Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Jiří Kout – dirigent. Text: A, Č. Nahráno: 2010. Vydáno: 2010. TT: 63:19. 1 CD FOK 0002 – 2 031.
FOK vydává po vzoru velkých světových orchestrů své nahrávky ve vlastní produkci. Je to obecně vzato další rána do vazu velkým gramofonovým společnostem, byť jistě svým významem nesrovnatelná s těmi ostatními. Nicméně ty všechny rány ve svém důsledku způsobily, že se nahrávací boom osmdesátých a devadesátých let již zřejmě nikdy nenavrátí. Originální produkce klasické hudby na nejvyšší úrovni technické i umělecké, tak, jak ji mohly zajistit jen velké labely s desítkami let zkušeností, bohatým katalogem a soupiskou těch nejzvučnějších uměleckých jmen, se pomalu ale neodvratně stává věcí minulosti. Proč to říkám právě v recenzi titulu FOK? Protože právě tento titul nese některé znaky domácí produkce na koleně. Je záznamem koncertu konaného ve Smetanově síni 23. a 24. února loňského roku, kde zazněla Pátá symfonie Jaroslava Krčka ve světové premiéře, tím je vysvětlena nezvyklá dramaturgie disku – spojení Krčka a Brahmse. Je to spojení praktické, domácí audiofil při poslechu CD přirozeně pochopí, že tu nepůjde o konfrontaci dvou symfonických stylů, ale o pouhou koexistenci dvou symfonií, tak jak k ní došlo na koncertě. Podiví se spíše tomu, jak málo péče bylo věnováno sestřihu: je pravděpodobné, že se ze zaznamenaného materiálu dal sestříhat mnohem lepší výsledný tvar. Postihlo to téměř výlučně Brahmse, jehož Třetí symfonie je prošpikována řadou technických chyb, kazů v souhře i intonaci, které na cd nebyly nutné: je téměř jisté, že se kritická místa dala vylepšit převzetím z druhého koncertu. Hudební režisér záznamu Jaroslav Krček si mnohem lépe ohlídal svou symfonii, která podobnými nešvary netrpí. I jinak je ovšem nutno dát přednost „Páté“ před „Třetí“. Orchestr tu podává o poznání koncentrovanější výkon než v Brahmsovi a přiznám se, že i moje recenzentská zvědavost byla soustředěna a nakonec také uspokojena podáním novinky soudobého českého skladatele. FOK tu hraje v dobré formě, nedluží Krčkově hravé, inspirované, transparentní partituře takřka nic a tak cd přesvědčivě dokumentuje, co bylo pravým vrcholem koncertu. Symfonie s přívlastkem Renesanční představuje zralý počet z Krčkova kompozičního stylu. Je to jakési ohlédnutí za dosavadní tvorbou, jsou zde slyšet léta strávená s Choreou a Musicou Bohemicou, je zde intonováno skladatelovo přesvědčení o významu české lidové písně jako podstatného rezervoáru umělecké tvorby. Je to hledání plnosti a krásy v hudbě i umění a v tomto smyslu zřejmě nutno chápat i přívlastek symfonie. Je tu něco z Hindemitha, něco z Martinů – jisté akordické spoje, dokonce, v celkové orchestrační dikci i něco z Mahlera. To vše naplňuje koncept ušlechtilého eklektismu, z něhož čiší dvojí radost. Radost tvůrčí i radost hráčská. Krčkova Pátá se hráčům dobře hraje – a je to slyšet. Rozpoznatelně lépe než Brahms. Ten jisté technické manko, zejména ve smyčcích, odhalí nepoměrně nemilosrdněji. Přitom ke koncepci Jiřího Kouta , a to je nutno říci s plným důrazem, nelze mít ani ty nejmenší výhrady. Snad jen, z pohledu celkové stavby symfonického cyklu, mohly být vnitřní věty, instrumentované vylehčeněji, tak i podány, aby přinášely větší kontrast k vypjatému, zvrásněnému dramatismu krajních vět. Říkám mohly, protože tu jde nepochybně o konstatování velmi subjektivní. Mnohem horší je, že „tlustý“ tón smyčců provázející celou symfonii v míře vysoké i s ohledem na živost snímku, nahrávku značně znehodnocuje. Ozve se poměrně drasticky hned v prvých taktech, v samé hlavě allegrového tématu, a ohlašuje posluchači napřed jasně: toto bude Brahms spíše „béčkový“. Je to vše jen logické, zahráno to může být jen na takové úrovni, na jakou v současné době FOK má, čímž nikterak není řečeno, že špatně. Řekl bych naopak velmi solidně, a pokud jde o výkon dřev, tak místy excelentně. Přesto se musím zeptat: na jakou cílovou skupinu potenciálních kupců je takovýto titul zaměřen? Na fandy orchestru FOK? Ti pak ale ať se raději neseznamují s nahrávkami Abbada, a už vůbec ne Karajana, či Klemperera, ale ani Haitinka či Maazela, jinak jimi velmi rychle být přestanou. Na náhodné japonské turisty, o přestávce koncertu zabloudivší ke stánku s CD? Tam jsou jistě šance největší, i když dnes, v podmínkách neskutečně snadného a nemilosrdného srovnávání interpretační úrovně, už ani Japoncům nelze podstrčit kdeco. Když Supraphon vydal koncem osmdesátých let komplet Brahmsových symfonií s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, kladl jsem si stejnou otázku. Vzpomínám si, že jsem si celý komplet objednal v prodejně v Palackého ulici, pak vyšla První, poslechl jsem si úvodní Un poco sostenuto, které bylo všechno jen ne sostenuto, a mou první starostí bylo, jak objednávku zrušit. K čemu přicházet na trh s projektem, od něhož, a právě v té době, existuje deset, abych byl hodně shovívavý, neoddiskutovatelně lepších verzí? Tehdy to ovšem byla původní studiová produkce, s nejlepším československým orchestrálním tělesem, vyrobená s maximální možnou péčí. Přesto to byl komerční debakl. Dnes jsme dál, a tak řadě orchestrálních live snímků FOK, vydaných ve vlastní režii a s minimálními náklady, dávám šance ještě menší. Přes přítomnost špičkového nahrávacího týmu je snímek natočen dosti ležérně, z čistě zvukového hlediska není ani nejlepší reklamou silně přítomné digitální zrno standardního cd (dnes už spíše rarita), booklet obsahující chyby (Brahmsovo autobiografické motto symfonie, FAF, nezní „froh aber frei“, nýbrž naopak: „frei aber froh“ – to by, co motto přesvědčeného starého mládence, bylo spíše přiznáním prohry… I když uznávám, že tonálně to vyjde nastejno: F dur, a moll, F dur). I pochyby z vývoje nahrávací techniky a hlavně zvukařské filosofie posledních desetiletí tu lze shrnout do prosté otázky: Jak je možné, že nahrávka 3. symfonie EMI roku 1956, jedna z prvních stereofonních, pořízená v Kingsway Hall s Leggeovou Philharmonií pod taktovkou Otto Klemperera, je zvukově uspokojivější než záznam FOK z loňského roku? Složitou akustikou Smetanovy síně to jistě vysvětlit beze zbytku nelze. Průzračně prostý stereofonní zvuk, pravda s analogovým šumem, ale jinak krystalicky čistý jako voda ze studánky, docílený dvoumikrofonní technikou, oproti fázově složitému zvuku, na němž se podepisuje nejen počet mikrofonů, ale i délka kabeláže, ořezaný poloprostor, krátce narušení přirozené zvukové perspektivy – to je smutné srovnání, které si zvukoví inženýři dneška za rámeček dát rozhodně nemohou.
Body: 3 z 6
