěch. Příští rok mám ještě jednu zakázku, překvapení. Tak tu zatím nemohu do novin prozradit.
Vytváříte podle svého vyjádření mosty mezi kulturami. Co je potom v hudbě skryto – čínské tradice nebo evropské? A čeho je tam víc? 
Evropského ducha? Při hře na klavír musíte uplatnit evropský vliv. Vezmete-li v úvahu melodiku i harmonii, tak rozdíl mezi evropskou a čínskou hudbou je velký. Čínská pětitónová řada může působit až nudně. Na mé „čínské“ desce jsou lidé, kteří převážně studovali – před válkou – v Evropě: ve Francii, jiní v Sovětském svazu. Takže v písních je i francouzský nebo ruský vliv, ale i německý; harmonie není čínská, je ze světa romantismu, je tam i impresionismus a tak dále. Řekl bych dokonce, že je to spíše východoevropské než západoevropské.
Jak vypadá evropský hudební svět z perspektivy Ameriky?
Amerika je Nový svět. Je mnohem víc internacionální. Jsou tam lidé z Asie, z Afriky… Evropa je v tomto smyslu nacionalističtější. Snad jen Francie je v tom jiná, tam jsou bohaté kontakty do Afriky. Také v Británii je hodně lidí jiných kultur.
Ale třeba tady u vás, řekl bych, je situace velmi tradiční, že?
Cítím tu podobnou atmosféru jako v Rakousku. To v New Yorku, tam je to jiné. Polovina obyvatel tam hovoří s cizím přízvukem…. Pro tohle všechno je důležité nejen studovat v Americe, ale také dorazit do Evropy. Studuji nyní soukromě v Berlíně u Daniela Barenboima. Už pět let. A v Paříži u Eschenbacha. Právě kvůli tradicím.
Jde o podněty týkající se hráčské techniky, nebo spíš o spirituální podněty?
Jde spíš o ty skryté. Techniku už mám, myslím, docela dobrou. V mém věku, upřímně řečeno, už nepotřebuji cvičit tak moc prsty. Jakmile dosáhnete určitého bodu – a neříkám, že jsem dobrý, jen říkám určitého bodu – tak potom je důležitější rozšiřovat vědomosti, znalosti, tedy i styl.
Říkáte tím, že není potřeba cvičit primárně tak, abyste hrál ještě rychleji… Ano?
Přesně tak. My z Asie se potřebujeme učit víc pochopení stylů a kultur. Speciálně v Evropě se snažím poznávat kulturu. Evropa je přitom velmi zaplněná lidmi. Každá země má svou vlastní kulturu. Není vůbec jednoduché se je učit chápat. Potřebujete jet do Řecka, do Říma, do různých oblastí Německa, do Anglie, Španělska, Francie, do východní Evropy, do Ruska… Líbí se mi to, je velice zajímavé podívat se na nejrůznější místa. Ani tak velká země, jako je Čína, veliká jako Evropa, nemá tolik dynastií, co jich je zde. Ale v Číně jsou velké rozdíly mezi východem a západem, mezi severem a jihovýchodem, to jsou obrovské rozdíly – jako mezi dvěma kulturami.
Kteří slavní klavíristé jsou vám nejbližší?
Pro mě jsou nejdůležitější Rubinstein a Horowitz. Pak Rudolf Serkin, Michelangeli, ale hlavně ti první dva. Zejména Rubinstein, protože hrál víc romantického repertoáru.
A co česká hudba?
Mnoho lidí mi doporučovalo Dvořákův klavírní koncert a je to opravdu krásná věc, kdybych na ni měl čas. Dvořák je v Číně někdo jako Čajkovskij, absolutní špička, ale ne pro klavír. Mám rád i Smetanu, jeho klavírní hudba je zajímavá, ale není to standardní repertoár, na rozdíl od symfonické hudby.
Říkáváte, že chcete dostat klasickou hudbu k mladým lidem. Vnímáte nějaké rozdíly mezi čínskou a západní mládeží?
Já osobně vyrostl v USA. Studovat v Číně by asi znamenalo, že by nebylo tak snadné se srovnat se zbytkem světa. Ale mladí Číňané jsou mnohem otevřenější, než by se čekalo. Nevidím tedy zásadní rozdíly. Můžeme mluvit stejným jazykem, stejně uvažujeme, chodíme do kina na stejné filmy, můžeme absolvovat stejné vymývání mozku… Nevidím rozdíly. Co musím, to je učinit pro ně klasickou hudbu zajímavější. Před třemi sty lety to byla Ta Hudba, ale dnes nejsme v takové situaci, zájem jde dolů. To nemůže nikdo popřít. Byla dobyta populární hudbou a my, co se zabýváme klasickou, tvoříme pár procent světa zábavního hudebního průmyslu. Jsou země, kde jde ve srovnání se zbytkem populace průměrně o tři až pět procent, jsou země, kde je to jen jedno procento. Takže musíme být realisty, nevznášet se v oblacích, protože už nejsme vyšší třída. Zdaleka ne všichni ve vyšších kruzích holdují vážné hudbě. Někteří ano, pro někoho je to móda. Měli bychom klasice vrátit její image.
Jakým způsobem?
Návštěvou škol, internetovými diskusemi, novými premiérami… Ale zajímavými, ne takovými, jimž nikdo nerozumí. Dostat klasiku do komerčních televizí, hrát ji tam, což já dělám docela dost, dále užívat multimedia, film…. A rozšiřovat klasickou hudbu venku po světě. Ale ne crossovery. Nemám rád hraní melodie s elektronickým bubeníkem.
Hrajete i na méně tradičních místech? 
Příští léto mě čeká zájezd po německy mluvících zemích a budu hrát koncerty i sólové skladby venku, pod otevřeným nebem. Lístky by měly být pro mladé levné, dvě až tři eura. Aby si mohli užívat atmosféru, třeba při tom i popíjet pivo. Mým hlavním cílem samozřejmě je, přivést je posléze do koncertních síní. Ale v létě by nebylo vhodné se cpát někam dovnitř, jako do Rudolfina. Mladí s tím mají problém, aby museli jít do šatny… Zvláště chlapci. Já je znám! Já už také sám na koncertech nehraju v kravatě a ve fraku, ale jinak: mám košili a oblek. Je to mnohem pohodlnější, ne se v tom zbytečně škrtit při těžší skladbě.
Jak důležitý je konkrétní nástroj?
Patřím k firmě Steinway, půjčil jsem jí i své jméno. Když říkám, že hraji na tuto značku, není to tedy reklama. Jejich klavíry jsou prostě dobré. I jiná křídla jsou dobrá, ale Steinway má něco, co já potřebuji – aby to bylo uděláno jakoby pro mě, jako když vám má dobře sednout divadelní kostým. Jde o zvuk, aby hudba zněla jako váš vlastní zpěv nebo řeč, ne jen jako hra. Jenom hrát, to není nic, to můžete na computer, stejně jako můžete mluvit s počítačem, ale s klavírem je to konverzace od srdce k srdci, velmi intimní.
Začal jste hrát velmi brzy, snad už ve třech letech. Bylo to obvyklé?
Ne. Díval jsem se na Toma a Jerryho, hráli tam na klavír, moc se mi to líbilo. Tak jsem chtěl taky. Koupili mi tedy piano. Byl mi rok.
Byla to zpočátku zábava?
Ano, ale pak práce. Dá práci udržet zájem, pozornost. Je to výzva, řada lidí nemá vývoj, neprojdou tím. Bylo by potřeba změnit systém vzdělávání. Myslím, že občas jsou učitelé na žáky příliš tvrdí. Zároveň musí ale tvořit svět imaginace, prostor. Takže občas je třeba být tvořivější, neprodukovat mechanické stroje. To není prstová gymnastika! Otec byl dobrý, věděl, co kdy, jak to vybalancovat. A jaká je nejlepší cesta k tomu, aby se človíček otrkal? Domácí party. Každou sobotu nebo neděli můžete hrát přátelům. Čili to nejlepší, co může pomoci dětem, které se učí na klavír, jsou podle mého rodinné koncerty. To dělával už Mozart. Sice na vyšší úrovni, ale jde o totéž.
Kolik míváte koncertů? Jste plně zaměstnán?
Jsem trochu blázen. V téhle sezoně mám asi sto šedesát koncertů. Spoustu v Americe a v Evropě, ale zároveň také v Asii…
To musí mít nějaké hranice…
Ano. Teď už mohu jen ubírat, redukovat. Je to opravdu příliš mnoho. Na druhou stranu… Je to dobré! Tak si to vezměte: koncerty s Berlínskými filharmoniky v Berlíně a zájezd s nimi. Se Simonem Rattlem a Zubinem Mehtou. Koncerty s Vídeňskými filharmoniky. A zájezd s nimi, diriguje Daniel Barenboim. Zájezd s Českou filharmonií do Británie… Hraji s těmi největšími orchestry, recitály mám v těch nejkrásnějších sálech. Jsem šťasten! To je taková kariéra, jakou jsem si přál. Podařilo se. Mám velké štěstí, že mám to, o čem jsem snil.
Necítíte se trochu osamělý?
Ne, mám všude přátele a všude je získávám. To opravu není můj problém. Také za mnou přátelé létají. Takže tohle je opravdu v pohodě.
Říká se o vás, že jste megastar. Je obtížné srovnat se s podobným označením?
Myslíte na takové věci, nebo se jimi nezabýváte? Nestarám se o to. Prostě si užívám hraní na klavír. Moje největší potěšení, a na to jsem pyšný, je hraní. Prostě jen a jen hraní. To je kouzelná část mého života. Užívám si nejrůznější věci. Nenávidím dělat pořád něco stejného. Nebo si vezměte mou letošní sezonu. Hraju šestnáct různých klavírních koncertů. To je docela slušný počet, ne? A v příští sezoně mě čeká takový zvláštní projekt v Pekingu, kdy na jednom festivalu zahraju deset různých klavírních koncertů. To bude úžasné: budu hrát s Barenboimem, Eschenbachem, s Mutim, s Ozawou a s Dutoitem. S každým dva koncerty.
Jaké jsou vaše nejbližší nahrávací plány?
Příští deska bude beethovenovská, stejně už je moc Mozarta… V Paříži budu nahrávat První a Čtvrtý klavírní koncert. A pak další filmová hudba. Tenhle rok toho bylo opravdu hodně, celkem čtyři CD, dvě filmové hudby a desky Memories a Dračí písně. Už by té propagace bylo příliš mnoho.
A další zajímavé projekty?
Jako má Daniel Barenboim svůj Západovýchodní Divan, orchestr složený z Izraelců a Palestinců, je to fenomenální projekt, tak chceme se Seijim Ozawou vytvořit japonsko-čínský orchestr. Nadále mě baví spolupracovat s filmem, i když některé návrhy z Hollywoodu jsou opravdu bláznivé. A budu spolupracovat na velkém dokumentu o Číně při příležitosti olympijských her 2008. Budu hrát na dvaceti rozdílných místech Číny – od mořské hladiny až po Himaláje, ještě jsem nehrál ve výšce 2000 metrů nad mořem… Budu hrát z padesáti procent čínskou hudbu, z padesáti evropskou. Nebudu jen hrát, ale také pořad moderovat, budu sám hovořit o čínské historii, těším se, že nebudu jenom klavírista, ale také průvodce. A doufám, že takhle budu každý rok dělat něco jiného, letos to byl například koncert s Plácidem Domingem při Světovém poháru. Všechno to dělám, abych představil klasickou hudbu širokému publiku.
Dáváte přednost, řekněme, Mozartovi, nebo spíš romantické hudbě? Co hrajete častěji?
Všechno, takhle to nestojí. Ano, samozřejmě, romantickou hudbu mám rád, každý jsme tak trochu romantik. Pro mě ale i Mozart je někdy velký romantik. V tomto okamžiku nemám žádné preference, není nic, čemu bych dával přednost. Jistě, hodně mám rád Mozarta, Chopina, ale zároveň mám rád takové trochu bláznivé skladatele, jako jsou Liszt, Rachmaninov nebo Prokofjev… Mám také rád velká „B“ – Bacha, Beethovena, Brahmse…
Čeho byste chtěl dosáhnout? Kam hledíte do budoucna?
Mým idolem je Leonard Bernstein. To, co udělal pro mladé lidi, jeho koncerty pro mládež… Byl dirigent, to je samozřejmě něco jiného než já. Dirigent může dělat víc politické věci… Ale co se mi na něm líbí je, že dokázal vytvořit a vzbudit takový zájem! To bych chtěl. Na jedné straně si samozřejmě musím budovat repertoár, ovšem ne ho jen hrát na koncertech, ale také o té hudbě učit něco posluchače, ať už děti, nebo dospělé. Uvažuji o otevřených školách v Číně, to nejdřív, o školách na výuku klavíru a sám bych chtěl napsat učebnici, návod, jak učit děti. Čili – chtěl bych být nejen interpret, ale také educator. Když jste jenom klavírista, no, je to fajn, máme ostatně delší život než sportovci, ale líbí se mi i myšlenka stát se jednou takovým trenérem, učit, takže rozhodně chci v budoucnu věnovat co nejvíc pozornosti oblasti vzdělávání.
V Praze jste poprvé. Jak se tu cítíte?
Úžasně, neuvěřitelně. Musím říci, že jsem byl mimořádně dojat, když jsme přistávali… Hrál k tomu Smetana. Mám music box u polštáře, a je to Smetanova Má vlast… O té řece, to je tak známé…! Při přistávání to bylo nejlepší, co jsem jako hudebník mohl v takové situaci zažít. Nejsem Čech, ale bylo to krásné, okamžik pohnutí…
