neděle, 26. květen 2013

Anna Fusek - Pořád hledám nové výzvy

Napsal(a) 

Anna Fusek - Pořád hledám nové výzvy, foto Jiří Sláma/CEMA, Hans-Jörg Michel Anna Fusek - Pořád hledám nové výzvyfoto: Jiří Sláma/CEMA, Hans-Jörg Michel

Flétna, housle, klavír, režie, herectví a neuvěřitelný talent – to je česko-německá hudebnice Anna Fusek. Pražské publikum si ji může pamatovat z října 2011 z koncertu mezzosopranistky Magdaleny Kožené. Anna tehdy v Národním divadle vystoupila se zobcovou flétnou a Collegiem 1704 jako sólistka ve Vivaldiho koncertu. Koncert řídil specialista na starou hudbu Andrea Marcon, který Annu před lety objevil. Tato všestranná umělkyně sice žije téměř celý život v Německu, původ má ale český. Narodila se před 32 lety v Praze a když jí byl rok a půl, její rodiče emigrovali do Německa. Od dětství hraje na housle, zobcovou flétnu a klavír a ovládá i varhany. Studovala u Hana Tola v Rotterdamu a u Christopha Huntgeburtha v Berlíně, kde získala v roce 2005 umělecký diplom. Ve stejném roce také uzavřela magisterské studium filozofie a hudební vědy na tamní Humboldtově univerzitě. Díky stipendiu pak dále rozvíjela své dovednosti v hře na zobcovou flétnu a historickém klavíru na basilejské hudební akademii Schola Cantorum. V roce 2008 se vrátila do Berlína, aby se věnovala studiu hry na barokní housle. V létě 2009 se věnovala herectví na Americké akademii dramatických umění v New Yorku. Za sebou má jako sólistka koncerty například ve vídeňském Musikvereinu, Concertgebouw v Amsterdamu, Philharmonii Berlín nebo pařížském Théâtre des Champs-Elysées. Spolupracovala mimo jiné s Magdalenou Koženou, Sandrine Piau, Sarou Mingardo, Sergiem Azzolinim, Albrechtem Mayerem, Andreasem Dresenem, Michaelem Sanderlingem a s orchestry, jako je Venice Baroque Orchestra, Akademie für Alte Musik Berlin, Berliner Philharmoniker, Bremer Philharmoniker nebo barokní orchestr z Hamburgu Elbipolis. Uplatnila už i svůj herecký talent, konkrétně v letech 2010 až 2012 jako herečka i hudebnice v roli Amora v barokní opeře Francesca Cavalliho La Calisto ve Frankfurter Oper a v Theater Basel. Loni účinkovala na festivalu Concentus Moraviae s Collegiem 1704, kam se vrátí i letos, tentýž rok zazářila na festivalu Krajina hudby v Telči jako sólová flétnistka a varhanice.

Žila jste v dvojjazyčném prostředí, snažili se vaši rodiče zachovat ve výchově českou kulturu a jazyk? To určitě ano. Doma se mluvilo česky a poslouchali jsme české kazety. Intenzivní vzpomínky z dětství mám třeba na Cimrmana, Werichovy pohádky, Maxipsa Fíka, Karla Kryla a hodně dalších. Je jasné, že my děti jsme četli také knihy od Michaela Endeho, Astrid Lindgren nebo Hanse Christiana Andersena. Ale když jsme například jeli autem na výlet nebo dovolenou, pamatuju si jen české kazety.

Od raného dětství hrajete na housle, zobcovou flétnu a na základní škole jste přibrala i klavír. Po kom jste zdědila takové nadání? Po rodičích? Já bych řekla, že je to spíš nerozhodnost než nadání... Rodiče jsou matematici, mají zájem o umění, ale nikdy nepracovali v uměleckém prostředí. Takže těžko říci, jaké hudební nadání se v nich skrývá. Jinak se traduje rodinná legenda, že prababičkou mého otce byla Ema Destinnová. Ale ještě nikdo z rodiny nenašel čas a energii zjistit testem DNA, jestli tomu opravdu tak je.

Anna Fusek - Pořád hledám nové výzvy, foto Jiří Sláma/CEMA, Hans-Jörg Michel Anna Fusek - Pořád hledám nové výzvyfoto: Jiří Sláma/CEMA, Hans-Jörg Michel

Absolvovala jste několik hudebních škol a kurzů v Německu i Nizozemí. Na které vzpomínáte nejraději a které pro vás znamenaly zásadní posun v hudební kariéře? Mám pocit, že nejdůležitější osobnosti pro mě byli první učitelé. Pro hudební vzdělání byli rozhodující Corinna Guzinski v Dortmundu a Michael Wessel-Therhorn v Münstru. Důležitá byla pro mě také doba strávená v Rotterdamu. Když mi bylo 16, šla jsem tam studovat u Han Tola a konec gymnázia a maturitu jsem dělala současně v Den Haagu. Poprvé jsem žila sama. Vlastně jsem prožila v Holandsku vcelku méně než dva roky, takže ve srovnání s podstatně delšími studijními pobyty ve Švýcarsku nebo v Berlíně vlastně málo, ale stejně ta doba v Holandsku byla pro můj život zásadní. Jak Hermann Hesse hezky řekl: „jedem Anfang wohnt ein Zauber inne“, že kouzlo tkví v každém začátku, dělat něco poprvé je okouzlující. Moc dobře si například pamatuji můj první koncert jako houslistka s velkým symfonickým orchestrem (Landesjugendorchester NRW) ve filharmonii v Kolíně, když mi bylo možná čtrnáct let. Bylo to opravdu narkotické. Proto asi hledám pořád nové výzvy...

Hudba ale není jediné, co jste vystudovala. Čím vším jste se zabývala? V Berlíně jsem studovala filozofii a muzikologii na Humboldtově univerzitě. Závěrečnou magisterskou práci jsem psala v oboru filozofie o pražském filozofovi Felixi Weltschovi, blízkým přítelem Franze Kafky.

Jste mimo jiné i herečkou; herectví jste studovala ve Spojených státech, kde jste absolvovala intenzivní dvouměsíční kurzy. Čím vám herectví imponovalo? S velikým respektem pro vyškolené herce musím opravit, že mě jako vyškolenou herečku nelze označit. Čas, který jsem strávila v New Yorku a s herectvím, byl fantastický, a zatím všechny produkce, kterých jsem se směla zúčastnit jako herečka, mě bavily přinejmenším stejně, jako hudba. Činnosti na jevišti, spojené s nástrojem, textem nebo pohybem, jsou si podle mé zkušenosti dost podobné. Koneckonců záleží na tom, jestli nás osobnost na jevišti osloví. Samozřejmě, že řemeslo je důležité, ale například herec, který v rámci role zpívá nebo hraje na hudební nástroj, má často nejméně stejnou sílu výrazu jako vyučený hudebník.

Dostala jste už nějakou roli? Na jevišti jsem například hrála roli Amora v produkci La Calisto od Cavalliho v Theater Basel a ve Frankfurter Oper. Vedle takových příležitostí na jevišti jsem dostala role ve filmu. Ale film a já se zatím neosvědčilo jako šťastné spojení. Pro jeden film jsem vyhrála casting pro hlavní roli, ale film nakonec nedostal nutnou finanční podporu. Ve druhém mě chtěl režisér pro hlavní roli, ale švýcarská televize usoudila, že jsem moc stará pro tu roli a málo „švýcarská“, takže čekám na třetí nabídku pro film, který se možná potom bude i realizovat... Už jenom jako zkušenost by mě velmi zajímalo, jak film funguje. Malé nahlédnutí do toho, jak funguje divadlo a opera, jsem přes funkce hudebnice, jevištní role a roli asistentky režie a hudby mohla získat, ale právě film je pro mě ještě neobjevený...

Anna Fusek - Pořád hledám nové výzvy, foto Jiří Sláma/CEMA, Hans-Jörg Michel Anna Fusek - Pořád hledám nové výzvyfoto: Jiří Sláma/CEMA, Hans-Jörg Michel

Věnujete se tedy i režii, v opeře v Kolíně nad Rýnem jste pracovala jako asistentka režie v Bergově Vojckovi. Jak jste se k tomuto projektu dostala? S Ingem Kerkhofem jsem se potkala při jedné operní produkci v Schlosstheater Potsdam. On tam pracoval jako režisér, já jako hudební asistentka a korepetitorka. Asi dva roky potom mě angažoval jako režijní asistentku pro produkci v Kolíně nad Rýnem. Wozzeck je fantastická opera a Ingo Kerkhof je velmi zajímavý režisér, takže to byla obohacující zkušenost. I když mě to také poučilo o tom, jak tvrdá je práce asistenta režie v opeře!

Plánujete ještě něco v tomto oboru? P říští rok, budou-li finance, bych měla být zodpovědná za poloinscenaci Händelovy Ariodante v koncertním sále v Granadě.

Ke kterému z nástrojů nejvíce tíhnete? Je asi velmi těžké si udržet na špičkové úrovni všechny tři nástroje? Litovala bych, kdybych se musela vzdát jednoho z nástrojů. Jsem za ně moc vděčná, protože každý mi umožňuje jiný přístup k hudbě. Nejčastěji je to u klavíru doprovod, u houslí ztotožnění se s orchestrem a u flétny sólová role.

Pražské publikum si vás může pamatovat z koncertu mezzosopranistky Magdaleny Kožené s italským souborem dobových nástrojů Venice Baroque Orchestra, kdy jste jako jedna z členek souboru bravurně přednesla sólový part ve Vivaldiho koncertu pro zobcovou flétnu a orchestr. Odehrálo se to pod taktovkou světoznámého dirigenta Andrei Marcona. Kdy jste se s Marconem poprvé setkala? V roce 2006, ve druhém roce mých studií na Schola Cantorum v Basileji, jsem se zúčastnila jednoho školního projektu jako houslistka v orchestru. Projekt řídil Andrea Marcon; potom mě slyšel hrát také na jiné nástroje a rok potom jsem měla tu čest s ním a s Ensemble Oriol hrát svůj první sólový koncert v berlínské Philharmonii. Jsem Andreovi v první řadě vděčná za to, že si mě váží a podporuje mě nikoliv přesto, že hraji na víc než jeden nástroj a zajímám se o vícero věcí, ale právě proto. Spolupráce s Andreou a jeho orchestrem pro mě změnila porozumění italské barokní hudbě, hlavně Vivaldiho.

V poslední době vystupujete čím dál víc sólově. Jaké to je pro komorní hráčku? M alé obsazení, velké obsazení, sólo, tutti: mě baví v každém z těchto nasazení dělat hudbu s přijemnými lidmi. Když hrajete sólově, znamená to obvykle, že nároky technické a hudební a i zodpovědnost jsou větší. Výzva mě motivuje, takže mě těší, že příležitostí pro sólové výstupy je čím dál tím víc.

Jak vzpomínáte na americké turné s Venice Baroque Orchestra, které souboru vyneslo mimořádné kritiky? Právě tam jste tehdy už s velkým úspěchem vystupovala v sólových partech... Hrát s Venice Baroque Orchestra je vždycky velká radost. Je to orchestr s mimořádným duchem. Trochu jako sejít se s rodinou na jevišti a zahrát si spolu. Je báječné, že přes tolik let profesionálního života si ten orchestr dokázal zachovat tenhle přístup. Bylo to po turné v roce 2011 s Akademie für Alte Musik Berlin moje druhé americké turné. Na programu byla řada nových měst, takže jsem například poprvé navštívila New Orleans. Když jsme tam večer dorazili, byla hustá mlha a historický French Quarter vypadal neskutečně, jako filmová kulisa, která by při první trošce větru musela být odfouknuta, chvějící se vzduch, možnost kouřit v mnohých barech (a to v Americe!) a úžasný živý jazz! Jinak je ale kvůli „narvanému“ plánu turné často možné poznat jen rozdíl mezi Waffle House nebo McDonald’s třeba v Georgia a Mississippi – a ten bohužel velký není...

Kromě baroka se věnujete také soudobé hudbě... O bdivuji odvahu všech současných tvůrčích umělců v Evropě. V době, ve které vlastně každý tón, každý zvuk, který je nově zkomponován, zdá se být jeden tón, zvuk navíc. S naší nezměrnou možností přístupu k evropské i celosvětové hudbě a její permanentní přítomností je hodně velká úloha vůbec odůvodnit nový kus. Ale věřím tomu, že hledat nový výraz a novou reakci na svět a interpretaci světa kolem nás je v každé kultuře – i té nejpřesycenější – existenčně důležité a lidské. Dalším důvodem zabývat se starou a soudobou hudbou je pro mě pocit, že v těchto oblastech, které jsou ještě pořád trošku mimo hlavní konvenční klasický hudební trh, má hudebník možná největší svobodu.

Na letošním ročníku festivalu Concentus Moraviae se představíte s doposud neznámým souborem, který se jmenuje Capella Anna. Co vás přimělo soubor založit? Už dlouho se mi honilo hlavou založit malý ansámbl, najít lidi, se kterými bychom mohli uskutečnit projekty, které nás mimořádně zajímají. Na rozdíl od mnohých barokních orchestrů, které se zaměřují na bohatou vokální a duchovní hudbu, soustředí se Capella Anna na instrumentální hudbu, zejména instrumentální baroko. Protože jsem tak nějak Češka i Němka, přišlo mi přirozené oslovit pro Capellu české a německé hudebníky.

Jak se vám vlastně líbí „putovní“ myšlenka tohoto festivalu? U ž na osobní úrovni je Concentus pro mě úžasný festival, protože mi umožňuje vidět krásná místa České republiky. Musím se přiznat, že kromě větších měst, jako jsou Brno, Ústí nad Labem nebo Plzeň, Čechy a Moravu moc dobře neznám. Loňský koncert na Concentu se konal například na Pernštejně, kde jsem byla poprvé a je to neuvěřitelný, pohádkový hrad!

Jaké bude zaměření Capelly Anny a kolik bude mít vlastně členů? Byla bych ráda, kdyby soubor uskutečňoval programy, ve kterých je slyšet pěkná a zajímavá barokní hudba, ale kde také zazní něco nového. V příštích programech plánuji například kombinovat barokní koncerty se dvěma soudobými, pro zobcovou flétnu a orchestr. Jeden je už pro mě napsaný korejským skladatelem Kimem Mu-seohem. První provedení by se mělo konat v rámci nového programu Capelly. V červnu tohoto roku budeme hrát první program, který se jmenuje Italský Bach. Johann Sebastian Bach adaptoval vícero houslových koncertů od Antonia Vivaldiho pro cembalo. V jednom z těch zpracování Vivaldiho koncertů použil témata z vět sonáty pro zobcovou flétnu g moll. Tento koncert mi přišel vhodný pro zpracování verze od Bacha a Vivaldiho jako koncert pro zobcovou flétnu a orchestr. Bachovo vypořádání s Vivaldim vrcholí v Italském koncertu pro cembalo. V našem projektu zazní poprvé tento koncert v obsazení pro zobcovou flétnu a orchestr. Večer ukáže příbuznost mezi italským Bachem a Vivaldim.

Velikost obsazení v budoucnosti je flexibilní, ale pro první projekt budeme barokním smyčcovým orchestrem o dvanácti členech – polovina Češi a polovina Němci. Například koncertní Janu Chytilovou znám už z orchestru La Cetra z Basileje, loutnistu Jana Krejčího jsem potkala v Collegiu 1704 na turné s Magdalenou Koženou.

Kde se odehraje první vystoupení s Capellou Annou? P rvní vystoupení s Capellou Annou bude 23. června v Berlíně, v hezkém sále ve Villa Elisabeth.

Magdalena Kožená o Anně Fusek pro HARMONII: „Z Aničky jsem byla velice nadšená. Byla jsem na ni patrioticky pyšná, protože si myslím, že je velmi neobvyklé, že někdo hraje na housle, flétnu a klavír opravdu skvěle. Je to fantastická muzikantka a přeji jí všechno nejlepší do budoucnosti.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.