časopis pro klasickou hudbu, jazz a world music

úterý, 2. leden 2007

Laco Deczi má novou Cellulu

Napsal(a) 

Laco Deczi Laco Deczi

Trumpetista Laco Deczi jezdí na turné po Česku vždy dvakrát ročně – na jaře a na podzim. Osmašedesátiletý trumpetista, Slovák, jenž na začátku 60. let minulého století přesunul své působení do Čech a od poloviny 80. let do New Yorku, dokazuje, že je stále velmi aktivní legendou československého jazzu.

Jeho záběr je i dnes široký – od svatebních štací a firemních večírků po nahrávání partů pro Miro Žbirku či divadelní představení. Podobně vyhlášený je i jeho humor. Nyní hraje s obměněnou sestavou Celluly (Eric Meridiano – klávesy, Nob Kinukawa – baskytara, Vajco Deczi – bicí), se kterou také nahrál dvě nová alba. Od loňského jara jezdíte po koncertech s novým, původem japonským baskytaristou Nobem Kinukawou. Jak tato spolupráce začala a co nového podle vás do kapely přinesl? Dlouho se mnou hrával Steve Clarke, potom Panayotis, basista původem z Řecka, který hrál taky dobře. Steve si pak udělal svoji kapelu, a my jsme navíc potřebovali někoho, kdo by hrál zase trochu jinak. Nob byl v kapele Davea Weckela při jeho turné po Japonsku. Taky vystupoval dlouho s Mikem Sternem; je v New Yorku špička. Steve byl hodně dobrý, ale Nob je ještě větší profesionál, rychle čte noty a hraje totálně přesně. Panayotis odešel a někdo nám doporučil Noba, tak jsme mu zavolali. Přišel na první zkoušku, měli jsme nějaké noty a řeklo se: „pojďme hrát něco z těch starých desek.“ Dali jsme mu desky, druhý den byla znova zkouška a on to měl perfektně opsané. Bylo to bez chyby – i s chybami, které tam hrál Steve! Typický Japonec, no. Hned to zahrál úplně, jako ve snu. Pak nás zajímalo, jaký bude člověk. Někdy narazíte na blba, který vás otráví a pokazí celou túru, anebo to může být nějaká namyšlená hvězdička. Ale Nob je úplně bezvadný, vyrovnaný člověk, takže jsme rádi, že s námi dělá. A on je asi taky spokojený a učí se česky. Má takového zabijáckého psa, jmenuje se Rocky. Nedávno, když mu utekl, volal na něj: „Uoky, domu!“ (smích).

Na posledním, podzimním turné po Česku místo původního Waltera Fishbachera zaskakoval nový klávesista Eric Meridiano. Nezaskakuje, ten už s námi bude hrát pořád, protože Walter byl dobrý, ale uměl jen určité věci. Nám se to hodilo, do kapely pasoval perfektně, ale trochu mi vadilo, že byl takový „hranatější“. My máme kšefty, hrajeme na „private party“ nebo jinde, kde lidi přijdou a „zahraj mi todleto, zahraj mi to, zahraj mi tamto“, ale on většinu věcí neznal. On znal jenom naši muziku, kterou se naučil. Eric ale zahraje cokoliv. Nedávno se mi vybavilo Goest Of Chains , a chtěl jsem si to zahrát. Nebyl problém, zahrál věc z fleku; zná tisíce standardů. Walter taky říkal, že si udělá svoji kapelu, takže jsme se nerozešli ve zlém. Odešel, a od té doby už s námi Eric hrával mnohokrát.

Co vás v New Yorku v poslední době hudebně zaujalo? Čí koncert byste doporučil navštívit?

Já bych určitě doporučil koncert Davea Weckela. Viděl jsem ho hrát například nedávno před odletem do Čech. Ale kapel je tam hodně a člověk je většinou ani nezná, protože je jich tak moc. Někteří nehrajou nic moc, ale někteří hrajou neuvěřitelně, tak se dá těžko něco předem doporučit. Dobře hrajou Latinci, obecně Kubánci jsou skvělí. V New Yorku se ale scéna pořád mění. Většina těch průměrných muzikantů se dostane do kapely k nějakému zpěvákovi...muzika pak sice nestojí za moc, ale je to aspoň dobrý job.

Na deskách Celluly se objevují vždy nějaké vaše vlastní skladby. Hledáte inspiraci při jejich tvorbě spíše v sobě a svých zkušenostech, nebo se necháváte více inspirovat melodickými či akordickými postupy „zvenčí“?

Já si pamatuji, když jsem ještě studoval konzervatoř v Bratislavě, na profesora Schleichera, který učil harmonii a taky skladbu. Ten mi vždycky říkal: „Keď vymyslíš nejakú melódiu, tak to nemôže byť iba kúsok, to musíš vedieť už od začiatku, ako to bude končiť, aby to nebolo pozlepované.“ Toho jsem se celkem držel a zatím si myslím, že měl asi pravdu, protože když začnete melodie slepovat, je to prostě poznat. Takže se snažím; něco mě napadá většinou ráno. Píšu hodně, třeba dvacet třicet věcí, ze kterých se pak vybere jedna.

Vaše hudba využívá místy až překvapivých elektronických rytmů a zvukových efektů. Co pro vás znamená využití nových elektronických technologií?

V podstatě jich nemáme tak moc. Máme dva keyboardy, normální baskytaru. První keyboardy hrají se mnou unisona v hornách a ty druhé hrají většinou piáno, takže nějaké další efekty nepoužíváme.

V roce 2001 jste ale vydali desku Gas, a pak následovaly i další nahrávky jako Mewe, King apod., kde se tento druh elektroniky objevuje.

Ano, na Gasu a Mewe se objevila. Trošku jsme tehdy efekty používali, ale taková deska se vám líbí v době, kdy ji uděláte. Když ji poslouchám za dva roky, už nezní tak dobře, a za pět deset let je ta elektronika neaktuální. Vždycky, když si člověk dneska poslechne, s čím jsme začínali v sedmdesátých letech, tak je to taková sranda, jak všechno kňučí a tak, i když něco bylo celkem dobré. Ale klasické piáno je nesmrtelné, zní pořád aktuálně.

Vaše hudba je výrazně ovlivněna latinskoamerickými prvky. Kde se tento vliv objevil a proč máte latinu tak rád?

Já jsem hrál be-bop a ten hraji pořád. Mám rád hodně hudby, ale latina mě přitahovala jaksi víc, protože jsem chtěl hrát trošku jinak než ostatní. V New Yorku jsem začal hrát s Latincema, tak jsem k tomu přičichl.

Mluví vám spoluhráči při tvorbě nových desek zásadně do toho, jak by měly vypadat?

Jistě, u nových skladeb, když nahráváme desku, tak do toho mluví všichni, ale já je nechám, protože je to přínosné. Například napíšu basu Nobovi, on ji zahraje přesně, ale pak řekne: „ale já bych to hrál jinak.“ Takže mi věc změní, a když je dobrá, nechám ho. S Vajcem je to podobné, taky si moje party přizpůsobuje. Některé věci se ale hrají úplně přesně tak, jak jsem je napsal. Většinou hlava zůstane, ale groovy se časem mění. Hledá se, protože některé věci vypadají úžasně na papíře, ale když je přehrajete, cítíte, že je třeba je změnit.

Poslední desku jste vydal loni na jaře, jmenuje se Laco Deczi plays ballads. Chystáte něco nového?

Deska už je nahraná a jmenuje se Cartoon. Nedávno jsme s bluesovým harmonikářem a mým kamarádem Chrisem DePinem nahráli album balad, které vyjde spolu s Cartoonem. Na celém albu hraje mé skladby. Na obou nahrávkách navíc hrají v rytmické sekci stejní muzikanti. Moje trumpeta tam jenom tak přizvukuje harmonice, která hraje pořád.

Vedle asi nejdůležitějších aktivit v rámci Celluly také občas spolupracujete s dalšími umělci. Jak vzpomínáte na práci s divadlem Na zábradlí (2002)?

Šlo o práci pro režiséra Jiřího Orneta, hudba Kurta Weilla. Já jsem samozřejmě s touto muzikou nikdy neměl moc co do činění, i když znám několik jeho písní, třeba Mack The Knife a tak. Ornet chtěl všechno přepsat do moderní podoby. Docela dlouho jsem předělával aranžmá, nahrávalo se to u mě ve studiu a oni skladby pak pouštěli z playbacku. Jak vypadal výsledek, jsem už neviděl, protože jsem musel odletět a nebyl čas.

Jakým způsobem jste komunikovali?

Hlavní kontakt byl po telefonu. Já jsem mu vždycky poslal hudbu a on říkal, kde se mu to nehodí, kde věci potřebuje přepsat, protože je bylo třeba napasovat přesně na divadlo. Známe se už dlouho, je to můj starý kamarád.

Také jste se podílel na nahrávání desky zpěvačky Blanky Šrůmové. Jak jste se dostal k práci na takovém projektu?

Já Blanku znám ještě z doby, kdy jsme v Česku bydleli. Dělali jsme spolu „cvokařské fotky“ a různé srandičky. Ona je stará asi jako Vajco, takže ji znám už hodně dlouho, snad od doby, kdy jí bylo čtrnáct nebo patnáct. Teď mi dokonce dohodil jeden kamarád nahrávání pro Miro Žbirku. Chtěli osm nebo šestnáct taktů trumpetového sóla, tak mi poslali na cédéčku základ, já jsem ho nahrál a poslal po internetu zpátky. Také jsem natáčel v Americe desku pro firmu TNT, která mi dala opravdu zabrat. Měl jsem nahrát celkem asi sto dvacet playbacků na trumpetu, pro každou skladbu dvanáct nebo patnáct tracků. Strávil jsem tím dva nebo tři dny a domů jsem vždycky chodil s krvavou hubou. Ale dělal jsem to pro moje dobré kamarády, výborné muzikanty. Je to trochu jiná muzika, funky a swing. Hraji tam většinou tutti trumpety a sóla mám jenom dvě.

Přivezete ji z Ameriky?

Nevím, jaká bude. Teď se deska dává dohromady, tak až ji smixují, uvidíme.

Existují u nás hudebníci, s nimiž jste chtěl nebo chcete spolupracovat a ještě se vám to nepodařilo?

Znám většinou muzikanty z doby, kdy jsem emigroval – Štěpán Markovič, Zdeněk Fischer, se kterými jsem hrával a jsou moji kamarádi. Teď je tady hromada nových mladých, které já ani neznám. Každý den hrajeme a není čas si je poslechnout. Určitě jsou tady ale výborní hráči.

Posloucháte někdy svoje staré desky?

Skoro vůbec ne.

A desky těch ostatních?

Poslouchám hodně věcí. Mám rád vážnou hudbu – Ravela, Debussyho, Bartóka, Smetanu, Dvořáka. Jazz poslouchám i v rádiu, člověk se tím učí.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikanty2014 - rok české hudby

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish
JoomShaper