Zlomené květiny, pohyb vesmíru i lidský tep: pokračování Contempulsu 8

V pondělí 21. 11. se otevřela La Fabrika návštěvníkům dalšího večera festivalu Contempuls. V pořadí třetí festivalový den představil mimo jiné dvě světové premiéry autorů české mladé generace a uznávaného fagotistu Pascala Galloise. Zaplněný sál Fabriky si vyslechl postupně tři koncerty soudobé hudby.

První koncert večera se věnoval především „mladé hudební laboratoři“, tedy mladým hudebníkům a skladatelům. Celý program koncertu byl vložen do rukou komorního souboru Ensemble Terrible v čele s dirigentem Markem Šedivým. Tento komorní ansámbl, složený ze studentů a absolventů HAMU, sršel nebývalým humorem a s až entuziastickým zájmem prezentoval premiéry skladeb autorů ze svého středu, Jakuba Rataje a Jana Ryanta Dřízala.

Jediná skladba celého večera, která přenechávala plně svou významovou interpretaci posluchači, byla právě Dřízalova kompozice Zlomené květiny (2016). Inspirací pro Dřízala byly především olejomalby britského malíře Glenna Browna. Květiny odkvétají, vadnou. Obrazový materiál přenesl autor do hudby v různých konstelacích, materiál je rozkládán a opět sestavován. Přestože publikum Brownovy obrazy neznalo, každého inspirativní hudba přiměla k vlastní realizaci tématu. Jednalo se přitom o vlastní kompoziční styl autora, o tzv. „organickou hudbu“. Autor preferuje estetiku hudby před neuspořádaným chaosem, pracuje precizním stylem a předává své umění posluchači. Jde o vysoce osobitého autora, který se svým repertoárem podle mého názoru výrazně lišil od svých kolegů. Skladba mě zaujala nejvíce a to právě kompozičním stylem.

Jakub Rataj, foto Karel Šuster​

Druhou světovou premiérou večera bylo provedení skladby Culmination Jakuba Rataje. Rataj se v ní zabývá vztahy mezi fyziologickými projevy lidského těla, jako jsou dech, pulz a pohyb a hudební percepcí. Vnímání vnějšího světa je totiž ovlivňováno právě dechem a pulzem, takže tvoří důležitou spojnici mezi vjemy a naší reakcí na ně. Skladba je tedy tvořena nárůstem pulzové hudby těla, který končí v jejím vrcholu, v kulminaci. Skladba pro sedm nástrojů dýchala zhluboka, v melodii i rytmu i v práci se zvukem a tichem. Cítili jste tento dech?

Sirenengesang (Píseň Sirén) dánského skladatele Benta Sørensena z roku 1994 je jakýmsi abstraktním vyjádřením sirén, kouzelných řeckých pěvkyň, lákajících námořníky svým neodolatelným zpěvem ke svému ostrovu, kde by jejich loď ztroskotala na útesech. Nemá jít o přímé znázornění jejich zpěvu, spíše o velice abstraktní hudbu s žádnými konkrétními významy. Hudba se pohybuje mezi rytmickým aspektem skladby, prostorem pro vyjádření melodie i mezi statickými momenty výkřiků.

Již klasickou součást festivalů soudobé hudby tvoří skladby Olgy Neuwirth, autorky známé mimo jiné svou spoluprací s IRCAMem i se spisovatelkou Elfriede Jelinek. Contempuls představil dvě verze její skladby torion: transparent variation, a to jednou pro fagot a ansámbl (2001) a podruhé pro sólový fagot (2003-5). Druhou, čistě fagotovou verzi věnovala francouzskému fagotistovi Pascalu Galloisovi, který ji představil v pondělí i nám. Inspirační zdroj pro první verzi skladby našla autorka ve dvou sochách konstruktivistického výtvarníka Nauma Gabo (1890-1977). Výtvarné aspekty soch transformovala autorka do hudby, a to především skrze konfrontaci linie (fagotu) a hmoty (osmičlenného ansámblu). Do akustické kompozice se dostaly i zvukové samply nahrané v Liebeskindově židovském muzeu v Berlíně. Ty zůstaly v celé skladbě určitou opozicí, takže byla skladba rozčleněna do samplů a do úseků akustické povahy.

Marek Šedivý a Pascal Gallois, foto Karel Šuster​

Hvězdou celého večera byl Pascal Gallois, francouzský fagotista, který přehrál šest sólových skladeb druhého koncertu. Gallois ohromil novou technikou, kterou hra na fagot od „fagotové revoluce“ nabízí. Celý druhý koncert večera byl takovým snem pro fagot, tvořeným částečně skladbami napsanými přímo pro Galloise. Zmíněnou fagotovou revoluci tvoří Sequenza XII, kterou pro Galloise zkomponoval roku 1995 Luciano Berio. Hra této skladby i dalším v tomto duchu vyžaduje opravdu hodně: cirkulární dech, který umožňuje neustálou hru, tzn. současný nádech a výdech, dále flažolety i multifoniky a vůbec velkou přípravu a schopnosti. Právě tato skladba pak tvořila jakýsi zlom, začátek nových možností komponování pro fagot. Gallois přehrál kromě Beria i dvě skladby G. Kurtága, Sen VII japonského Hosokawy, zmíněnou skladbu Torsion Olgy Neuwirth a nakonec také Celluloid Johannese Maria Stauda, s kterým je Gallois v úzké spolupráci a s kterým v revoluci fagotu pokračuje. 

Kosmickou skladbu pomalého plynutí byl Oortův oblak (Oort Cloud) dánského Jexpera Holmena v rámci třetího koncertu večera. Skladba zkomponovaná pro sopránový saxofon a dva akordeony se posouvá extrémně pomalu, podobně jako pomalu dochází ke kosmickým událostem. Oortův oblak je shluk těles nacházejících se přibližně jeden světelný rok od sluneční soustavy. Skladba trvající přes 40 minut sleduje jednu jedinou myšlenku, kterou je teoretické uvažování některých hypotéz, podle kterých by se vlivem gravitace mohla některá z těchto těles srazit s některou planetou, v tomto případě hypoteticky se Zemí. Skladba se nevěnuje uvažování člověka o této případné srážce, ale sleduje uvažování vesmíru, kterému nezáleží na konkrétní planetě ani na čase. Proto skladba plyne velice pomalu a vlastně setrvačně dál a dál. Oba akordeony (Frode Andersen a Frode Haltli), hrající v opačné fázi, v ní doprovázejí sopránový saxofon (Torben Snekkestad), který využívá technik cirkulárního dechu i multifonik podobně jako předtím Pascal Gallois na fagot. Publikum mělo možnost zažít srážku Oortova oblaku se Zemí z perspektivy vesmíru, z perspektivy všeho, co nás obklopuje.

Sdílet článek: