Kdybych si mohl v životě vybírat, jen bych improvizoval na piano

Jakub Zahradník začínal v kapele svého otce Václava Zahradníka a ve skupině Balet, poté se sólisty muzikálových projektů studoval jejich party. Dnes o muzikálové branži nechce slyšet, není to svět pro lyrického poetu, který nejraději improvizuje své nálady na klávesách klavíru, pár jich vydal na dvojalbu, nebo veršuje do písňových textů a básní, pár svazků už publikoval. Spoluzaložil smíchovskou literární kavárnu Obratník. Od podzimu 2000 do léta 2007 koncertoval s Pavlou Kapitánovou, dva roky po její smrtelné autonehodě začíná znovu, s flétnistou Robertem Fischmannem a hráčem na foukací harmoniku Charliem Slavíkem, a s mladou zpěvačkou Lenkou Molovou. Chystají nový pořad Hudba jedna báseň.

O co půjde? Bude to komponovaný večer, hlavní budou písně a nějaká dueta, orchestrálky, moje klavírní improvizace. Dvě květnové premiéry v Betlémské kapli moderoval Lukáš Hurník, na podzim pak objedeme dvacet filharmonických a divadelních sálů po celé republice. Chceme vystupovat tam, kde lidé poslouchají vážnou hudbu, snad i jazz, folk a country, sledují divadlo. Chceme hrát pro lidi duchovně orientované, proto spolupracujeme s rádiem Proglas.

Country mi k vám nějak nejde. Mám ke country blízko už tím, že jsem chodil na čundry, nosil jsem kožený kabát a cowboyské klobouky a boty. V country hudbě cítím přímočarost výpovědi. Náš rod pochází ze západočeských sedláků a ti měli v životě jasno. Něco takového cítím i z hudby Antonína Dvořáka – sám se prohlašoval obyčejným českým muzikantem. Lenka trochu skládá a hraje na kytaru se stejnou přímočarostí. Jako učitelka angličtiny píše texty i rovnou anglicky.

Lenko, jak se učitelka angličtiny dostala k hudbě? Jsem čerstvou absolventkou konzervatoře, angličtinou se od září živím pro nedostatek příležitostí. Když Jakub vyhlásil konkurs na zpěvačku, přihlásila jsem se, ale nakonec jsem si netroufla, hlavně kvůli Jakubovým textům. Pak mě pozval na svůj recitál a to mě zasáhlo. Vnímám hudbu pocitově, záleží na situaci, na prostředí.

Jakube, jakou hudbu vlastně píšete a hrajete? To je otázka! Michael Hoppé, který za Polygram podepisoval smlouvy s Eltonem Johnem či skupinou Abba, mi řekl, že dokud svou hudbu někam nezařadím, gramofonové firmy a rozhlasové stanice ji nebudou umět prodat. Ale že jsou výjimky, které se prosadily samy za sebe, například Mike Oldfield. Tak to musí být můj případ, řekl jsem si. Nepíšu vážnou hudbu, ani jazz, ani country, ani šansony, ale v mých skladbách je od toho všeho. Jen v nich budou skalní vyznavači specializací něco postrádat a něco jim bude přebývat.

Označil bych to nejspíš za šanson pro sepětí textu a hudby a pro náladu. Dost lidí mi říkalo, že by to mohla být hudba k filmu. Ale hlavně si nemyslím, že dělám menšinovou hudbu. Snažím se psát hudbu, kterou je třeba pozorně poslouchat. Povzbudil mě nedávno jeden člověk z rozhlasové stanice Vltava, že jim stoupá sledovanost, lidé už jsou hudebním smogem otráveni.

Jakub Zahradník

Ovlivnil vás nějak otec? Vliv měl na mě velký. Napsal spoustu populárních písniček, Šípkovou Růženku pro Rebels, Sladké mámení pro film S tebou mě baví svět, ale také Bludičku Julii a další, natočil významné jazzové desky, psal hudbu pro film a řekl bych, že neopovrhoval žádným hudebním žánrem. Byl pedant na zvládnutí řemeslnosti. Každý z nás seděl u piana v jiném patře domu a hrál to své. A kdoví, co kdo z nás od toho druhého použil.

Svou hudbu předurčujete jako klavírista, i když nestudovaný. Jenže jsem se jako klávesista musel živit. Hrozně jsem toužil mít syntezátory a vlastní studio, abych si mohl vymýšlet orchestr. Teď je mám, ale nepoužívám, s Pavlou Kapitánovou jsem se vrátil ke zvuku prostého klavíru: já předtím nikdy nedoprovázel jednu zpěvačku a ona nikdy nezpívala jen s klavírem. Dva roky jsme zkoušeli, než jsme se odvážili před publikum. Její smrt mi změnila život, zůstal jsem sám a to mě vedlo k improvizaci a k sólovým recitálům. Nikdy jsem se ale necítil jako klavírista, tím méně jako zpěvák. K opravdu vynikajícím klavíristům chovám obdiv, ale netoužil jsem být jazzmanem číslo 3265. Lepší je být originálním Zahradníkem.

Podle čeho jste si vybral Lenku? Je velmi muzikální a naše hlasy k sobě neuvěřitelně padnou. A má v sobě tvůrčí ambice. Je schopná jít do lesa a celý den si tam jen pro sebe s kytarou zpívat. Také další hráče si nevybírám ani tak podle nástroje, na který hrají, že perfektně se předpokládá, ale jestli se k sobě hodíme jako lidi. Je to trochu fatální. Nechci jenom basu, bicí, kytaru a saxofon…

Lenko, jak jste vybírala vy? Asi stejně. Také mě vždycky víc zajímalo co píšu a zpívám sama, nechtěla jsem se nechat uzavřít do stylových krabiček, jak nás učili na konzervatoři. Nejvíc mě baví zpívat podle sebe.

Jakube, co nejvíc baví vás? Hrát na piano. Jenže lidé dnes nechtějí poslouchat jen piano, a už vůbec ne celý večer. Natož improvizace, v nichž se nemají čeho chytit. Mě naopak nejvíc baví improvizovat, začít hrát a nevědět, co vlastně budu hrát. Většinou se to povede, ale může se to také nepovést. Kompletně otevřená záležitost, jako sám život.

Sdílet článek: