Agnés Mellon: Médée, Ariane, Circé, Héro… les déesses outragées

(Courbois, Clérambault, Blamont)

Agnés Mellonsoprán, Barcarole. Produkce: neuvedeno. Text: F, A. Nahráno: 5/2004, Chapelle de l'hopital Notre-Dame de Bon Secours, Paříž. Vydáno: 2005. 68:56. DDD. 1 CD Alpha 068 (distribuce Classic).

Zhrzené, odmítnuté, opuštěné ženy. Toť námět desky, jejíž hlavní protagonistkou je sopranistka Agnés Mellon (letos jsme ji mohli slyšet v Praze zpívat Boccheriniho). Ačkoli jde o téma smutné, snad až nepřitažlivé, jeho kompoziční a interpretační zpracování je natolik zajímavé, že stojí za trochu „sebezáporu“.

Umělci se pod vedením Agnés Mellon pustili do oblasti publiku ne příliš známé. Představují zde francouzskou kantátu (cantate francoise) 18. století, druh, který ve své době znamenal pro hudebníky ve Francii lákavou výzvu a těšil se velké oblibě. Pro lepší orientaci ve skladbách předloženého snímku se krátce u této formy zastavme.

První francouzské kantáty se objevily ve Francii v posledních letech vlády Ludvíka XIV., kdy se společnost začala odvracet od atmosféry Versailles ke kosmopolitnější Paříži. Zde se v hudbě stále více prosazovaly italienismy, a to nejen prostřednictvím tisků a opisů, ale i živě – například v opatství St André–des-Arts bylo možné každých čtrnáct dnů poslouchat hudbu Carissimiho, A. Scarlattiho a dalších. Za průkopníka této formy je považován Jean-Baptiste Morin, jehož první kniha kantát vyšla v roce 1706. Předmluva k ní je velmi podstatná pro pochopení nového druhu. Velmi zjednodušeně, spojuje se tu francouzský a italský styl, první především v „sladkých“ a „lyrických“ melodiích, druhý v modulacích, koncertních prvcích, da capo áriích, způsobech vedení doprovodu. Obsazení bylo sólové – téměř nikde nenajdeme sbory -, podílem nástrojů se blížilo triové sonátě. Náročnější podoba francouzské kantáty („avec symphonie“) byla určena profesionálům a byly v ní předepsány obligátní nástroje – většinou housle nebo flétna. Základ textů tvořil mytologický příběh, z něhož se dal v závěru vyvodit alegorický výklad. Na tomto poli proslavil francouzskou kantátu Jean-Baptiste Rousseau, který jí dal základní podobu tří recitativů a tří airs.

Nejplodněji a nejoriginálněji propojil oba styly Nicolas Clérambault. Skladatel, který byl považován za jednoho z nejlepších varhaníků své doby, se nechal okouzlit italskou hudbou, ve svých kantátách zkombinoval „galskou“ lyriku s jiskřivostí a vřelostí – podobně jako Rameau – zcela přirozeným způsobem. Interpreti pro desku vybrali dvě kantáty, Léandre & Héro a Médée (oba texty Marie de Louvencourt). Vstupní kantátou CD je Arianne Philippa Courboise (autor textu neznámý), která zachovává šestidílnou stavbu tří recitativů a tří airs. Jednoduchá melodika s nezbytnou zvukomalbou je typickým příkladem rané francouzské kantáty. Třetím autorem snímku je Francois Colin de Blamont (byl jedním z nejaktivnějších hudebníků dvora Ludvíka XV.), v jehož Circé na Rousseaův text je použit typ francouzského operního monologu (C'est ainsi ). Jak vidno, prvním plusem nahrávky je dramaturgie, představující zvláště pro milovníky a znalce italského hudebního baroka vítané zpestření.

Druhým plusem je provedení skladeb, jejichž hlavní a jedinou vokální interpretkou je Agnés Mellon. Texty jí ukládají představovat „divadlo jednoho herce“, být vypravěčkou i konkrétní postavou. Přestože jí v těchto proměnách pomáhá hudba, jde o úkol nadmíru těžký. Na první poslech se zdá, že jsou antické hrdinky v jejím podání málo výrazné, ale po určité době se projeví, jak inteligentní umělkyní Mellon je. Vychází zcela vstříc hudbě, aniž by se nad ni stavěla, instrumentalistům je rovnocennou partnerkou. Tato sopranistka s komorně subtilním hlasem (ve výškách bude někomu možná vadit příliš úzký tón) obdařuje antické hrdinky přirozeným ženstvím, křehkostí, houževnatostí. Pozornosti posluchače by neměla ujít ani skvělá souhra v rychlých částech nebo zmíravě nekonečné pomalé úseky plné praskajícího napětí.

Vydavatel: Alpha/Classic

Stopáž: 68:56

Body: 5 z 6

Sdílet článek: