Anna Prohaska a Eric Schneider
Behind the Lines
Nemohu se již po léta zbavit dojmu, že hudební produkce druhé světové války a následujících let, válkou stále poznamenaných, všechny ty Leningradské, Památníky Lidicím a Přeživší Varšavu, zastínila přes Ravelův La Valse, Sukovu Republikánskou trilogii a kompozice pro levorukého klavíristu Paula Wittgensteina hudební reflexe první světové války, Velké války, která ukončila dlouhé devatenácté století a zatřásla dějinami století dvacátého, které pro další velké válečné hrůzy téměř zapomnělo na štiplavý zápach yperitu a zákopovou zkušenost několika generací evropských, zámořských a koloniálních vojáků. Proto když se již v roce 2011, v předvečer stoletého výročí Velké války, na trhu hudebními nosiči objevila recitálová deska londýnského barytonisty Simona Keenlyside, zapůsobila jako zjevení, jako bolestná vzpomínka na nezahojenou ránu, jejíž bolest překryly mladší a ještě hlubší jizvy a rány. Písněmi války nazval Keenlyside CD s jednohlasými písněmi amerických, anglických a jednoho německého skladatele s doprovodem klavíru (klavírní spolupráce Malcolm Martineau) na texty básníků A. E. Housmana, R. L. Stevensona, W. Whitmana nebo i W. Shakespeara. Heroické písně střídají útěšnější zpěvy blouznících vojáků, umírajících umírajícím, všudypřítomným motivem je domov a vzpomínky na něj a podle Keenlysida, autora zajímavého doprovodného textu, jsou texty překvapivě více spjaty s životem a domovem než umíráním a smrtí. Subtextově CD ve zhudebněných textech jako ostinato doprovází jakýsi perverzní optimismus, volající po domově s usychající krví na rtech. Keenlysidova recitálová deska je však vším jen ne deskripcí válečného běsnění, spíše je cestou do nitra jeho obětí. Doprovodem písním, z jejichž prostých názvů mrazí, je Martineauova vysoce inteligentní klavírní spolupráce, tu akordicky prostá, tu zvukomalebně fanfárová či pochodová. Posluchač zřejmě od CD zvoleného názvu očekává písně jako The Vagabond (Songs of Travel) R. Vaughana Williamse s pochodovým klavírním doprovodem, deska však v klavírním, a hlavně zpěvním partu přináší mnohem více, i když končí agresivním zhudebněním Whitmanova textu Beat! Beat! Drums! Kurtem Weilem. Nahrávka je sice dramaturgicky vzácně koncentrovaná, posluchačsky náročná, sofistikovaně textově i hudebně gradovaná, nebýt však vyrovnaného hlasu Keenlysida s tenorovou střední a vyšší polohou a mužně rezonujícími spodními rejstříky, byla by spíše kuriozitou než svrchovaným uměleckým dílem. V Mozartovi, Verdim i Schumannovi je jistě Keenlyside nahraditelný, nebo má přinejmenším konkurenci, touto deskou si však postavil pomník, nemluvě o jejích zapomenutých hrdinech. Právem bylo CD odměněno cenou Grammophon Awards 2012 v kategorii sólová vokální nahrávka.
Možná jako komerční tah, možná z upřímného přesvědčení dramaturgů Deutsche Grammophon vydala německá nahrávací společnost právě v roce stoletého výročí Velké války recitálovou desku Za liniemi jednatřicetileté německo-irské sopranistky Anny Prohasky a jejího klavírního partnera Erica Schneidera. Kdo by to byl do mladé umělkyně, kterou znám živě z hudebních kreací Nikolause Harnoncourta (Haendel, Beethovenův Fidelio), řekl, že se právě ona po nahrávkách se starším repertoárem sofistikovaně dramaturgicky koncipovanou a výtvarně velmi působivou recitálovou deskou přihlásí k bolestné zkušenosti Velké války. (Určitou roli jistě sehrála rodinná minulost, dědeček Felix a pradědeček Carl, první dirigent, druhý skladatel, bojovali v zákopech obou světových válek.) Nebylo to pro mne jediné překvapení, tím hlavním se stal vlastní poslech CD, s mrazivě silným emocionálním počátkem, když prostou německou lidovou píseň vystřídá Beethovenova píseň Die Trommel gerühret (Egmont) s hrozivými basy a imitacemi vojenského pochodu a víření bubnů v klavírním doprovodu. Beethovena střídá emotivní Sprechgesang třetí písně Kriegslied eines Kindes (podobně i č. 12 Panzerschlacht Hanse Eislera), tak jako po emotivní Rachmaninově vokalíze z Šesti romancí op. 8/4 následuje prostý popěvek anglické renesance My Luve’s in Germanie. Německo střídají Flandry, Marseillaise britská a americká hymna a vedle mužských vojáků na desce defilují i vojačky, markytánky, strachem umírající matky padlých vojáků (Beethoven, Rachmaninov, Traill). Zdánlivě si Prohaska zvolila snazší cestu, jejích pětadvacet vybraných písní několika epoch (1565–1963) dostatečně kontrastně střídá nálady, varianty lidského zpěvu i možnosti klavírního doprovodu. Smutné vojenské písně tak doprovázejí popěvky vyzývající k boji a volající do boje (Weill), pochodové rytmy míjejí národní hymny, úzkost stíhá ironie a sarkasmus, angličtinu a němčinu střídá francouzština a ruština. Recitálová deska rozhodně graduje a trumfy si A. Prohaska nechává do druhé poloviny stopáží téměř zaplněného CD: Písně Schubertovy, Lisztova Jana z Arcu na hranici a Schumannovi Dva granátníci a Voják patří ke zlomovým okamžikům snímku a dali mi zapomenout na vzorové kreace Fischerovy-Diskauovy. Mahlerovy písně v sopránové interpretaci nevyhledávám, rozhodně ne s koloraturními soprány, způsob, jakým Anna Prohaska přednesla Mahlerovu píseň z Chlapcova kouzelného rohu Tam, kde trubky krásně znějí je ovšem v Prohasčině generaci nevídaný, Magdalena Kožená promine. Jak Keenlyside, tak Prohaska zakončili své snímky dvěma Weillovými zhudebněními Whitmanových textů, Beat! Beat! Drums! a Dirge for Two Veterans: Keenlyside první heroicky, jako by vojákům dodával odvahy, a s ostřejším a vulgárnějším klavírním doprovodem, Prohaska naopak žensky odměřeně, učitelsky, s fanatizmem učitelky přednášející dětem o vlasteneckém smyslu války. Kazatelsky elegického tónu se Prohaska nevzdá ani ve finální elegii za dva veterány, zatímco Keenlyside ji interpretuje narativněji s kapkou toho vojenského smutku. Poslech obou snímků nelze než doporučit, nejlépe si je poslechnout současně jako hlas zapomenutých vojáků a těch za liniemi.
Psáno pro: HARMONIE 8/2014
