Druhý ročník pražského Zelenka Festivalu, jehož pořadatelem je Ensemble Inégal, se konal ve dnech 13.-16. října v kostele P. Marie pod řetězem, ve Velkopřevorském paláci a v knihovně Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, kam byla 15. října situována mezinárodní muzikologická konference Nové pohledy na život a dílo Jana Dismase Zelenky, věnovaná památce významného německého zelenkovského badatele Wolfganga Reicha (+ 2015). Na konferenci zazněly referáty hudebních historiků, kteří v poslední době přinesli nová zjištění, týkající se Zelenkova díla a jeho dobové recepce v Drážďanech a Praze. Jeden z nejzajímavěšjších příspěvků přednesl Islanďan Jóhannes Agústson, který systematicky prochází účetní materiály drážďanského dvora: zřetelně dokládají, že donedávna tradovaný, romantický názor na Zelenku jako komponistu odsunutého drážďanskou vládnoucí vrstvou na vedlejší kolej, nemá historický základ (svědčí o tom ostatně i nedávno objevená báseň Johanna Gottloba Kittela z roku 1740, která oslavuje členy drážďanské dvorní kapely: Jan Dismas Zelenka je tu zmíněn jako světoznámý virtuos). V podobném duchu se nesly i referáty Australanky Janice Stockigt, (autorky významné zelenkovské monografie), německého muzikologa Wolfganga Horna (jenž tady uvažoval o zdrojích inspirace Zelenkových pozdních italských operních árií), Claudie Lubkoll (která se zabývá vodoznaky Zelenkových rukopisů), autorky této recenze (Zelenkovy možné styky s Prahou po roce 1730), Karla Veverky (Zelenkův pražský mecenáš Jan Hubert Hartig), Jany Vojtěškové a Australana Frederica Kiernana (Zelenkův „druhý život “ v Čechách, Německu a dalších evropských zemích).
Výhradně na Zelenku se orientovala také festivalová dramaturgie. 13. října zazněla v maltézském kostele tři jeho moteta – Barbara dira effera, ZWV 164, Sollicitus fossor (ZWV 209, v novodobé české premiéře) a Qui nihil sortis felicis videt (ZWV 211, v novodobé premiéře světové). Spolu s dalšími dvěma Zelenkovými vokálními skladbami (Christe eleison ZWV 29 a Quoniam tu solus sanctus z Missy Dei filii ZWV 20) je s velkým smyslem pro detailní vyjádření obsahu textu provedli kontratenorista Filippo Mineccia a sopranistka Gabriela Eibenová, za doprovodu Ensemble Inégal; program doplnily Ouverture a 7 Concertanti ZWV 188 a Introduzione z oratoria Gesu al Calvario ZWV 62. Filippo Mineccia je stále ještě na počátku své pěvecké kariéry – jeho projev je však hlasově i výrazově zralý. Ukázalo se to zejména při přednesu moteta Barbara dira effera, jehož v dnešní době morálně nepřijatelný text Zelenka zhudebnil s důrazem na jeho vypjatě antisemitský tón; Filippo Mineccia útočný charakter skladby interpretačně ostře podtrhl. Zajímavý tu byl i kontrast Zelenkova vyhraněně dramatického stylu psaní se dvěma sólistovými přídavky z vylehčeně působící duchovní tvorby Leonarda Vinciho a Francesca Duranteho.
Posluchačsky pozoruhodný byl i druhý festivalový večer, v jehož průběhu zazněly 14. října v interpretaci Ensemble Inégal další tři novodobé světové premiéry – Iste confessor ZWV 236 (předělené varhanní improvizací Přemysla Kšici) a dvě Ave Regina coelorum – ZWV 128/5 a 6. Zbytek programu byl instrumentální – Capriccia d dur, F dur a G dur, ZWV 182, 184 a 190. Vzhledem k mimořádné náročnosti hornových partů se umělecký vedoucí souboru Adam Viktora rozhodl pro moderní nástrojové obsazení. Tato v současné době už běžná praxe neznamená ústup od využívání dobových nástrojů, nýbrž uznání významu historicky poučené interpretace i pro hudebníky, kteří se rozhodli zůstat u nástrojů moderních.
Hostujícími umělci byli v tomto případě Radek Baborák a Jan Musil; výkon jak jejich, tak vokálního a instrumentálního souboru Ensemble Inégal zanechal vynikající dojem. S jedinou výhradou: maltézský chrám je objemnému zvuku moderních nástrojů „těsný“ – koncert by byl potřeboval větší prostor. Nepostačil by mu zřejmě ani sál Velkopřevorského paláce, kde se odehrál závěrečný festivalový koncert, na kterém anglický Ensemble Marsyas (dva hoboje, fagot) spolu se Sebastinem Knebelem, Janem Krejčou a Ondřejem Balcarem (cembalo, theorba, kontrabas) uvedli tři ze Zelenkových triových sonát ZWV 181, jejichž vydání tiskem, které v šedesátých letech 20. století připravil rakouský muzikolog Camillo Schoenbaum, odstartovalo současnou zelenkovskou renesanci. V rámci hobojové literatury patří Zelenkovy triové sonáty k nejobtížnějším; Ensemble Marsyas se s nimi vyrovnal brilantně, festival se tímto večerem uzavřel ve velkém stylu. Systematická péče o Zelenkův kompoziční odkaz a jeho široké zveřejnění je pro Ensemble Inégal prioritou první kategorie; Adam Viktora už teď plánuje další nejen festival, ale i konferenci. K významným střediskům provádění Zelenkových děl patří Praha už teď; v budoucnu by se mohla stát i důležitým místem setkávání nad zelenkovským výzkumem.
