středa, 7. květen 2014

Jakub Zahradník a Ryšavý Hanrahan

Napsal(a) 

Jakub Zahradník, foto Martin J. Polák Jakub Zahradníkfoto: Martin J. Polák
Ve dnech 11. a 12. června 2014 se v pražském Anežském klášteru uskuteční koncert z hudby skladatele, klavíristy i vydavatele Jakuba Zahradníka, jemuž redakce položila několik otázek.

Váš profilový večer bude mít jak vokální, tak instrumentální dimenzi. Nejdříve k premiérám vokální části. Co očekávat od dětských sborů Živlové a Otazníky? Živlové je minipříběh dvou dětí, které si hrají na tatínka a maminku – a skutečně jsem napsal dialog, který budou hrát dva dětští herci. Jejich hra vždy vyústí v jeden z živlů (voda, vzduch, oheň, země) který bude vyjádřen hudebně. Nevíme, co je to přesně za formu, paní Kulínská řekla, že se s ničím podobným v životě nesetkala a navrhla, abychom tomu říkali „kantátka“. Její požadavek byl, abych to napsal pro menší děti, tudíž aby se jednalo pouze o dvojhlas a nejlépe s doprovodem nějakého nástroje. Protože jsem zrovna natáčel s Kateřinou Englichovou, zeptal jsem se jí, zda by o takovou spolupráci nejevila zájem. Nadšeně souhlasila, takže jsem doprovod přiřkl harfě. Živly souvisí také s určitými přírodními zvuky – například země souvisí s tlučením kameny, oheň se zvukem lámání klacků a podobně, takže jsem ty zvuky do toho vkomponoval a pak bylo najednou zjevné, že je musí hrát bubeník. Oslovil jsem Daniela Mikoláška, a ten mi řekl, že se toho zhostí rád, ovšem také, že se o některé nástroje podělí s dětmi, jestli to bude možné. Tak s napětím čekám, jak se podaří dát dohromady herce se sborem a muzikanty dohromady – už jen časově na zkoušky – a jak to asi dopadne.

Otazníky je cyklus pěti částí a capella s duchovním obsahem. Napsal jsem je na básně kamarádů básníků, z nichž jeden – Václav Žďárský – je farářem Církve československé husitské a druhý – Jan Svoboda – byl původně sportsman, který přišel kdysi na vojně k úrazu a zbytek života strávil v LDN. Potkal ho šílený osud. Jednoho dne šel jen pár set metrů k zubaři, ale nedošel tam a už ho nikdo nikdy neviděl. Kuriózní na tom pak bylo, že tím, že nemá dědice, jeho tantiémy patří státu a stát se zrovna nehrne do vyřizování těchto záležitostí. Naštěstí existuje OSA – instituce, na kterou nedám dopustit, která mi to se státem vyřídila. Vůbec nevím, co bych si jinak počal, dílo by se vlastně nesmělo hrát.

Zdá se, že rád píšete pro děti. Proč? Zapojit děti do hry má podle mě ten největší smysl, jen není vždy snadné vzít to za správný konec. Co se s nimi stane v pozdějším věku, ovlivnit už tolik nejde, ale když se nepostaráme o úvodní vklad, nemají pak na co navazovat. Tvořit pro děti a s dětmi znamená také působit na sebe a snažit se být v dobrém slova smyslu sdělný, upřímný, čistý. Já se k tomu dostal pouhou shodou okolností, ale zdá se mi, že mi to nějak jde. Mělo to následující genezi. Na premiéru mé Chebské mše přišla sbormistryně tamního dětského sboru, paní Kůrková, a hodila do vzduchu takovou otázku – vy byste asi nenapsal něco pro nás? A proč ne? Rád! Nemůžeme vám nic zaplatit. Tak to bude v tom případě k nezaplacení. Nenechte se ničím omezovat, řekla. Tak jsem napsal Otazníky. Zjistilo se ovšem, že jsou trochu složité a že jsou asi spíše pro sbor studentský. Došlo k jedinému provedení a mně bylo líto, že je nikdo nezpívá. Na internetu jsem našel rozcestník jménem tuším Cantus, kde se nacházejí kontakty na všechny sbory v republice. Jsou jich stovky – neuvěřitelné! Věřte mi nebo ne, napsal jsem asi na 150 adres e-mail, že jsem složil dětské sbory a také vokální mši, nemá-li o to někdo zájem. Nepřišla jediná odpověď. Pak se mi sami od sebe nabídli dva přátelé z branže, že znají sbormistry dvou věhlasných sborů a že s nimi budou mluvit, tak jsem honem běžel na xerox a oni jim noty předali. Ani to ovšem nevyvolalo žádnou reakci. A pak najednou... Vloni jsem se zas jednou po mnoha létech dostal k psaní hudby k pohádce do Rozhlasu. A tam byly předepsány dvě dětské postavy. Přišel báječný šikula Filip Antonio a jedna úžasná dívenka od paní Kulínské ze sboru. Když jsem najednou měl číslo na paní Kulínskou, tak mě napadlo jí zavolat, že mám napsané dětské sbory, ale přiznám se, po těch zkušenostech jsem si nedělal nejmenší naděje na úspěch. A najednou mi paní Kulínská nadšeně volá, jak se jí mé Otazníky líbí a že je považuje snad téměř za „novátorské dílo“, leč bohužel právě nemá toho času děti ve správné věkové kategorii na jejich provedení. Prý ale zda bych nenapsal něco pro její sbor? No a tak vznikli Živlové.

Mohu-li to ještě dopovídat, tak pro mě nebylo snadné ani teď sehnat sbor, který by měl čas připravit Otazníky k premiérám v Anežském klášteře. Až jsem se dostal ke sboru Bubureza a jeho sbormistryně Miloslava Vítková mi řekla, že se jí Otazníky líbí natolik, že je připraví, byť mezi tím bude ještě bude rodit!

Jakub Zahradník se svým ansámblem, foto Martin J. Polák Jakub Zahradník se svým ansámblemfoto: Martin J. Polák
Jaká je geneze Missy Egrensis a proč právě latinská vokální mše?  Asi zklamu čtenáře románů o skladatelích, jak všechno viselo ve vzduchu, pak se TO stalo a zbytek jsou už jen dějiny... Mirka Pavlíková, promotérka z Chebu, si u mě po jednom letním koncertě objednala i koncert adventní, ale já neměl přiměřený repertoár. Což kdybych takhle složil něco speciálního pro kostel, kde se to bude odehrávat, napadlo mě a povídám jí to? Jak uznáte za vhodné, pravila. Což kdybych napsal mši? Jak chcete, odpověděla, rozpočet znáte a když se do něj vejdete... No tak hurá. Termín se povážlivě blížil, říkal jsem si, že bych měl sehnat aspoň ten sbor, když skladba ještě neexistuje. Napadla mě spásná myšlenka zavolat Heleně Sochové, o které vím, že zpívá ve sborech, a ona a její manžel Ondřej mi doporučili Pražský komorní sbor. Ten sice měl koncert ve stejný den jinde, ale dokázal jsem se s nimi nějak dohodnout. Jejich podmínkou bylo, abych to sám nazkoušel a oddirigoval a že mám k dispozici osm zpěváků a dvě zkoušky. Rozhodl jsem se přítomným říci o skutečnosti, že to byla má první dirigentská zkušenost, až po skončení celého dobrodružství... Přišel jsem na první zkoušku. Strašná zima, všude závěje sněhu, před vchodem do zkušebny podupával postarší člověk. Vy asi ráčíte být pan kolega, vesele mě přivítal. Verner, člen Filharmonického sboru. Pane jo! Za chvíli se k nám blížila sličná dáma. Á, na obzoru žena, sbor bude patně tedy smíšený, odtušil pan Verner... Ale pak přišlo ještě pár výtečných zpěváků a nakonec jsme to zvládli dobře. Jen v kostele bylo mínus 20 stupňů a padal do něj dírou sníh!

A proč je vokání? Mše je staletím prověřená, usazená a textově dokonalá forma. Já mám sbory rád a společné ladění nástrojů a sboru, to se mi jeví jako dost zapeklitá věc, pakliže nemáte k dispozici sehrané těleso a nejste dirigent. Bylo pro mě jednodušší nechat to ve vokální čistotě. Podle Nedělkovy knihy o mši v soudobé české hudbě by člověk nevytvořil ani notu, ale po několika hodinových telefonických konzultacích s Michaelem Pospíšilem (Ritornello) jsem měl jasno o čem dramaturgicky má mše bude. A zvláště, když jsem měl už dávno úvodní téma... bylo to hotové vlastně v tu chvíli. Podruhé už mou mši řídil Jaroslav Brych a zpěváků bylo k dispozici dvanáct, říkal mi ale, že to chce větší obsazení. V Anežském klášteře uslyšíte Kühnův smíšený sbor a jeho sbormistr Marek Vorlíček si vymínil, že zpěváků bude minimálně čtyřiadvacet. Tady vidíte, jak mé dílo postupně přibývá na váze!

Premiérou bude i Propadliště času… Ano a v provedení Kateřiny Englichové a Rity Čepurčenko, první hráčky FOK, s jejím souborem Musica Pro Anima. Tak jako já obdivuji, jak tito lidé hrají, předpokládám, nebo aspoň doufám, že i oni mají zase vnitřní pocit, že se s mým dílem nemůžou dostat do propadliště dějin. Do skutečného propadliště času ano, to je kýžené - způsobuje hypnózu zvukem.

Na tématu propadliště času mě zaujalo, že ode všech, kterých jsem se na toto sousloví zeptal, jsem dostal odlišné, ba kolikrát úplně protichůdné odpovědi! Ale většinou lidé vnímají propadliště času jako něco negativního, bod zlomu, z něhož není návratu. Ze všech to pro mě nejlíp definovala flétnistka Martina Vernerová – Vždyť to je přeci jasné: Propadliště času, to je to, v čem žijeme a o čem celý ten náš život je! Bude to tedy propadliště pravděpodobně rozhárané a spíš pozitivní, neboť tragika, jakou by leckdo asi očekával, mi přijde prvoplánově laciná, to by ani nemělo cenu začít poslouchat – po tragickém průběhu by už mohlo přijít jen zaklapnutí víka. Čili všechno, jenom ne to!

V dnešní době jen málokdo komponuje melodramy a majoritní společnost o ně nejeví moc zájem. Proč melodram Pohádka a kdo bude recitátorem? Přesněji řečeno, majoritní společnost neví, co melodram je, a nezajímá jí to ani co by se za nehet vešlo. Možná ještě tak melodrama...Dá se říci, že bude-li člověk dělat všechno naopak, než majoritní společnost, může si být skoro jist, že je vždy na správně cestě. Například když nebude sledovat televizi, ani ho nenapadne, že by při soutěži typu Někdo hledá Superstar nebo XXL-faktor šlo o hledání talentů, neřkuli o umění. Když člověk nebude následovat vzory majoritní společnosti, zejména v hudbě, uchová si přístup k sobě samému, ke svému vnitřnímu hlasu a ten mu nedovolí, aby uctíval kejkle a kejklíře. Ale lidé jsou také dlouho v pubertě, já v ní byl do pětatřiceti. Každý navíc nežije sám, má děti, příbuzné a přátele, kterým chce udělat radost, takže se přistihne, že sháněl céčka, koupil Pikaču, šel na nějaký ten tragikál, místo aby podpořil dobrou věc.

Melodram je velmi umělá, ale moc zajímavá forma. Vymyslel ji Jean Jacques Rousseau a kdo má rád jeho ideu romantického parku s vodopádem, lázničkami, švýcarskou chatou, mlýnem a tak dál, popsanou ve Feuchtwängerových Liškách na vinici a dochovanou například v Terčině údolí u Nových Hradů, tomu by se snad mohl zamlouvat i melodram...

Já jsem se ke komponování melodramu dostal přes básnířku Jarmilu Hannah Čermákovou, která je sama herečka, takže jí tato forma zřejmě nějak víc oslovuje. To ona to vyjednala, že jsem napsal tuto Pohádku v uvozovkách pro Mezinárodní festival melodramu, který existuje dík dr. Šustíkové. Tehdy ale byly trochu limitující podmínky, a tak jsem se rozhodl své dílo přearanžovat pro větší obsazení. Dana Mikoláška napadlo oslovit Lenku Vychodilovou, která tak excelovala na šansonovém festivalu, jenž jsem pořádal. Tak jí volám a ona povídá – melodram? ...To je můj celoživotní sen, to beru okamžitě a všema deseti a bez podmínek. Já na to – ale Lenko, vždyť jak to má jeden tušit, když ses o tom nikde ani slovem nezmínila? Bůh je tedy ke mně milostivý. Seslal mi úžasnou Lenku Vychodilovou!

Jakub Zahradník se svým ansámblem, foto Martin J. Polák Jakub Zahradník se svým ansámblemfoto: Martin J. Polák
Co si má potenciální posluchač představit pod záhadným názvem kompozice Příběhy Ryšavého Hanrahana? Ona to kompozice doslova není, ale jde o neznámý druh hudebního divadla, který jsem nazval bardská „opera“. Bardové působili před vznikem literatury, divadla a hudby a žijí dodnes, jen jsou to často šumaři a nedoukové. Skutečné bardské řemeslo je ale velké. Bard nemůže být básník schovávající se za svou knihu, neschopný kloudně přečíst řádek a už vůbec neschopný přednášet své básně zpaměti, není to ani herec vymezený rolí, nebo muzikant, který bez not nedá ani ránu. Bard musí být improvizátor i bavič, být sám zosobněním hudby, textu a svého představení.

William Butler Yeats napsal šest povídek s podtitulem keltské variace. Jmenují se Příběhy Ryšavého Hanrahana a jsou o smyšleném irském bardovi a jeho potulném životě. Ty příběhy mě vždy fascinovaly, protože vypovídají víc, než jen o způsobu života, jsou o duchu, o způsobu myšlení a jak to píše Josef Kroutvor, o fascinanci nepraktičností poezie. Protože sdílím stejný osud, vytvořil jsem z toho Příběh i (tedy nejenom) Ryšavého Hanrahana. Napsal jsem scénář a chystám se psát hudbu. Budu v díle vystupovat coby narátor obklopen kapelou muzikantů hrajících na barokní nástroje, vyjadřující se svou jinakou poetikou. Kapelu vede flétnistka Jindra Černá, dále v ní je hráč na gambu Jakub Michl, theorbistka Katalin Ertsey, houslista Vít Nermut a cinkér Miroslav Kůzl. Bude tam sopranistka Helena Pellarová, herci a mezi nimi můj dvojník – Ryšavý Hanrahan a komická dvojice elementálů, plus obří loutka vodního červa. Nechám publikum, aby rozhodlo o závěru díla, a podle jeho mínění ho zimprovizujeme… Na koncertech v Anežském klášteře chci předvést jen dvě-tři skladby na ukázku. Dílo samo bude mít premiéru v Praze „večer před Samhainem“, což vychází na 31. října.

Jste kumštýřem, jenž nechodí širokými cestami umění. Jaká je vaše cesta a proč se vlastně věnujete hudbě v době, kdy není snadné se uměním uživit? Nedávno jsem se nechal poučit, že původním významem slova talent není mít k něčemu vlohy, nýbrž mít prostředky na to si moci dovolit umělecké dílo uskutečnit. Jak vidno, zřejmě nejen čas, ale i talent jsou peníze. Hudbě a poezii jsem se věnoval vždy a už jsem jaksi zjistil, že je vždycky těch biblických sedm hubených a sedm bohatých let. Všichni lidé-básníci jsou básníky z nezbytí, a tak je tomu i se mnou. Je to velmi draze vykoupeno, věřte mi! Takže moje cesta je dána: být tím kdo skutečně jsem, klavírista-básník, skladatel-bard, kulturní organizátor-idealista. A spíše než na uživení se soustředit na ten talent.

To mě zřejmě svedlo opět dohromady s boromejkami ze Řep, na jejichž Domov půjde výtěžek z koncertu. Před pár lety jsem na jejich výročí hrál v Betlémské kapli. Sestra představená Konsoláta je umění velice nakloněna. Vždyť jen pohled na jejich kulturní nabídku, o kterou se tam stará Monika Straková, která mi také pomáhá s koncertem v Anežském klášteře, je impozantní. Však jsem sám pro ně v jejich klášteře už také hrál: Jel jsem tam na koncert jisté klavíristky. Než jsem tam dojel, Monika Straková mi volá, že klavíristka nevystoupí, koncert už jednou odpadl a jestli bych nemohl zachránit situaci. Co je na programu? Schubert, Schumann, Chopin. Samá velká Eš, no, tak to bude tedy pro publikum Šok... Naštěstí mám dar improvizace, takže jsem to zvládl po svém a lidé to vzali. Jen už nechci hrát v zaplivaných klubech. Duchovní prostředí je asi ta má cesta.

Psáno pro: HARMONIE 05/2014

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.