Rozhovor s Petrem Kotíkem, skladatelem, flétnistou a dirigentem Ostravské bandy, o vzniku orchestru v průmyslové Ostravě a nadcházejícím koncertě v Carnegie Hall v New Yorku.
Pane Kotíku, Ostravská banda, která vystoupí v dubnu letošního roku v prestižní Carnegie Hall, je orchestr, jež dirigujete a vedete. Můžete nám jej blíže představit? Ostravská banda vznikla na rozcestí dvou situací. Tou první byla potřeba komorního orchestru pro Ostravské dny. My jsme sice takový orchestr měli již od roku 2001, úroveň však nebyla dobrá, byli to různí hráči na volné noze a studenti. Pro rok 2005, v pořadí třetí Ostravské dny, jsme se rozhodli angažovat jeden ze známých evropských souborů. Začali jsme jednat s Musik Fabrik z Düsseldorfu, a když došlo na honorář, zjistili jsme, že by jeden koncert stál padesát tisíc euro. Řekl jsem si (a to byla ta druhá situace): „Za takové peníze můžeme mít svou vlastní Musik Fabrik.“ Tak vznikla Ostravská banda. Najít hudebníky bylo celkem lehké. Kritériem byla vysoká profesionální úroveň a aktivní zájem o novou hudbu. Nejdříve jsme se obrátili na hudebníky v Ostravě a potom v Praze, Bratislavě, Berlíně a nakonec v New Yorku. Výsledek mluví sám za sebe.
Netypický název orchestru – Ostravská banda – hodně napovídá o neformálních vztazích a tvůrčí atmosféře v něm. Prosím, popište nám rozdíl přístupů ke společné práci hudebníků vaší Bandy a členů standardnějších orchestrů. Název „Ostravská banda“ vznikl intuitivně, v okamžiku, když jsem položil telefon po rozhovoru s manažerem düsseldorfské Musik Fabrik. Kdybych jej měl zdůvodnit, řekl bych asi toto. Za prvé, musel nést jméno Ostravy. Nestydíme se za to, že jsme z Ostravy, a je to vidět na všech našich názvech, od počátku Ostravského centra nové hudby. Za druhé, těšil jsem se na to, jak bude malý český „kulturně orientovaný“ člověk zvedat obočí, až uslyší název „banda“ pro tak výtečný ansámbl, a ještě k tomu Ostravská. Mimo to, není nutné název „Ostravská banda“ překládat, protože slovu „band – banda“ každý rozumí. Vztahy členů Ostravské bandy jsou jak formální, tak neformální. Formální vztahy jsou profesionální a zahrnují vysokou pracovní kázeň, ty neformální vyrůstají z respektu, jaký mají členové vzájemně k sobě. Tyto věci souvisí jedna s druhou. Kamarádství vznikají na základě profesionálních vztahů. V Čechách je to naneštěstí velmi často naopak, osobní vztahy ovlivňují to, jak se jeden profesionálně dívá na druhého.
Jako největší rozdíl mezi Ostravskou bandou a jinými standardně vedenými ansámbly bych uvedl dvě věci. Za prvé, Ostravská banda není stálý soubor, který pracuje pravidelně a nepřetržitě. To znamená, že si členové Bandy nejdou na nervy, a když se po několika měsíční pauze znovu vidí, je v tom setkání spousta entuziasmu a energie. A to je na hudebních výsledcích znát. A za druhé – na to mě upozornil náš sólista, klavírista Daan Vandewalle – protože se hudebníci sjíždějí zdaleka, není mezi nimi hierarchie, která je přirozenou vlastností stálých souborů. Nejsou mezi nimi ani lokální „hvězdy“, ani mladí hráči na počátku kariéry. Nejsou mezi nimi starší „zasloužilí“ členové a nováčci, kteří si musí dát pozor něco „zaběhaného“ kritizovat. Byl jsem svědkem takové až komické scénky, kdy jeden z českých špičkových hráčů řekl něco vtipného sousedovi během zkoušky. A náš kontrabasista se do něj strašně obul a řekl mu nevybíravým způsobem, aby přestal, že ho to rozptyluje a ruší. Náš „slavný hráč“ byl téměř v šoku. Takhle s ním ještě nikdo nemluvil. Pro našeho švédského kontrabasistu, který přijel z Hamburku, bylo ale úplně jedno, jaké kdo má kde postavení, a najednou si člověk uvědomil, že v Ostravské bandě je každý člen na stejné rovině, ať je kdo je, a pracuje se s maximálním nasazením, soustředěním a na všechny je bráno jedno měřítko.
Určitý handicap vyplývající z nestálosti orchestru, z nemožnosti jeho zvuk neustále kultivovat, vybrušovat, estetizovat je určitě vyvážen jasným vědomím všech hráčů o smyslu jejich práce. Z toho také pramení síla a přesvědčivost jeho zvuku… Dokážete posoudit, zda váš způsob práce, komunikace a jejich konkrétní výsledky působí také na českou hudební scénu, jsou signály vysílané vaší Bandou u nás přijímány? Ostravská banda má kmenové hráče, z nichž s námi někteří spolupracují od počátku, a těch pár změn, ke kterým dochází – a to jsou změny přirozené a dějí se ve všech souborech –, se posunuje pomalu, takže já bych rozhodně necharakterizoval soubor jako nestálý. Síla a přesvědčivost Ostravské bandy vychází jak z entuziasmu hráčů, většinou velmi mladých, tak z pocitu smysluplnosti práce. Ta dává smysl a je patrně to nejdůležitější. Je to vidět i na tak vynikajících orchestrech, jako je Česká filharmonie. Sedím v Rudolfinu na jejím koncertě a orchestr hraje tak hrozně, že si připadám jako v „Jiříkově vidění“. Polovina smyčcové sekce sedí u hraní, jako kdyby byli doma na pohovce a koukali na televizi. A pak slyším tentýž orchestr, se stejným dirigentem a stejným programem v Carnegie Hall a vypadá to, jako by šlo o úplně jiný orchestr, výtečný výkon, všichni jsou soustředění, ukáznění a hrají se zápalem. V Carnegie Hall to zřejmě má pro ně smysl, v Praze je to za čárku.
Není na mně hodnotit působení Bandy na českou hudební scénu, nejen pro „konflikt zájmů“, ale protože jsem trochu outsider. A také o vztah k publiku se moc nestarám. Starat se a někdy i kalkulovat reakci publika je povrchní stanovisko. Na takové úvahy při seriózní práci nezbývá čas ani energie ani zájem, nehledě na to, že reakce publika jsou vždy, alespoň do určité míry, nepředvídatelné. V poslední době mě nejvíc překvapila reakce posluchačů, hlavně mladých lidí, na skladby z počátků takzvané avantgardní hudby, která by měla být dle „konvenčních názorů“ pro publikum nestravitelná. Koncert pro Piano a Orchestr od Johna Cage (1958) na koncertě Ostravské bandy v Praze v listopadu 2010 a moje live-elektronická skladba z roku 1967 Kontrabandt na koncertě S.E.M. Ensemble v New Yorku pár týdnů později. V obou případech to byly, co se publika týče, nejúspěšnější skladby koncertů a ovace nebraly konce, v obou případech byl sál narván k prasknutí mladými lidmi. Překvapilo mě to. Nikdy bych to neočekával a zrovna tak bych nikdy nestavil program na základě takového očekávání.
Ostravská banda jezdí po světě, ale své domovské místo má v Ostravě. Stejně tak festival Ostravské dny, z něhož se během krátké doby stal pojem známý minimálně v celé kulturní Evropě, se uskutečňuje jednou za dva roky v Ostravě, industriálním městě často se zalykajícím prachem a kouřem. Proč jste tehdy před deseti roky nezvolil například kulturní Prahu, je specifická atmosféra Ostravy pro vás výzvou? Považujete Prahu za „kulturní město“? Snad ve srovnání s Pardubicemi. Rozhodně ne s jinými evropskými velkoměsty, tedy z té části Evropy, do které Čechy kulturně vždy náležely. Podívejte se například na návštěvnost muzeí. Sbírky moderního umění Národní galerie v Praze mají roční návštěvnost menší než některá světová muzea během pár týdnů. Česká filharmonie hraje v sále, který by „ve světě“ mohl být svou kapacitou klasifikován jako sál komorní. A to nemluvím o slabé návštěvnosti. Ve Vídni se abonentní lístky na filharmonii dědí v rodině, v Praze tam zejí prázdná místa, to je snad obecně známo, jako spousta dalších nedostatků. Síla „kulturního místa“ se ale dá měřit tím, do jaké míry to veřejnosti vadí. V Praze je to každému jedno. Mám pokračovat? Co Janáček a národní ostuda s Její pastorkyní, která měla být uvedena roku 1903, tak jako by se stalo v kulturních centrech – v Paříži, Vídni, Berlíně atd., ne o třináct let později. Janáčkova hudba by na počátku století zatřásla Evropou a ovlivnila hudební historii, tak jako ji ovlivnili velcí skladatelé od Mahlera po Stravinského. Roku 1916 už ale „vlak ujel“. Dovedete si představit uvést premiéry Svěcení jara, Pelléa a Mélisandy nebo Tristana a Isoldu 13 let po jejich vzniku? Praha byla a je dodnes velmi bohaté město. Proč tam až do dob Talichových nebylo dostatek prostředků na dobrý orchestr?… Kéž by to bylo jinak. Ostravské dny by to ale asi neovlivnilo.
Na otázku proč jsem si „zvolil“ Ostravu (nebo proč, jak říkáte, jsem si nezvolil „lepší“ místo, například Prahu) nelze dost dobře odpovědět. Člověk si věci nevybírá, hlavně ne věci v životě důležité. Ty se prostě stanou. Představa, že člověk o věcech rozhoduje, je omyl. To snad platí v restauraci při výběru jídla. R. Buckminster Fuller upozornil, jakými jsme všichni automaty. Když sníte mrkev, tak nevolíte, kam jde výživa, jestli do vlasů, nebo nehtů. To vše se děje automaticky. Člověk si ani nezvolí čím je, ani jak vypadá, to se prostě stane. Máte na to samozřejmě vliv, ale ten je oboustranný. Ostrava mně ukázala možnosti, se kterými jsem se nesetkal jinde, zvlášť ne v Praze. Pocházím z Prahy a do Ostravy jsem poprvé přijel koncem devadesátých let. Vše co následovalo, se vyvíjelo svým vlastním tempem a logikou, někdy pod vlivem situace, někdy jako reakce na danou situaci a možnosti a rozhodně z důvodů obrovského pracovního zanícení spousty lidí v Ostravě. Byly to vždy schopnosti, inspirace a vyhlídka na úspěch (myslím pracovní úspěch, ne popularitu). Cage jednou řekl: „Nesnažte se zlepšit svět, napácháte jen velkou škodu.“ Ostrava pro mě není výzvou. Tou je moje každodenní práce, ať jsem v Ostravě nebo v New Yorku nebo na cestách. Ostrava mně poskytuje možnosti pracovat smysluplným způsobem a proto tam jsou Ostravské dny a proto je odtamtud Ostravská banda.
V polovině dubna budete již podruhé vystupovat ve slavném prostoru na Sedmé avenue v New Yorku, v Carnegie Hall, s krásným programem soudobé hudby. S jakým ohledem jste program připravoval, na co jste kladl důraz, jaké hudební souvislosti budete posluchačům předkládat? Postavit program, alespoň v mém případě, to je vždy kombinace několika prvků. V první řadě je člověk vždy limitován možnostmi, technickými a finančními. Paralelně též hrají roli záměry umělecké, kdy se sebe ptám, kterou ze skladeb repertoáru má význam na tom či onom koncertě hrát. Pro Carnegie jsme zvolili Ligetiho takřka nehratelný Klavírní koncert a Klavírní koncert od Johna Cage. Budou to hrát dva přední světoví sólisté, Daan Vandewalle a Joseph Kubera. Pak k tomu byl přidán Houslový koncert s Hanou Kotkovou od Francesconiho a moje skladba pro bicí nástroje In Four Parts. To byl začátek programu, který se nám všem ale zdál strašně „klasický“ a skoro bych řekl „starý“. Takže hned po Novém roce jsme udělali radikální krok a objednali nové skladby od mladých skladatelů – třicetipětiletého Alexe Minceka a dvacetisedmileté Carolyn Chen. Mimochodem, oba se v minulosti zúčastnili Ostravských dnů. Tím vznikla konečná podoba programu, která je myslím velmi vyvážená a – což je přidaná hodnota, nebyl to záměr – program také ukáže kvality Ostravské bandy v širokém hudebním spektru.
Na koncert v Carnegie Hall bude navazovat koncert Ostravské bandy v České národní budově jako součást projektu Ostrava v New Yorku. Koncert je zřejmě určený více pro krajany. V čem se může průběh, atmosféra a případně program koncertu lišit od toho předchozího v Carnegie Hall? Dva dny po koncertě v Carnegie Hall pořádá České centrum akci, která též zahrne menší koncert Ostravské bandy. Program celé akce je pro širokou veřejnost, i když přijdou jistě Češi a Slováci žijící v New Yorku. Program Ostravské bandy, který ještě není přesně určen, bude zahrnovat skladby účastníků Ostravských dnů, tedy mladých skladatelů, s předností těch, kteří budou mít možnost osobně se koncertu zúčastnit. Akce v Českém centru také zahrne mediální prezentaci Ostravy se členy ostravského magistrátu a křest nahrávky Ostravské bandy, která vyjde na Mutable Music Records (NYC) – 2 CD živých nahrávek z evropského turné bandy v říjnu a listopadu 2010.
