pondělí, 29. květen 2017

Antonín Dvořák III. Bůh, láska, vlast, rodina

Napsal(a) 

Ve věku 88 let včera zemřel Antonín Dvořák III., vnuk skladatele Antonína Dvořáka. V souvislosti s tím zveřejňujeme rozhovor, který HARMONII poskytl před dvěma měsíci.

Co se vám vybaví při spojení Vysoká – Příbram? Určitě jméno Antonín Dvořák. Pro řadu lidí patří Vysoká mezi důležité dvořákovské lokace – Nelahozeves, Zlonice, Praha, Anglie, New York, Spillville. Není divu, že před 49 lety Příbram zaštítila svůj festival právě jeho jménem. Letos bude mít opět atraktivní rámec. Zahájí jej houslista Pavel Šporcl a světovou tečku obstará barytonista Thomas Hampson. O Dvořákovi a festivalu mi vyprávěli skladatelův vnuk Antonín Dvořák III.

Antonín Dvořák měl několik dětí. Kdo byl vlastně váš tatínek? AD: Dvořák měl devět dětí, přičemž šest se dožilo dospělosti, z toho dva synové. Na oněch dvou synech tedy bylo přenesení jména Dvořák na další generace. Protože první syn, můj strýc Antonín, neměl děti, generační štafetu naplnil druhý syn, Otakar, jenž se narodil, když bylo skladateli více než čtyřicet let a já přišel na svět, když bylo mému tatínkovi pětačtyřicet. Takže i když jsem 87 let mlád, má ještě Antonín Dvořák, od jehož narození uplyne 176 let, žijícího vnuka.

Ve Vysoké Dvořák pobýval s kratšími či delšími pauzami přes dvacet let. Co všechno se zachovalo ve vile Rusalka a byla vždy v majetku rodiny? AD: Rodině patřila i v době socialismu. Po Dvořákově smrti byla užívána babičkou, potom tam jezdili tetičky, strýček a tatínek. Dům není obývaný, já tam naposledy spal v sedmi letech. Nábytek je v podstatě z Dvořákova života, hlavně se to týká pracovny, v jídelně je původní postel, gauč a komoda. Ostatní nábytek je sice Dvořákův, ale byl tam převezen z pražského bytu po smrti babičky ve 30. letech.

Jak velká je vlastně Vila Rusalka na Vysoké? AD: Má dvě podlaží, v každém je velká místnost, dole jídelna, nahoře pracovna. K nim přiléhají uzoučké ložničky, v přístavku je komora na nářadí a útulná kuchyňka.

A jak velká je Dvořákova zahrada? AD: Má tři čtvrtě hektaru. Na rondelu stojí altánek, v němž je původní dědečkův šestihranný stůl s dodnes viditelnými vyrytými monogramy (například Dvořákovy dcery Magdy nebo Josefa Suka).

Dvořák a rodina? AD: Dědeček si na rodině vždy zakládal. Jeho životním krédem, které není asi veřejnosti moc známé, bylo „Bůh, láska, vlast, rodina“. To byly pro něj nepřekonatelné citové vazby.

S městem Příbram se musicofilům automaticky vybaví Vysoká. Jak silně se Vysoká promítá do festivalu? AD: Vysoká se promítá už objekty, které jsou spjaty s Dvořákem a které jsem už zčásti zmínil. Jednak je to Dvořákovo letní sídlo, jež je sice v soukromém vlastnictví, ale během festivalu je vždy přístupné veřejnosti, jednak státní Památník Antonína Dvořáka se stálou expozicí v Kounicově zámečku. Tam se samozřejmě odehrávají i některé festivalové koncerty.

Bude tomu tak i tento rok? AD: Ano, spojení genia loci a hudby budou moci lidé ve třech případech – v benefičním večeru Václava Hudečka pro Vilu Rusalka, jenž se koná podruhé, koncertu Philharmonia Oktetu a v písňovém večeru laureátů karlovarské Dvořákovy soutěže. Před těmito koncerty v Památníku si budou moci lidé prohlédnout Vilu Rusalka a díky novým železným vratům s názvem Rusalka se už nebude muset vstupovat „vchodem pro služebnictvo“ (smích).

Zájem státu o Vysokou nebyl vždy zrovna vzorový. V jakém stavu jsou vlastně dvořákovské památky na Vysoké a jak jste spokojen s podporou státu? AD: Díky státu, pravděpodobně i soukromým dárcům a fyzické práci Dvořákovy rodiny je stav Vily Rusalka v současné době uspokojivý. Je opravená střecha, byla vyměněna okna, je tam nová fasáda, zahrada už vypadá jako zahrada, altánky jsou nové, zvažujeme opravu rondelu s Dvořákovým stolem. Určitě by byly zapotřebí další věci, zvláště oprava interiéru, ale všechno chce svůj čas.

Jste předsedou správní rady neziskové organiza­ce Dvořákovo Příbramsko, která festi­val pořádá. Jaké jsou povinnosti předsedy? AD: Jsou to většinou společenské povinnosti. Na počátku nebo na konci pronesu takzvané laudatio, rád se ujímám provedení hostů Vilou Rusalka, účastním se koncertů … a poslouchám pokyny umělecké ředitelky, která mě vede správným směrem (smích).

Letos se bude konat Hudební festival Antonína Dvořáka po 49. Podílel jste se nějakým způsobem na všech ročnících? AD: Na úplně všech ne, ale od Sametové revoluce určitě ano, takže něco přes čtvrt století.

Zkuste se podívat do historie. Které koncerty byste zařadil do kategorie „nezapomenutelné“? Byly to třeba koncerty České filharmonie, Leningradské filharmonie, Royal Philharmonic Orchestra nebo něco zcela jiného…? AD: Tohle těžko mohu posoudit. Jednak mi to v paměti splývá, jednak nejsem hudebník a hudbě rozumím v míře, jak se mě dotkne (úsměv). Těžko tedy mohu říci, co se mi líbilo a nelíbilo… Obecně mohu říci, že se mě dost dotýkají koncerty, kdy s umělcem navážu nějaké bližší spojení, když mě ovlivní i v osobním životě.

Buďte přece jen konkrétní. AD: Vloni se mě dotkl koncert violoncellistky Michaely Fukačové, která je mimořádná nejen jako muzikant, ale i jako člověk.

Pečlivě sledujete dvořákovské projekty doma i v cizině. Jak vnímáte příbramský festival? AD: Je to obrovská devíza, kterou si vedení města zatím ještě ne dost uvědomuje. Rozhodně má Příbram daleko do úrovně oslav 100 let pobytu Dvořáka ve Spillville, kde strávil pouhých sto dní. Zatím je to nevyužité rodinné stříbro… Nicméně jsem na festival hrdý. Málokterý český festival se dožívá 49 let.

Letošní ročník má opět pestrý program. Co si určitě nenecháte ujít? AD: Na našem festivalu si nemohu nechat ujít nic. Respektive vždy tam bude někdo z naší ro­diny. Jako „služební“, milou povinnost pak cítím být přítomen zahájení a zakončení festivalu.

Když vás živě nebo v televizi pozoruji, vždy mě dojímá, s jakou láskou a úctou hovoříte o Antonínu Dvořákovi I. Je-li pravda, že jméno Antonín prochází všemi generacemi Dvořáků, jaký je váš následník? Bude jednou také tak neúnavným šiřitelem tohoto hudebního odkazu? AD: Těžko mohu být prognostikem, ale zachovali jsme aspoň tradici, kdy každý prvorozený syn je už šest generací Antonín: dědeček coby jednička, strýc, já, můj syn, vnuk a konečně roční pravnuk (smích).

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.