Zemkova hudba bez historické paměti na koncertě SOČRu

Symfonický Orchestr Českého Rozhlasu nastoupil slibný trend směrem k objevitelské dramaturgii. Na koncertu v Rudolfinu 6. února 2017 nabídl vedle neznámé kantáty Clauda Debussyho a Stravinského Petrušky také jedno nové dílo českého autora Pavla Zemka vzniklé na zakázku orchestru. Koncert se tak stal událostí pro všechny, kdo sledují dění na poli české soudobé hudby. Pavel Zemek (vlastním jménem Pavel Novák) je totiž jedním z nejoriginálnějších skladatelů, které u nás máme. Někdy před dvěma desetiletími se rozhodl pěstovat specifický osobní styl založený na jednohlasu a od té doby se této své metody nevzdává a neustále ji prohlubuje.

Sledujeme-li jeho předcházející opusy v chronologii, můžeme v nich pozorovat hledání nejrůznějších řešení v rámci unisonového stylu – absence harmonie je kompenzována komplikovanou melodickou stavbou, barevnými kouzly a někdy také latentní harmonií akordických rozkladů. I jeho Symfonie č. 6 „Chvála stvoření“ pro orchestr a ženský sbor, která zazněla v premiéře, v tomto směru pokračuje. Ze všech Zemkových symfonických projektů se jeví jako umělecky nejambicióznější. Zemek, jehož náměty vždy čerpají z křesťanské tématiky, tentokrát zhudebnil Chvalozpěv stvoření sv. Františka z Assisi. Poměrně rozsáhlý text autor rozdělil do několika částí, kterým odpovídají úseky symfonie navazující attacca. Jejich názvy se však nevztahují k obsahu, ale odkazují abstraktním způsobem na Zemkovu skladebnou techniku, navíc mají podobné názvy složené ze slovních spojení „Barvy unisona, Unisono barev, prostorů a časů atd“. Takže zatímco podtitul a text díla orientují naši pozornost na duchovní obsah, názvy částí zas na čistě hudební poetiku.

Dirigent Tomáš Brauner, foto Tomáš Vodňanský

Vzhledem k tomu, že Zemek měl tentokrát k dispozici velký orchestrální aparát nabízející širokou barevnou i dynamickou paletu, očekával jsem hru subtilních témbrových odstínů a kontrastů ještě o něco rafinovanější, než jak ji známe ze Zemkovy komorní hudby. Avšak délka zhudebňovaného textu způsobila, že sborový part měl v celém díle mírně navrch a prosazoval se, coby hlavní nositel sdělení. Slovům však bohužel nebylo téměř vůbec rozumět, takže ženský sbor pro mě nakonec zůstal v rovině jedné z nástrojových sekcí. Moje pozornost se díky tomu znovu přesunula na sledování barevných proměn unisonové linky a na její strohé rytmické členění. Pronásledovaly mě však příliš konkrétní asociace, které přece jen vyvolává pouhý zvuk unisona sboru s orchestrem – nechtěně se mi vybavovala výrazově vypjatá unisonová místa z leckterých českých kantát druhé poloviny minulého století. Zemek se však nesnaží za každou cenu tuto „šarži“, kterou v sobě má zvuk orchestru, nějak obejít. Přistupuje ke kompozici spíše naivním způsobem, jako by tvořil hudbu bez historické paměti. Právě tak se i posluchač musí oprostit se od všech posluchačských zlozvyků a teprve potom ocení vybroušený skladatelův styl.

Program pokračoval málo hranou juvenilií Clauda Debussyho La Demoiselle élue, která pravděpodobně byla objevem pro většinu publika. Poznáváme v ní raný Debussyho styl, mající už mnoho rysů budoucího impresionismu, ve velmi meditativní výrazové poloze. Na závěr zazněla zdařile provedená hudba ze Stravinského baletu Petruška. Dramaturgie splnila svůj úkol nabídnout kvalitní známé dílo v sousedství novinky i něčeho „znovuobjeveného“ a vyhnula se při tom konvenčnímu repertoáru 19. století. Soudě podle vyprodaného sálu i reakcí publika je tato strategie nejen sympatická, ale i úspěšná.

Sdílet článek: