čtvrtek, 18. květen 2017

Křehká klavírní intimita Alexandera Lonquiche na Pražském jaru

Napsal(a) 

Alexander Lonquich, foto Francesco Fratto Alexander Lonquichfoto: Francesco Fratto

Rezidenčním umělcem 72. ročníku Pražského jara bude skvělý německý klavírista Alexander Lonquich. V Praze proto stráví na přelomu letošního května a června významně více dnů než ostatní zahraniční umělci festivalu. Představí se hned ve třech koncertech: poprvé v sólovém recitálu pozdního večera 23. května (Nokturno I), podruhé na zahajovacím koncertě Víkendu komorní hudby 26. května a naposledy s rakouským orchestrem Camerata Salzburg v první červnový večer. Setkali jsme se během jednoho větrného odpoledne v salcburské koncertní síni Mozarteum. Chvíli předtím se ještě procházím tímto krásným starobylým městem, jež působí tak sebejistě ve své idylické konzervativnosti, a čekám, až mi pan Lonquich zavolá. Jako by se tu zastavil čas: po čistých ulicích kráčejí elegantně oblečení lidé, kostelní zvony zvoní a každou chvíli narazím na plakát oznamující nějakou hudební událost vytříbené kvality: Pucciniho Bohéma ve Státním divadle, Palestrinovo Stabat Mater v kapucínském opatství či právě Lonquichův komorní koncert „Lockenhaus on Tour“ v Mozarteu. Dramata, která jinak současná Evropa prožívá, do této oázy klidu a vysoké kultury zjevně nijak zvlášť nezasahují. Ale to už volá pan Lonquich a já spěchám zpět do koncertní síně. Setkáváme se v jeho sólistickém salonku v přestávce mezi zkouškou a večerním koncertem komorního kvintetu.

Víte, že v posledních dnech jsem pořád tak trochu s vámi? Skutečně?

Poslouchám vaše nahrávky, přemýšlím o vás. Snažím se vám porozumět jako muzikantovi a jako člověku. Například včera jsem poslouchala ve vašem provedení Brahmsových Šest klavírních kusů. No jo, to je vlastně na YouTube.

Ano. A víte, co mne zajímá? V jakém věku a za jakých okolností došlo k tomu klíčovému momentu, kdy vám bylo jasné, že klavír bude váš osud a váš život? Spíš to bylo tak, že v určitém momentě jsem si uvědomil, že především hudba bude můj život. Klavír nebyl zprvu zcela jasný. Můj otec byl skladatel. Já jsem začal hrát na piano docela brzy, asi v šesti letech, ale to rozhodnutí, že budu klavíristou, přišlo až tak ve třinácti.

Jak k tomu došlo? To bylo tak. Už jako malé dítě jsem miloval hudbu jako takovou a pořád jsem něco poslouchal. Tatínek tehdy hodně pracoval pro operu a já jsem tak v opeře trávil dost času. S naprostou samozřejmostí jsem byl už jako malé dítě přesvědčen, že i já budu v muzice pracovat. Třeba jako dirigent nebo jako něco jiného, ale byla to prostě samozřejmá skutečnost. Pak jsem začal vítězit v různých dětských a mládežnických klavírních soutěžích v Německu, klavír se postupně stával čím dál serióznější záležitostí a najednou to bylo tak nějak jasné, kam budu směřovat.

Takže bylo vlastně od začátku jasné, že budete muzikantem? Ano, rozhodně. Vůbec mi nepřipadlo na mysl, že bych mohl dělat v životě něco jiného.

Nyní žijete v Itálii, kde i významně pracovně působíte. Čím to, že zrovna Itálie se stala vaším domovem? V šestnácti letech jsem v italském Terni vyhrál dost důležitou soutěž „Antonio Casagrande“. No a pak jsem v Itálii potkal mou první ženu, později mou druhou ženu… Žiji ve Florencii, částečně také v Římě. Miluji tu zemi. To ani nesouvisí s tím, že by tu byly nějak lepší podmínky pro mou profesi. Mám rád tu zemi jako takovou. Itálie má spoustu problémů sama se sebou, třeba v rovině finanční a ekonomické, také ve školství. Pořád je to však nesmírně zajímavá země, kde jsem moc rád.

V životě jste spolupracoval s celou řadou úžasných dirigentů, například s Claudiem Abbadem nebo Emmanuelem Krivinem… Mě však velmi zaujal Sándor Végh. Sándor Végh byl úžasný učitel! Poznal jsem řadu různých učitelů, ale tak nějak jsem měl pořád pocit, že mi nikdo nedává dost v té opravdové podstatě klavírního umění. Paul Badura-Skoda byl sice velký učitel, ale spíš v tom smyslu, že mě zasvětil do toho, jak číst urtext nebo jak pochopit partituru. Sándor Végh byl však naprosto mimořádný muzikant. Občas jsem korepetoval v jeho houslové třídě (Sándor Végh byl zároveň sólový houslista, pozn. red.). Tehdy jsem se o hudbě a její samotné podstatě dozvěděl tolik důležitých věcí! Později mě naučil mnoho důležitého o dirigování.

Alexander Lonquich, foto Ivan Malý Alexander Lonquichfoto: Ivan Malý

Právě toto vás dva spojuje – hra na sólový nástroj a zároveň profese dirigenta. Ano, to je přesně ono! Sándor Végh vůbec nebyl jen dirigent v tradičním slova smyslu. Byl to prostě úžasný muzikant v celé komplexnosti té profese. Hrozně moc jsem se od něj naučil třeba v otázce frázování, v čemž byl neuvěřitelně pedantský až fanatický. Zkoušky s ním byly nesmírně objevné. On vlastně určitým způsobem předběhl dobu.

Jak? V jeho pojetí Mozarta byla spousta věcí, které se začaly akcentovat teprve velice nedávno. Mám na mysli současné muzikologické přístupy ke čtení Mozartových partitur a ke způsobu, jak Mozarta dirigovat. Cítil jsem velkou spřízněnost s mnoha Véghovými hudebními myšlenkami. Třeba v tom směru, jak dosáhnout při interpretaci Mozarta opravdové lehkosti, která tam patří.

Bylo mezi vámi hodně mezilidského porozumění? Myslím, že ano. Ale já jsem ho respektoval především jako velkého mistra, sám jsem byl před ním pouhým žákem. Náš vztah byl jasně hierarchicky daný, nedalo se mluvit o nějakém kamarádství. Spíše o hudebním přátelství. Jeho tvoření hudby bylo strhující, angažovalo kompletně celého člověka, celou bytost. Byl opravdu výjimečný.

Umění dirigovat orchestr a zároveň hrát na sólový nástroj je dost výjimečná schopnost. Jaké to skutečně je? Je to dvakrát těžší než pouze hrát? Nebo vám to naopak dává dvakrát více energie? Má to mnoho aspektů. V dnešní době to dělá už spousta muzikantů. Andsnes, Barenboim… Předně já jsem se nikdy necítil pouze jako klavírista. Jsem muzikant, kterého vždy zajímal orchestr jako subjekt. Je tu však ještě další věc. Jako klavírista jsem hrál spoustu Mozartových a Beethovenových koncertů, ale skoro nikdy jsem nebyl opravdu spokojen s dirigenty.

Proč? Někteří z nich byli velmi dobří, někteří zase ne. Ale i u těch nejlepších jsem vždy cítil něco divného navíc, co stálo mezi mnou a orchestrem a co bránilo dokonalé souhře. Je to asi tím, že v Mozartových a Beethovenových časech neexistoval dirigent v tom smyslu, jak jej chápeme dnes. Mozart sám své klavírní koncerty hrál a přitom dirigoval, k tomu v jistých momentech hrál basso continuo. Přitom úzce spolupracoval s koncertním mistrem. V tandemu s ním řídil celé provedení díla. Dá se říct, že to vlastně byl určitý druh komorní hudby.

V případě Beethovena to bylo podobné. Já sám jsem velmi silně cítil, že Mozarta a Beethovena musím také takto interpretovat, že je to pro mě přirozenější bez dirigenta. Poté jsem objevil skvělé orchestry, se kterými se toto pojetí hry ukázalo jako ideální. Právě Camerata Salzburg (kterou uslyšíme na Pražském jaru, pozn. red.) je takovýmto orchestrem. Hráči jsou nesmírně pozorní a velmi citlivě napojení na sólistu. Každý koncert tak může být jiný. Jsem se všemi v intenzivním kontaktu. Jednou se třeba podívám na hobojistu a něco malého spolu změníme, podruhé zase s jiným nástrojem… Prostě pracujeme jako komorní hráči.

Je těžké se koncentrovat na sólový klavírní part a zároveň řídit orchestr? Pro mne je mnohem těžší hrát jen na klavír a poté čekat, až si orchestr odehraje své. Chci být po celou dobu stoprocentní součástí orchestru! Když zároveň celé provedení řídím, tak klavír vždy zazní mnohem přirozeněji.

Takže si to vlastně užíváte? Absolutně si to užívám. Hudba klasicismu je velice transparentní, a proto to pro mne vlastně není těžké. Někdy takto hraji a současně diriguji i romantické koncerty. Nyní nahrávám Schumannův klavírní koncert bez dirigenta a mám zkušenost i s Chopinem. U něj je jedna velmi zvláštní věc. Když se dobře zaposloucháte, tak si všimnete několika míst, kde jde klavír zároveň s pizzicaty ve smyčcích. Když je tam dirigent, tak se klavír s pizzicaty téměř nikdy nesejde dohromady, kdežto bez dirigenta může být souhra úplně dokonalá. No a postupem času jsem začal i dirigovat, aniž bych přitom hrál na klavír. Občas jsem prostě jen dirigentem.

Dá se hraní a simultánní dirigování praktikovat i u soudobé hudby? Moje zkušenost sahá do 20. století. Například jsem takto dělal dva Šostakovičovy klavírní koncerty a šlo to velice dobře.

Je těžké při sólovém hraní na klavír a simultánním dirigování udržet rytmus? Pro mě jako pro posluchače se tato otázka přímo nabízí, protože na některých koncertech sólový klavírista například zrychluje v určitých pasážích a dirigent vše následně usměrní. Zde skutečně velmi záleží na kvalitě orchestru. Jestliže je orchestr opravdu pozorný a soustředěný, tak není problém. Někdy jsou potíže s dechy. V takovém případě tomu přizpůsobím uspořádání orchestru. Třeba posadím dřeva hodně blízko smyčců, aby hrála jakoby uprostřed nich. To pomůže. Prostě každý problém má nějaké možnosti, jak jej řešit.

(...)

Do salónku právě vstoupil cellista Nicolas Altstaedt. Náš rozhovor končí a přátelsky se loučíme. A. L. se však ještě ve dveřích zastavuje:

Víte, já jsem byl v 90. letech v Praze hned několikrát. Účinkoval jsem tam a vedl mistrovské kurzy, které organizovala Nadace Bohuslava Martinů. Úplně jsem se tam „koupal“ v hudbě Martinů, bylo to hodně intenzivní.

Já se přiznám, že mému srdci je bližší Janáček. No samozřejmě, Janáček! To je úžasný skladatel. A ten jeho Chodníček! (Klavírní cyklus Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku, pozn. red.) Fantastická věc! Tak na shledanou v Praze…

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 5/2017 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.