Smetanovou Mou vlastí se Jakub Hrůša zabývá opakovaně. Po dřívějších provedeních s orchestrem PKF-Prague Philharmonia se loni sešel nad touto partiturou i s Českou filharmonií. Letos dílo uvede s orchestry v Chicagu a v Tokiu. Mimořádnou vizitkou je však jeho nová nahrávka Smetanova cyklu, která vyšla nyní v zimě. Pořídil ji s tělesem v bavorském Bamberku, jemuž od podzimu 2016 šéfuje.
Loni před koncertem s Českou filharmonií na Smetanově Litomyšli jste řekl, že jde o vaše dvaadvacáté provedení Mé vlasti. Změnilo se toto číslo? Ano, ale jen nepatrně. Celý cyklus jsem od té doby nastudoval jednou, ovšem provedl třikrát, a to s orchestrem Santa Cecilia v Římě. A v Bostonu jsem předtím dával Šárku.
Uvedl jste koncertně Mou vlast už i s Bamberskými symfoniky? Ještě před nahráváním na CD. Hráli jsme ji několikrát, v Bamberku i mimo něj, v Herrenchiemsee. Pak natáčeli. Mou vlast plánujeme opakovaně i do budoucnosti.
Kdy ji hráli předtím? Jednotlivé básně hrávali relativně pravidelně, i když víceméně jen první čtyři a i z nich převážně Vltavu a Luhy. Celý cyklus však koncertně nikdy, jak jsem zjistil. Pouze jej koncem osmdesátých let natáčeli. Zakladatel orchestru Joseph Keilberth, po kterém se jmenuje také náš bamberský sál, dirigoval kdysi všechny básně, ale nikdy pohromadě. Ten celek byl pro orchestr tudíž zajímavé a celkem nové poznání.
Dá to víc práce, připravit cyklus k provedení s tělesem, které ho tak často neuvádí? Třeba v porovnání k České filharmonii? Jistě tam rozdíl je, ale vše je ve výsledku záležitost ochoty a soustředění, zejména když jde o těleso, které je technicky a umělecky na výši. A v Bamberku jsem necítil, že bych reprodukoval něco, co jim není blízké; naopak. Smetanův styl jim byl a je známý. Dokonce bych řekl, že je to velmi zajímavé, když se Smetana obohatí o autentickou německou tradici orchestrální hry – ostatně jako komponista od ní samozřejmě také nebyl odtržen, spíš naopak. Vycházel přece svým specifickým, národním způsobem z Liszta a jiných západních skladatelů své doby.
A v porovnání s dalšími zahraničními tělesy…? U Bamberských jsem jednoznačně cítil větší kulturní blízkost než u většiny jiných zahraničních orchestrů. Tím, že si vedu podrobnou evidenci, mohu vám některá ta tělesa jmenovat: byly to filharmonie v Arnhemu, v Soulu, Melbourne Symphony, Wiener Symphoniker, orchestr Gulbenkian v Lisabonu či rozhlasový orchestr WDR v Kolíně nad Rýnem. Přece jen nejčastěji jsem ale Mou vlast jako celek dával s PKF a nedávno s Českou filharmonií. U mnoha orchestrů jsem pak prováděl básně jednotlivě, zejména Vltavu a především Šárku. Cyklus mě v květnu čeká s Chicago Symphony Orchestra, kde Mou vlast dirigoval, naposledy v roce 1983, jen Rafael Kubelík. Poté ji uvedu ještě s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem.
Je to opravdu tak mimořádná a výjimečná, sváteční skladba? Loni v Litomyšli jste řekl, že ano. A to až tak, že se ji ostýcháte dávat na program tam, kde hrozí, že by se ona mimořádnost a svátečnost mohla vytratit. Změnil byste své tehdejší vyjádření? Musím říct, že bych svou odpověď nemodifikoval asi nijak. Jen bych snad dodal, že to občas bývají docela dilemata, protože samozřejmě vždycky toužím dílo uvést, aby reálně znělo. Ne však za každou cenu.
V zahraničí vnímají Mou vlast jako ikonické dílo – jako ikonické dílo české hudby. Usuzují tak z jejího názvu a jejího programu, nebo čistě z hudby po jejím vyslechnutí? Těžko posoudit. Spíš to prvé. Někdy se bohužel setkávám s tím, že naopak s reálnou zvukovou podobou Mé vlasti mnozí pořadatelé zkušenost nemají – například často navrhují, aby se celému cyklu předsadil celý sólistický koncert, nezřídka i dlouhý, začasté to bývá Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Nebo chtějí naopak nějaké „post scriptum“ po skončení. Vede je k tomu často nutnost ohledu na prodej lístků. Snažím se vždycky bojovat za čistotu vyznění Mé vlasti, ideálně dokonce bez pauzy, i když jsem v tomto ohledu již několikrát udělal pár výjimek.
Má alespoň zčásti smysl uvádět samostatně jednotlivé části cyklu? Zcela jistě! Je to v podstatě zrovna tak relevantní činnost jako uvádění celku, byť třeba méně závažná či ambiciózní. A taková Šárka je mistrovský kus na začátek koncertu! Dokonce i Tábor a Blaník mají samostatně – nebo lépe jako dvojice – smysl, zejména pokud se uvedou v zajímavém a nosném sousedství jiných dramaturgicky citlivě volených skladeb… Také Vyšehrad funguje lépe ve dvojici s Vltavou.
Jak vysvětlujete hudebníkům v cizině „českost“ této hudby…? A nebo ji neřešíte?! Samozřejmě ji řeším a orchestrům se ji snažím, i slovně, zprostředkovat. Avšak – jak známo, orchestrální hudebníci nemilují dlouhé řeči, takže člověk musí a má být citlivý a obezřetný, aby nementoroval. Nechávám se většinou vést intuicí. Nedělám muzikantům přednášky, ale když je k tomu správná příležitost (mimo jiné taky vhodná k odpočinku od hraní, protože Vlast je fyzicky nesmírně náročná, obzvlášť když se hraje v menším, jednoduchém obsazení), tak se snažím orchestry inspirovat krátkými promluvami. U takové Šárky – že se k ní zase vracím – je ovšem popsání poměrně detailního děje pro hudebníky zřejmě nezbytné! On ten příběh ovšem vždycky baví – rád jej vyprávím, je to úžasný thriller! Styl hraní se pak vždycky zásadně promění…. Vltavu naopak netřeba popisovat, její syžet zná každý hudební školák kdekoli na světě.
I když to booklet nahrávky v životopise tělesa nepřipomíná, i v Bamberku se dobře ví, že základem orchestru se po válce stali ti, co přišli z Prahy, z českých zemí. Má to v současnosti nějaké konkrétní a praktické souvislosti, pozorujete, že je při hře přítomno – nebo může být hledáno a oživováno – něco „böhmisch“, „českého“, nebo jde spíše jen o slovní vyjádření tradic, o proklamace, dnes už bez možnosti něco tak nehmotného vyvolat? Především se členové i management (a vlastně i publikum) k oné české minulosti vědomě vztahují, a to výhradně pozitivně. Tedy: nezaznamenal jsem například jediný náznak jakéhokoli záporného sentimentu vůči tehdejšímu nucenému odchodu. Už to samo je úžasné. Orchestr také ve své historii pravidelně – a rád! – hrál českou hudbu. Zcela jistě víc než drtivá většina německých těles. Řekl jsem už opakovaně, že srovnáváme-li Bamberské s Českou filharmonií (a to srovnání je zcela relevantní), je jasné, že to jsou německý a český orchestr. Přesto je v temnější barvě zvuku smyčců a neobyčejné měkkosti frázování dechů, v jakési „lidskosti“ čtení hudebního zápisu u Bamberských cosi „češtějšího“, než je tomu u srovnatelných elitních orchestrů v německy mluvících zemích a vůbec u orchestrů na světě. Chtěl bych v tomto kontextu podotknout, že Bamberští se ke svému českému původu hlásili odjakživa; nyní, s mým nástupem, jsou tyto kořeny jen ještě o něco více mediálně vypíchnuty. Zdá se mi ovšem, že se to děje nenásilně a pro dobro umělecké věci. Je to ostatně úžasný příběh – a mou roli v něm lze určitě vidět symbolicky.
Která z básní se vám dělá nejlépe? Asi stále Šárka, kterou mám moc rád už od dětství… Ale vyčerpává. Těžko se mi po ní chytá dech.☺
A která nejvíc vzdoruje…? A čím? Tady bych viděl víc bodů. Vzdorují vlastně všechny. Vyšehrad svou monotematičností. Vltava (někdy až) zprofanovaností – většinou vymetá všechny myslitelné „výchovné koncerty“… Šárka specifickým nárokem na výraz, svou tematickou drastičností, která musí hudebně „kousat“, ale nesmí být neurvalá… Luhy po technické stránce (zejména je to ona pro smyčce slavně náročná, „konkurzní“ fuga), no a poslední dvě básně samozřejmě po obsahové stránce. Přiznám se, že husitské téma Tábora a Blaníku se vysvětluje nelehce – podobné to je třeba s apoteózou na konci Janáčkova Tarase Bulby. A to zejména v katolických zemích – kupříkladu v Itálii, a nota bene v Římě, to byl docela oříšek. Naštěstí jsou muzikanti celého světa v drtivé většině v tomto smyslu velmi otevření lidé – a rádi se společně se mnou vrátí do přece jen spásonosného abstraktního, takzvaně „absolutního“ pojímání hudby jako stěžejní roviny poznání a prožívání. Ostatně tvrdím, že lze Mou vlast téměř celou plnohodnotně prožít, aniž by člověk znal přesné detaily jejího obsahu. Čímž ovšem neříkám, že je namístě na ně rezignovat. Co muzikanty většinou zaujme, je síla bojového jednohlasého zpěvu husitských bojovníků. To je moc působivé. Naposledy v tom Římě jsem jim to dokonce zazpíval – trhl jsem s tím velký úspěch.☺
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 2/2017 (koupit)
