středa, 2. listopad 2016

České trio: Tradice i svěží vítr

Napsal(a) 

České trio, foto Jiří Antalovský České triofoto: Jiří Antalovský

Povídat si téměř čtyři hodiny se dvěma členy Českého tria pro mne byl nevšední zážitek. Nejen kvůli hostitelským přednostem Dany Vlachové, na jejíž krásné terase náš rozhovor probíhal, ale především pro nevídané množství zážitků a myšlenek, které mi společně se svým kolegou Milanem Langrem prozradili. Všichni členové tria jsou výraznými pedagogickými personami Pražské konzervatoře a violoncellista Miroslav Petráš předává své zkušenosti také studentům pražské Akademie múzických umění.

České trio má více než stoletou tradici a vystřídalo se v něm několik personálních sestav. Která z nich je vám z jakéhokoliv hlediska nejbližší? DV: Od třinácti let až do absolutoria na AMU jsem studovala u vynikající pedagožky Prof. Marie Hlouňové. Ona byla velmi důsledná vedle technických požadavků i v „řemesle“ frázování, vibrata, barev, zkrátka hudebního vyjadřování. Je zajímavé, že v době druhé světové války, kdy žila v Anglii, i ona založila „České trio“, které ovšem ukončilo svoji činnost s jejím návratem do Československa. Byla to velmi vzdělaná dáma, která měla řadu přátel mezi význačnými světovými houslisty. V roce 1945 vzniklo dle mého názoru nejsilnější seskupení Českého tria, a to Josef Páleníček, Alexander Plocek a Miloš Sádlo. Josefa Páleníčka považuji za nejvýraznější osobnost celé historie Českého tria. Měla jsem možnost jej velmi blízce poznat mimo jiné proto, že byl mým dlouholetým tchánem. Setkala jsem se s ním ale také jako s členem komise na přijímacích zkouškách na AMU, kam jsem měla z politických důvodů problém se dostat. Přestože jsme se tenkrát ještě osobně neznali, velmi mě podpořil a díky němu jsem byla přijata, navzdory všem minusům, které se mi od těch dvaceti čtyř talentových bodů odpočítávaly. Později jsme si k sobě našli cestu jak lidsky, tak umělecky a já na něj vzpomínám s tou největší úctou. Například Janáček se mi pak již nikdy od nikoho nelíbil tak, jako od něj. Vždy říkával, že hudbu je zapotřebí cítit nejen horizontálně, ale vertikálně, a sám to ve své hře krásně potvrzoval. Ovšem, mám-li mluvit o inspiraci, která mne provází doslova od kolébky po celý život, je to pochopitelně můj tatínek. Vyslovit to není klišé, on mi opravdu hrál písničky, když jsem byla úplně malé miminko a prý jsem vždycky přestala brečet. V každé volné chvíli se nám věnoval a stál samozřejmě i u vzniku našeho tria (v r. 1980 jménem ARS trio). To už byly krásné konzultace, kdy nikdy neprosazoval svůj názor, jen ho vlídně vyslovil.

ML: Převzít jméno po takovýchto umělcích je opravdu velká zodpovědnost. Na rozdíl od Dany jsem ovšem do souboru naskočil čirou náhodou, shodou okolností a v jiné pozici. Každopádně si tohoto členství nesmírně vážím. DV: Musím říci, že jsem samozřejmě také moc ráda, že hrajeme pod jménem České trio. Na druhou stranu, stejně tak jak jsem nikdy neříkala, že jsem následovník Josefa Vlacha, stejně tak nikdy nebudu tvrdit, že jsem následovník Českého tria.  Ctím Josefa Páleníčka, vždy hrál s pokorou, zároveň spontánně a s obrovskou energií.  A právě v tom jsme si vždy tolik rozuměli.  ML: V této otázce, kterou jste předložila, hraje svou roli také fakt rodového následovnictví. Já jsem tím zatížen nebyl, nejsem ani z muzikantské rodiny. A děti významných osobností, jakou tatínek Dany Vlachové byl, lidé někdy s jejich rodiči srovnávají... DV: Pro mě je samozřejmě velký kompliment, pokud někdo přijde a řekne: „já v Tvém tónu slyším Tvého tatínka“, ale pro mne je prostě nedostižný. Nehledě na to, že každého umělce formují životní zkušenosti, včetně dětství, ale následně také třeba mateřství, každému z nás život přináší jiné momenty a zážitky a tedy inspiraci. 

Dana Vlachová s tatínkem Josefem Vlachem, 1971 Dana Vlachová s tatínkem Josefem Vlachem, 1971

Takže když se ještě malinko vrátím, cítíte nějakou nostalgii z nosnosti jména České trio? DV. Nostalgii asi ne. ML: Já také ne, nicméně velkou pokoru a úctu k tradici samozřejmě ano.

České trio má v aktuálním složení na kontě nahrávky Smetany, Dvořáka, Martinů, Suka, Čajkovského, Mendelssohna a Rachmaninova. Co byste chtěli, aby v tomto směru následovalo? DV: Naše vize je nahrát si Brahmsova tria.

Kompletně? DV: Rozhodně trio H dur, C dur a c moll. Jsou naprosto fantastická a máme je moc rádi.

V posledních letech byly zkomponovány skladby přímo pro České trio. Jak tato interakce vznikla? ML: Máte zřejmě na mysli skladby, které napsali Pavel Trojan a Eduard Douša.

Přesně tak. ML: Právě s těmito autory jsme již po léta v relativně častém kontaktu vzhledem k tomu, že všichni působíme na Pražské konzervatoři. Ale samozřejmě šlo hlavně o to, že se nám dlouhodobě líbila jejich tvorba, a tak jsme oba skladatele sami oslovili. Měli jsme štěstí, protože díky tomu vznikla v obou těchto případech kvalitní hudba, kterou moc rádi hrajeme. Přímo pro nás napsal skladbu také Zdeněk Lukáš, nazval ji Trio Boemo, nebo Jaroslav Krček.

V říjnu tohoto roku vás čeká koncert v Sukově síni pražského Rudolfina. Zazní Beethoven, výše zmiňovaný Douša a Smetana. Jde o Vámi vybranou nebo pořadatelem nasměrovanou dramaturgii? ML: Nabídli jsme pořadatelům dvě programové možnosti a s jednou z nich souhlasili. Vycházeli jsme především z toho, které skladby jsme již v minulosti pro Český spolek pro komorní hudbu provedli, a z toho, že jsme chtěli spojit klasická díla s nějakou novinkou. DV: A Smetana je pro nás zkrátka srdeční záležitostí. ML: Troufám si říct, že právě romantismus je tzv. naše parketa.

Každoročně realizujete hráčsky i pedagogicky aktivní návštěvu Japonska. Jak tato tradice vznikla? DV: Spolupráce s japonskými kolegy má dvě linie. První kontakt přišel prostřednictvím televize NHK, která snímala v Japonsku koncert, kde jsme hráli. Mezitím jsme byli pozváni do Japonska jako pedagogové Pražské konzervatoře, na něž čekaly koncerty a učení tamních studentů. Navrhla jsem, že budu hrát mnou vybraný program a s Milanem.  V rámci těchto dvou na sobě nezávislých akcí jsme byli osloveni japonským agentem k pravidelné spolupráci a od té doby se daří naše koncertní aktivity v Japonsku rozšiřovat i o činnost pedagogickou na master classech pro japonské studenty. Naše kontakty v Japonsku získaly ještě nový lidský rozměr, když jsme se rozhodli v dramatických chvílích katastrofy ve Fukušimě, že nezrušíme naše plánované turné, a přiletěli jsme do Nagoje druhý den po tom, kdy Česká filharmonie Japonsko narychlo opustila.  Přispěli jsme též finančně na záchranné práce. Japonci to velmi ocenili a často nám ještě teď dávají najevo svou vděčnost.

Miroslav Petráš Miroslav Petráš

Pokolikáté letos pojedete? DV: Myslím, že podevatenácté. Ne vždy jsme ovšem učili, často jsme tam jezdili jen na koncertní turné. ML: Po devatenácté tam jedeme hrát, a podesáté za sebou učit. DV: Masterclassy děláme ovšem i jinde. Mluvíme teď o Japonsku, ale často jsme vyučovali na masterclassech v rámci našich turné ve Spojených státech, Jižní Koreji, Jižní Americe atd. Ve světě je Pražská konzervatoř proslulá, takže je neustále zájem o pedagogy právě z této instituce. Je hezké, že se na nás v zahraničí obrací nejen sólisté, ale také komorní soubory. ML: Teď trochu odbočím, ale vzpomněl jsem si na jednu zajímavost. Když jsme byli na velké koncertní šňůře v USA, mnoho posluchačů bylo velmi překvapeno a zcela okouzleno hudbou Bedřicha Smetany. Do té doby ho měli, díky Prodané nevěstě, téměř za folklorního skladatele, a to opravdu nepřeháním. Nutno ovšem zdůraznit, že Smetanovo Trio g moll patří mezi skvosty světové komorní tvorby a citlivý posluchač to nemůže nerozpoznat…

Jste si všichni tři svým hudebním myšlením blízcí, nebo je vaše spolupráce mozaikou mnoha spíše kontrastních názorů přetavených do společného kompromisu? Neboli, jak vypadá zkouška Českého tria – klid nebo drama? DV: A jéje... Řeknu to takto: Z nás tří je nejsmířlivější Mirek (violoncellista Miroslav Petráš, pozn. aut.), který je skvělý muzikant a pedagog s vynikajícími výsledky na konzervatoři i AMU. Je to člověk, který v našem triu působí jako stmelující element. ML: V tom nejlepším slova smyslu. DV: Neskákej mi do řeči. ML: A takhle nějak je to i na zkouškách :-) DV: Ale teď vážně, s Mirkem si ohromně rozumíme.  Skvěle mu to myslí a dovede své myšlenky výborně vysvětlit, a když je třeba mezi mnou a Milanem na zkoušce trochu dusno, Mirek to umí hezky kompenzovat. ML: V raných fázích studia jednotlivých skladeb jsou naše názory (můj a Dany) často velmi odlišné, ale postupným zkoušením se vždy dostaneme do pro obě strany uspokojivého kompromisu. Jsou to právě ta první stádia hraní, v nichž dochází k oněm „dramatům“. To je podle mne zcela normální proces a nemáme vůbec problém to přiznat. Nikdy se ale nestalo, že by se někdo z nás zvedl a odešel. DV: Většina našich „rozporů“ je zakořeněna v odlišnosti strunných a klávesových nástrojů. Každý zkrátka tvoříme frázi trochu rozdílným způsobem, a pokud máme například melodii společně, jde o to dohodnout se, který způsob, a ve který moment skladby, budou všichni tři respektovat. Na koncertě ovšem přichází momentální inspirace a nejhezčí pocit je ze vzájemné komunikace, kdy jeden naváže na „nápad“ toho druhého a rozvine ho dál.

Jak moc přísně pracujete s notovým zápisem? DV: Když jsme hráli Dvořákovy Dumky, Milan šel do muzea a kontroloval, zda jsou v tom vydání, ze kterého jsme je studovali, správné noty. Na druhé straně všichni víme, že například Dvořák nebyl příliš důsledný ve všech znaménkách kolem not, že byl nepořádný v dynamice, že to, co měl v expozici, nezopakoval v repríze atd. Dr. Zdeněk Mahler nám jednou vyprávěl, že některé Dvořákovy skladby snad dával nakladatel Simrock ke korektuře Brahmsovi. Takže  my občas použijeme nějakou jemnou nuanci, která není v notách, pokud máme pocit, že to prospěje vyznění skladby. U klasicismu se ovšem držíme urtextu maximálně. ML: Řekl bych to takto: snažíme se být co nejvěrnější textu, ovšem vždy chceme prezentovat svůj výklad dané skladby, to jak ji cítíme my. To je asi naprosto přirozené. Ten proces – přicházet si na to zcela vlastní cestou – mě na tom baví asi nejvíc. Teprve, až mám jasnou představu o tom, jak to chci hrát, jsem ochoten si třeba pro inspiraci poslechnout tutéž skladbu v podání i někoho jiného. Dělám to tak celý život, i při sólovém hraní.

Takže možnost poslechu nepřeberného množství nahrávek, třeba prostřednictvím youtube, má pro vás neutrální hodnotu? DV: Já osobně si poslechnu nějaké trio, ale většinou ne tu skladbu, kterou hrajeme. A pokud se prostřednictvím oněch „debat“ na zkouškách dostaneme k finálnímu tvaru konkrétní skladby, jsem o něm absolutně přesvědčena a většinou už mě moc nezajímá, jak to hrají ostatní. Ráda poslechnu třeba si Beaux Arts Trio, jsou úžasní a vždy přesvědčiví. Na druhou stranu se stalo, že jsem slyšela jedno trio hrát Rachmaninova zcela jinak, než to autor napsal, a to mi vadí. Považuji to za nabubřelost a nedostatek pokory. Protože já osobně se peru za svůj názor ne proto, že bych si myslela, že jsem genius, ale protože se snažím dostat k jádru věci. Pokud je kupříkladu Elegické trio smutné, tak musí být zahráno smutně, a ne jinak.

Buďme, prosím, konkrétnější... DV: Mluvím například o laciné virtuozitě, která často není vzhledem k charakteru díla vůbec na místě. Když je lehkost a virtuozita použita třeba v Schubertovi, obdivuji to a skláním se před tím. ML: Pokud bych se mohl ještě vrátit k té inspiraci různými nahrávkami, tak musím podotknout, že fenoménem youtube je postižena především mladá generace. Když mi student řekne – „ale Lisitsa to hraje takhle“ (ukrajinská pianistka Valentina Lisitsa, pozn. aut.), tak mu velmi rychle odpovím, že on není Lisitsa a především, že když dva dělají totéž, není to totéž. DV: Jak říkal můj tatínek, co je dovoleno Bohovi, není dovoleno…a tak dále. Tohle si mladí studenti ještě dost často neuvědomují a mají tendenci neustále někoho kopírovat. Jako pedagogovi mi vůbec nevadí, pokud houslista v hodině zahraje něco, na čem jsme se spolu nedomluvili. Okamžitě ovšem poznám, zda je to z jeho hlavy, nebo to zkopíroval od někoho z internetu. Když mne nepřesvědčí, rozmluvím mu to.

Dana Vlachová, foto Jiří Antalovský Dana Vlachováfoto: Jiří Antalovský

Prozradíte nějaká tria, ať již tuzemská či zahraniční, která mají po umělecké stránce vaše sympatie? Jsou taková? ML: U nás je řada talentovaných muzikantů, působících v triích, kteří jsou velmi dobře disponovaní, a já bych jim přál, aby se u nich vedle technické vybavenosti objevovala také větší umělecká pokora. Mám dojem, že tendence současné doby je hrát v rychlých tempech, z čehož potom může vycházet do jisté míry povrchnost a jednostrannost. Především u mladších hráčů mi chybí větší niternost, která by byla adekvátní těm ostatním dispozicím, kterými oplývají. To je samozřejmě spojenou také s tím, jak často jsou spolu jednotliví členové toho či onoho tria v interpretačním kontaktu. To, že je každý člen skvělým sólistou v mnoha případech bohužel nestačí. DV: Musím se přiznat, že nevím, co odpovědět, aby to nevyznělo nabubřele. Za svůj život už jsem slyšela hrát tolik světových velikánů hudby, že jsem trochu zhýčkaná.  Mám ráda koncerty Vlachova kvarteta. Jejich hudební cítění a profesionalismus se mi líbí a je mi blízké (houslistka Jana Vlachová je primáriem Vlachova kvarteta Praha, kde hraje i její manžel, violoncellista Mikael Ericsson, pozn. aut.).

Je podle vás na konzervatořích dostatečný časový prostor pro studium komorní hry? DV: Ano, studenti mají od čtvrtého do šestého ročníku dotaci dvou hodin týdně, což je podle mě dost. Ale třeba u klavírního tria to velmi záleží také jejich samostatné přípravě a píli. My jim v rámci výuky ve všem velmi detailně napovídáme, a následně po nich všechno také velmi detailně vyžadujeme.

Můžete, prosím, přiblížit vaše aktuální profesní aktivity mimo činnost Českého tria? Co vaše sólová hraní? DV: Hraní v klavírním triu vyžaduje dobrou sólistickou výbavu. Tou jsme prošli všichni tři. Já osobně jsem neměla nikdy za svůj životní cíl sólovou kariéru za každou cenu. V dětství jsem hrála v kvartetu, se kterým jsme vyhráli Concertino Praga. Později jsme s mým tehdejším manželem založili klavírní trio, naše kariéra se slibně rozvíjela a tato práce mne naprosto pohltila. Mám dva syny, díky úžasné tchyni jsem si svoji profesi mohla udržet, i když byli děti malé, dokonce jsem v té době začala i vyučovat na Pražské konzervatoři. V současné době si rádi zahrajeme sólově, na některých triových koncertech hrajeme programy kombinované se sólovými čísly, natočila jsem kompaktní disk s mými oblíbenými skladbami, občas si ráda zahraji v Českém komorním orchestru, kde hrajeme vedle sebe se sestrou, která ho vede. Hudba je pro mne drogou v tom nejkrásnějším smyslu slova. Nemůžu bez ní být a dává mi sílu k překonání všeho zlého, s čím se v životě potkávám. Proto si vybírám lidi, se kterými chci spolupracovat. Ráda pracuji jako pedagog s mladými lidmi, hodně potěšení mi přináší kontakt s nimi, pravidelně vyučuji na houslových kurzech v Nových Hradech. Mám vynikající jedenáctiletou žákyni Veroniku Jugasovou, která mne nabíjí díky své úžasné energii, talentu a zaujatosti muzikou. Před tím to byla Julie Svěcená, dnes skvělá houslistka, která studuje na Royal Academy v Londýně.

ML: Mohu-li také trochu do minulosti, prošel jsem ve svém hudebním životě mnoha uměleckými žánry. V rámci povinné vojenské služby jsem např. působil jako korepetitor baletu v Armádním uměleckém souboru.  Na tuto činnost navázala aspirantura na AMU (v dnešní době obdoba doktorandského studia). Škola si touto formou v podstatě vychovávala budoucí pedagogy. Předpoklady jsem k tomu – podle tehdejších požadavků – zřejmě měl. Nicméně, mám-li být upřímný, necítil jsem se být adekvátním nástupcem takových osobností, jakými byli například profesor Páleníček nebo Rauch, a tak jsem vlastně neuvažoval nad tím, že bych tam zůstal jako pedagog. Jedním z důvodů bylo také to, že se bavíme o roce 1988 a atmosféra byla ještě poplatná své době. Vzhledem k tomu, že jsem z toho neměl dobrý pocit, otevřeně jsem řekl, že bych dal přednost svobodnému povolání. To bylo asi období (mezi 25-35 lety mého života) mé největší sólistické aktivity, ale také jsem již tehdy spolupracoval například s Ivanem Ženatým, Vlastimilem Marešem nebo i s Čeňkem Pavlíkem, Jiřím Hoškem a dalšími špičkovými sólisty. Paralelně s tím jsem byl také 18 let členem komorního souboru Ars cameralis, který se zabýval gotickou hudbou hranou na kopie historických nástrojů v kontrastu se soudobou hudbou hranou pochopitelně na nástroje moderní. Jeho vedoucím je dodnes Lukáš Matoušek, hudební skladatel a velký odborník na středověkou hudbu. Dále jsem velmi okrajově, ale přesto – bavilo mě to! – spolupracoval asi pět let s Divadlem bez opony jako „kapelník“ – klavírista v divadle pro děti. Scénická hudba tam stála často na improvizaci, a pokud byla zkomponovaná, tak nejčastěji v duchu swingové hudby. Má umělecká činnost byla tedy velmi různorodá. Byl jsem téměř 20 let na volné noze.

Milan Langer na klavírních kurzech Pražské konzervatoře 2005 Milan Langer na klavírních kurzech Pražské konzervatoře 2005

V té době jsem se plně věnoval koncertní činnosti v její maximální rozmanitosti. Nedělal jsem nic jiného. Nyní rozděluji svoji činnost na uměleckou, pedagogickou a organizační. Na druhé straně vím dobře, jak velké časové a psychické nasazení je například u sólového hraní zapotřebí. Dnes už jsem se zařadil umělecky jinam; v Českém triu působím rovných 22 let a tato práce mně přináší velkou radost. Je to těžko popsatelný pocit, když sedíte na pódiu vedle svých kolegů, na které se můžete spolehnout, sledujete jejich umělecký projev, na který musíte v okamžiku reagovat, pokračovat v jeho duchu a dotvářet ho a rozvíjet a vy cítíte, že se to daří, že si rozumíte. Myslím, že to, co nás všechny tři spojuje, je právě radost z hraní. Je to něco, co nás bytostně naplňuje. Mimochodem – o České trio se starám také po manažerské a organizační stránce. Na Pražské konzervatoři jako pedagog hlavního oboru hra na klavír a zároveň jako pedagog komorní hry působím od roku 1998. Již více než polovinu této doby pak ve funkci vedoucího klavírního oddělení. Každodenní práce s mladými talentovanými lidmi mě nesmírně baví a snad i omlazuje. Když se k tomu přidají i občasné pedagogické úspěchy…

Již pojedenácté organizujete klavírní soutěž, jejíž pořadatelská instituce je Pražská konzervatoř, a byl jste to právě vy, kdo tuto akci přivedl k životu. Co vás k tomu vedlo? ML: Jedná se o mezinárodní soutěžní přehlídku laureátů klavírních soutěží s názvem Mladý klavír Pražské konzervatoře. Vedle hlavního záměru uspořádat pro talentované klavíristy něco netradičního, co tu do té doby nebylo, zde do jisté míry byla i snaha motivovat zájemce odpovídajícího věku v souvislosti se studiem konzervatoře, čili klavíristy od dvanácti do sedmnácti let. Hlavní odměnou, kterou účastníci této soutěže v 1. ročníku měli, bylo to, že mohli zdarma absolvovat lekci u pedagoga Pražské konzervatoře, kterého si sami zvolili. Tenkrát na to nebyly žádné peníze, a všichni lektoři to dělali zcela nezištně pro dobro věci. Později škola získala sponzora, který ji v mnoha směrech výrazně podporuje do dneška. Je to společnost UNICORN. Vladimír Kolář, předseda představenstva, se rozhodl, že bude finančně podporovat i Mladý klavír, dotuje nyní hlavní cenu „Talent Mladého klavíru“. V dalších letech škola požádala např. Magistrát hl. m. Prahy o grant a dnes je již soutěžní přehlídka podporována z více zdrojů. Mimo jiné nám přispívá také nadace Cesta ke vzdělání. Díky tomu si můžeme nyní již dovolit pozvat např. i zahraničního předsedu poroty, kterým bývá významná umělecká nebo pedagogická osobnost. Klavírní oddělení Pražské konzervatoře pak z pochopitelných důvodů využívá ochoty těchto lidí uspořádat v době jejich pražského pobytu masterclass pro jeho nejlepší studenty. V posledních letech je to většinou Avedis Kouyoumdjian z Vídně, byla zde například Maria Gambarian z Moskvy, která zahrála i recitál, loni významný český pedagog Jiří Hlinka působící v Norsku. Soutěž není rozdělena do věkových kategorií a mohou se jí nyní zúčastnit mladí klavíristé ve věku 12 až 18 let. Pět laureátů, kteří vyjdou z každého ročníku, půl roku poté vystupuje na koncertě, který natáčí Český rozhlas a z nahrávky je pak vytvořen pořad. Titíž laureáti mají možnost zúčastnit se jako součásti jejich odměny Mezinárodních letních klavírních kurzů Pražské konzervatoře, které pořádáme vždy v červenci. Letos byli vyučujícími lektory Ivo Kahánek, Avo Kouyoumdjian, Michal Rezek a já.

Tyto kurzy vznikly o dva roky později než Mladý klavír a je to další každoroční akce, kterou mám organizačně na starosti. Myšlenka vzniku těchto mezinárodních klavírních mistrovských kurzů navazovala přímo na Mladý klavír a dnes s ním tvoří jeden ucelený ojedinělý projekt sloužící mladým mimořádně talentovaným klavíristům, ale – mimo souvislost s Mladým klavírem – i všem ostatním zájemcům. Každoročně se zde sejde kolem čtyřicítky aktivních pianistů doslova z celého světa. A ti nejlepší si zahrají i na koncertech v krásných pražských sálech.

DV: Jak je zřejmé, máme velmi pestrý a obohacující umělecký život. Navíc, v triu jsme dobrá parta. Vždycky se těšíme na dálkové lety, protože máme klid na poslech nahrávek z našich koncertů, plánování budoucnosti i normální popovídání. Všechno, co děláme, nás baví, a hlavně, bavíme se společným muzicírováním.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.