Závěr MusicOlomouc ovládly ženy

Předposlední večer olomouckého festivalu patřil vokálně-instrumentálnímu seskupení ISHA trio. Trojice žen jemného vzezření ovšem veškeré domněnky o stejně křehkých skladbách vzápětí popřela. Na koncertě, v pořadí již sedmém, zazněly jak laskavé, tak především dramatické ukázky současné soudobé hudby, na kterou se trio ve složení Sáry Medkové (klavír), Lucie Rozsnyó (soprán) a Kristiny Vaculové (flétna) nejvíce zaměřuje.

Hudební událost se uskutečnila 28. dubna v prostrách Kaple Božího Těla a její program zahrnoval převážně díla současných českých skladatelů Ivo Medka, Petera Grahama, Sáry Medkové, Petry Machkové a Miloše Orsona Štědroně, která doplnily skladby evropských autorů György Ligetiho, Marie Porten a Roxanny Panufnik.

Spirálu dramatických emocí, v níž se celý večer pohyboval, obstarala úvodní skladba Ivo Medka Ancient Stories (2010) neboli Dávné příběhy. Publikum vyslechlo její upravenou verzi pro preparovaný klavír, zpěv a příčnou flétnu. Klavíristka Medková zde předvedla netradiční způsob hry, kdy k rozezvučení strun využívala dřevěné paličky s měkkým zakončením, aby docílila odlišných pronikavějších a drnčivých zvuků. Netradiční nástrojové obsazení přizdobila svým pěveckým projevem sopranistka Rozsnyó, jejíž zpěv nebyl tolik výrazný hlasovým zabarvením jako spíše precizní artikulací a využíval neobvyklé projevy lidského hlasu.

Koncertní repertoár byl sestaven z děl zkomponovaných v posledním dvacetiletí, přičemž všechna byla kratšího rozsahu, a tak vynikly především kontrastní rozdíly mezi jednotlivými čísly. Napětí vystřídalo zklidnění v podobě druhé skladby pro sólovou flétnu Skrz sen (2014), kde nejzajímavější element znamenal interpretačně obtížný úsek, v němž melodii odpovídala sólistka svým lidským hlasem. V průběhu večera často užila jemná glissanda evokující vytí nástroje a rovné, hladké plochy kombinovala s občasným forzírováním.

ISHA trio, foto Anna Kloudová

Sólově se představila rovněž pianistka Medková a předvedla jednu z etud maďarského skladatele Ligetiho, které se řadí k základnímu klavírnímu repertoáru 20. století. Der Zauberlehring (1988‑1994) s prvky world music byla jednou z melodicky výraznějších, rytmicky stálých i veselých skladeb. Hráčka navíc dokázala udržet po celý její průběh konstatní dynamiku, čímž do popředí uvedla polyrytmiku inspirovanou kmenem Pygmejů a předvedla i nejrůznější klavírní barvy, neboť se pohybovala v celém rozsahu klaviatury.

Skladba M. Portenové Seide changierend (2014) dostala ve druhé polovině večera nový rozměr skrze obohacení instrumentální hry o pohyb a herecký projev. Německá autorka chtěla vyjádřit zdánlivě nesouvisející témata tkalcovské práce a lidské osamělosti, kterou interpretky vyjádřily koordinovanou chůzí středem sálu. Řada pasáží se jevila intonačně velice těžce, například závěrečný disonantní akord, který zazněl do ticha po krátké pomlce.

K závěru koncertu zazněl rozverný třívětý cyklus Papli Songs (2014), v němž skladatel Miloš Štědroň parafrázoval dětský jazyk svých dcer. Sopranistka, která dokázala naprosto jemné pianissimo provést i ve vysokých polohách, si v jednotlivých větách pohrávala se slovy papli, krés a hup.

Kontrastní spojení posledních dvou skladeb vracelo posluchače zpět na začátek. Po působivých dvojhlasných glissandech sopránu a příčné flétny v A Wind at Rooks Haven (1997) následovala více dramatická verze New Ancient Stories (2014), která ve spojení s rytmizujícím bubnem připomínala rituál pravěkých kultur. Kaplí se nesl lidský smích, pošklebování a jiné druhy skřehotání, což na první poslech znělo jednoduše. Ve skutečnosti však ona specifická práce s hlasem vyžadovala jeho okamžitou pružnost a naprosté zklidnění mysli, aby opakující se zvuky zněly stejně a výsledný dojem působil umělecky.

Celý večer byl intonačně bezchybný i dramaturgicky dobře vystavěný. Z ISHA tria sršela profesionalita, zápal pro věc a přítomní mohli nabýt dojmu, že těleso je řízeno pouze jedním hudebním srdcem. Zmiňovaný český muzikolog Štědroň se při psaní skladby pro ISHA trio vyjádřil, že jej lákalo balancovat na hraně jemnosti a zároveň velké dramatičnosti, čímž přesně popsal, co na něm nejvíce zaujme.

Sdílet článek: