Cincinnati Symphony Orchestra, Paavo Järvi. Produkce Robert Woods. Text: A. Nahráno: 2005. Vydáno: 2005. TT: 68:16. DSD. 1 CD Telarc CD-80616 (distribuce Classic).
Dvořákova Novosvětská se co do počtu nahrávek pohybuje na předních místech pomyslného světového žebříčku. Od každého nového snímku tudíž právem očekáváme určitou mimořádnost, nějakou zajímavost, případně i specifičnost. Díky svému názvu se těší Dvořákova Devátá symfonie velkému zájmu orchestrů za velkou louží. Nelze konstatovat, že tato nová nahrávka naše očekávání splní. Symfonický orchestr z Cincinnati je těleso velmi dobrých kvalit, jeho zvuková stránka – jak jednotlivých skupin, tak i celku – plně odpovídá pověsti špičkové technické úrovně amerických orchestrů. Do první kategorie však přece jenom nepatří, ač v jeho čele stojí charismatický Paavo Järvi . I když šťavnatost smyčců je spíše doménou evropských těles, přece bychom jí tady chtěli mít více. Zvuk orchestru je spíše hutný než průzračný – to může být samozřejmě způsobeno i názorem zvukových mistrů. V každém případě však ubírá možnost kochat se detaily, vnitřní strukturou partitury, což je u Dvořáka právě to nejzajímavější. Dávno usazenou skladbu hraje orchestr zcela suverénně, v pojetí spíše tradičním. Až na několik výrazových odlišností (více či spíše méně zajímavých) v ničem nepřekvapuje. Při poslechu 1. věty nemůžeme nevzpomenout na některé strhující kreace jiných orchestrů včetně našich. Krásný protipól hlavnímu tématu 1. věty – závěrečné téma – je prezentován extrémně pomalu, čímž místo líbeznosti probouzí pocit jakési nejistoty! Jak známo, této větě příliš neprospívá repetice expozice – pokud ovšem nejde o interpretaci vitální a plnokrevnou, což není tento případ. Largo naopak vychází lépe a zdůrazňuje takřka ideálně nádherné dvořákovské lyrické plochy. U sóla anglického rohu bychom však očekávali přece jenom více kantilény. Příjemné okamžiky nás čekají ve střední části: téma podepřené známými pizzicaty kontrabasů má velmi krásné volné tempo (v tomto směru se Järvi blíží Talichově nahrávce z konce 40. let!). 3. věta je příjemně odlehčená, dobře vycházejí sóla dechových nástrojů. Střední část ryze českého naturelu je zvukově příjemná, byť legatizování druhé části tématu mu odebírá lidovou rozšafnost, evidentně Dvořákem cítěnou. Hlavní téma 4. věty má velmi elegantní doprovod. Pozitivem je snaha odstranit určitou pózu, s jakou se některé tyto pasáže dávají. V místech, kde posluchač jednoznačně vnímá melodickou linii, dirigent zároveň upozorní na zajímavé finesy v doprovodu. Projev orchestru je velmi seriózní, hraje pozorně a precizně. I zde je však problémem jakási výrazová svázanost až úmyslná asketičnost. Rovněž výstavba skvělých dvořákovských vrcholů před závěrem se daří jen částečně.
Největším pozitivem tohoto nového CD je ovšem nahrávka 2. symfonie Bohuslava Martinů! Nejde jen o šťastnou dramaturgickou volbu (obě skladby uvedené na snímku vznikly v Americe), ale o umělecké ztvárnění této méně známé partitury. Je pozoruhodné, jak tento orchestr a jeho šéf pochopili svět tohoto skladatele, jeho novodobou hudební mluvu, v níž nechybějí příznačné lyrické pasáže, prezentované zde bez sentimentu, avšak rozhodně ne stroze (2. věta), a příznačná česká melodika, zde je podtržena s až obdivnou věrností! Technicky výborně vybavený orchestr zvládá typicky martinůvské pasáže rytmicky pregnantně a se suverénním nadhledem!
Vydavatel: Telarc / Classic
Stopáž: 68:16
Body: 0 z 6
