Joe Lovano – Bird songs

Joe Lovano – saxofony, aulochrome, James Weidman – piano, Esperanza Spalding – kontrabas, Otis Brown III, Francisco Mela – bicí, perkuse. Nahráno: New York, 2010. Vydáno 2011. TT: 65:13. 1 CD Blue Note 509996 05861 2 5.

V druhé nahrávce jednoho z nejpodnětnějších komorních seskupení současnosti, jakou je už třetím rokem kvinteto Us Five , se Joe Lovano opět inspiroval počátky moderního jazzu. Kupodivu, ač jednou z nejvlivnějších osobností be-bopu byl altsaxofonista Charlie Parker , jehož Lovano uvádí vždy plným jménem Charles Christopher Parker Jr. (1920 – 1955), dnes se posluchač s jeho kompozičním odkazem setkává zřídka. Joe Lovano se toho ujal se vší energií a typicky po svém.

Hned po prvních taktech skladby Passport posluchače zaujme průzračný zvuk, přirozeně akustický – ano, tak znějí klasické nahrávky moderního jazzu bez elektronického „dotváření“ zvuku nástrojů. Ač na nahrávce účinkují hned dva bubeníci a perkusisté, rytmika je čitelná, v ukázkovém swingu a vzorné souhře s basou a klavírem. Jejich bicí znějí záměrně „plechověji“, než je dnes zvykem. Zvukový posun od Parkerova altsaxofonu k Lovanovu tenorsaxofonu působí dobře, možná by se dalo říci, že zvuk zní baladičtěji, mužněji, oproti rozjásanější Parkerově altce.

Po skladbách Passport, Donna LeeBarbados následuje Moose The Mooche , v níž se už silněji projeví Lovanův vlastní styl, leckdy spojený s drobnými groteskními nápady. Skladba společně s Yardbird Suite patří k nejstarším z Parkerovy tvorby – obě nahrávali společně ještě s Milesem Davisem v roce 1946. V Ko Ko z roku 1948 celá Lovanova pětice téma posouvá až k předpolí avantgardy moderního jazzu. Rovněž v Lover Man , jediném standardu mimo Parkerovy tvorby, Lovano sólem usměrňuje často zneužívanou citovost tématu. Skladbu hraje na saxofon mezzosopránový.

Vlastní poctu Parkerovu be-bopu složil Lovano v Birdyard , v níž hraje na svůj oblíbený aulochrom, čímž vytváří dojem bopového „souboje“ dvou sopránsaxofonů. Krásnou hříčkou je miniatura Blues Collage, složená ze tři Parkerových skladeb (Carving The Bird, Bird Feathers, Bloomdido ) a trvající necelé dvě minuty. Be-bop je silně harmonickou záležitostí, čehož se James Weidman ujal spolehlivě ve spolupráci s Esperanzou Spaldingovou .

Lovano není staromilec. Stvořil svébytný styl, především pro tenorsaxofon, v němž se propojilo vše od swingu přes celou historii stylů moderního jazzu až po free jazz nebo hip hopové fráze do soudržného vyjadřovacího jazyka. Jeho saxofony dokážou zasvěceně odvyprávět cestu od Colemana Howkinse po současnost. Proto souzní s vynikajícími jazzmany všech generací, od těch nejstarších, jakými byl pianista Hank Jones, přes George Mráze, Johna Scofielda, Davea Douglase, až například ke kolegům tenorsaxofonistům Joshuu Redmanovi či Ravimu Coltraneovi. Svým pojetím zdůrazňuje, že improvizace odvozovaná z be-bopu je podstatou veškeré hudby, která se míní nazývat jazzem. Na jednu stranu Lovano ctí originální nápad skladby, nedeformuje téma, na druhou stranu však ve svých sólech rád „ujíždí“ do podstatně vyspělejších podob moderního jazzu, a tím táhne i své spoluhráče. Spaldingová na rozdíl od tehdy převažujícího walking basu častěji sleduje melodii tématu nebo Lovanovu improvizaci.

Vše dokonale funguje. Touto nahrávkou Us Five potvrzuje známou pravdu pronesenou kdysi Picassem, že „moderní své doby je moderní navždy“ – což současně definuje rozdíl mezi moderním a módním.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: