Kateřino, o laureátský titul soutěže Pražského jara ses pokoušela letos podruhé. Mnohé by první neúspěch odradil. Jaký jsi typ? Řekneš si: buď to vyjde, nebo nevyjde. Anebo: teď to musí vyjít! No tak teď to musí vyjít – to se nedá, to nikdo nikdy neví. Neúspěch je samozřejmě vždycky nepříjemná zkušenost, ale neodradí mě to. Naopak motivuje. A co se týče Pražského jara, určitě jsem věděla, že do třiceti let to musím ještě zkusit. Ale první cenu jsem nečekala. Byla jsem docela překvapená. Bylo to hezké.
Při letošní soutěži jsi určitě potkala spoustu kamarádů, známých. Jak taková setkání – jednou kamarádi, jindy soupeři – na člověka působí? Plno lidí jsem znala z jiných soutěží nebo jsem s nimi byla na letních kurzech, pár lidí jsem znala z Londýna. Myslím, že to tak nikdo vysloveně nebere. Nebo se to ani nedává najevo, že bychom byli soupeři. Těch výborných lidí je strašně moc a všichni jsou na tom stejně. Záleží na štěstí a na mnoha dalších okolnostech.
V publiku tvá soutěžní vystoupení intenzivně prožíval tatínek. Fandí ti takhle odjakživa? Vedli tě rodiče k hudbě? Řekla bych, že docela ano. Pamatuji si, že jsem chtěla hrát na nějaký nástroj, ale ve školce si mě nevybrali. Protože se můj táta znal s profesorem Brožkem, tak ho požádal, jestli bych mohla chodit na zobcovou flétničku, abych uměla zahrát nějakou písničku. Učitel tehdy neměl místo, tak mě tatínek přivedl přímo k němu, aby se na mě podíval. Profesor Brožek mi rovnou určil klarinet. Má nějaký zvláštní talent, protože dítěti podle jeho dispozic přesně určí vhodný dechový nástroj. „Flétničkové začátky a pak se uvidí“ neuznává.
Vedl tě hned k tomu, abys hrála také v komorních souborech. To je taková jeho specialita. Hrála jsem v dechovém triu – fagot, hoboj, klarinet. Absolvovali jsme hodně soutěží, hodně jsme koncertovali – i v zahraničí. To byla dobrá průprava. Samozřejmě jsme museli zvládnout i školu. Nejdřív jsme k němu chodili jednou týdně, potom už asi dvakrát. Ale hlavně náš pan profesor objížděl rodiny. V podstatě jsme s triem skoro denně zkoušeli, neexistovaly žádné soboty, neděle, výlety, pionýrské tábory. Neustále objížděl rodiny a učil a kontroloval nás. Byl to dost náročný režim a rodiče se tomu museli podřídit. Před námi měl dokonce dechové kvinteto, což je strašně těžké složit. V něm hrála jeho dcera, hobojistka Jana Brožková. On opravdu dohlížel na to, aby se dítě k nástroji hodilo a aby mu to šlo. Příprava byla tak dokonalá, že když jsme například hráli v Hudbě z respiria, tak jsme měli zkoušky až v deset večer, abychom potom v televizi neusínali. Cvičili jsme úklony, zkoušeli jsme v šatech, ve kterých jsme hráli. Asi nás pak nic nepřekvapilo. Jako dítě jsem prožila hodně koncertů a ty zkušenosti mi určitě moc pomohly a jsem za ně velmi vděčná.
Po tak důkladné přípravě a pestrých zážitcích bylo pro tebe rozhodnutí pokračovat ve studiu na konzervatoři asi samozřejmé? Občas mě to sice nebavilo, ale to je normální. Od konzervatoře jsem studium začala vlastně brát trošku vážněji. Profesor Stárek mi dal obrovské základy klarinetové hry, věděla jsem, že se opravdu musím snažit a začalo mě to pořádně bavit. A na AMU by se už člověk neměl zabývat technickými problémy, ale soustředit se na interpretaci. Navštěvovala jsem také kurzy, absolvovala stáže. Každý profesor má jiné požadavky, jiné nároky a všechno je strašně zajímavé.
Plánuješ změny po vítězství v soutěži Pražského jara? Jak si představuješ svůj další život? Neláká tě zahraničí? Myslím si, že se zase tolik nezmění. Budu dál hrát v divadle v orchestru, natáčela jsem v rozhlase, hrála jsem už v říjnu se Západočeským symfonickým orchestrem, v příštím roce mě čeká koncert s Moravskou filharmonií a na festivalu Pražské jaro. Těší mě komorní hra, ale neplánuji, řeším, co přijde. Chci normální život. Ráda cestuji, ale vždycky se ráda vracím domů.
