Při výběru interpreta pro zahajovací koncert letošního ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného (Dvořákova síň, 19. 11. 2016) měli pořadatelé mimořádně šťastnou ruku. Americký pianista Garrick Ohlsson se u českého publika těší velké oblibě už od svého prvního vystoupení na Pražském jaru v roce 1973 – a své ctitele potěšil i tentokrát. Do Prahy přijel s velmi pestrým a posluchačsky lákavým programem. V první půli hrál sonáty dvou z nejvýznamnějších vídeňských mistrů, ve druhé půli uvedl taneční stylizace dvou poměrně vzdálených kultur: české a španělské.
Beethovenova Sonáta č. 24 Fis dur op. 78 a Schubertova Sonáta č. 20 A dur D 959, které zazněly v první části Ohlssonova recitálu, jsou díla, která jsou si výrazově dosti blízká. Převládá v nich lyrický element, dramatických zvratů je v nich poskrovnu. Ohlsson tu mohl skvěle uplatnit své jedinečné poetické cítění, tichý, něžný a zpěvný úhoz, obdivuhodnou fantazii i smysl pro velkou formu v krásně a přitom decentně modelovaných gradacích, které ani v nejvypjatějších vrcholech nepřesáhly dynamiku znělejšího mezzoforte. Ostatně – Ohlsson se většinou pohyboval v nižší zvukové hladině: jeho pianissima jsou skutečně okouzlující, přičemž nejúžasnější na nich je, že i to nejtišší pianissimo dokáže umělec vždy ještě ztišit. Tempa volil Ohlsson uměřená, ba nezřídka volnější (Scherzo v Schubertově Sonátě vyznělo spíš jako ländler), o to více si však mohli posluchači vychutnat nespočet klavíristových působivých nápadů (pozoruhodné vedlejší hlasy). Při veškeré poetičnosti a agogické rozvolněnosti dovedl Ohlsson udržet rytmický tep, který zajímavě – a překvapivě – tu a tam zpevňoval zvukově výraznějšími tóny v basech.
Druhou polovinu svého recitálu otevřel klavírista výběrem ze Smetanových Českých tanců: Polkou a moll z první řady a Hulánem, Obkročákem a Furiantem z druhé řady. Naprosto stejný výběr hrál Ohlsson ve Smetanově síni na jaře roku 2006, byla tu tedy možnost srovnání. Stejně jako před deseti lety, i teď nelze říci nic jiného, než že Ohlsson hraje Smetanu s bezkonkurenční lehkostí, poetičností a zpěvností (zpívaly mu nejen horní hlasy, ale dokonce i levá ruka v první variaci Hulánu), báječně pracuje s časem (úžasné agogické vlny v Hulánu), jeho fantazie v objevování protihlasů se zdá být bezbřehá (Furiant), a navíc má okouzlující smysl pro humor (vtipný závěr Furiantu). Pokud jsem v něčem zaznamenal změnu, pak nejspíš v jistém posunu od bravury k intimitě, což se nejvýrazněji projevilo v Obkročáku, jehož introdukce získala téměř až starosvětskou rozšafnost.
Na závěr svého festivalového koncertu uvedl Ohlsson suitu z baletu Čarodějná láska Manuela de Fally. Všechny čtyři její věty – Pantomima, Tanec strachu, Kouzelný kruh a Rituální ohňový tanec – mají nepřeslechnutelný španělský kolorit. Klavírista hrál Fallu s nemenším gustem a pochopením než Smetanu, s fascinující zpěvností (pravá ruka zpívala v první větě jako lidský hlas), barvitostí (kytara v závěru první věty, neuvěřitelná zvuková kouzla v úvodu závěrečné věty), s neokázalou, ale o to více strhující virtuozitou (druhá a čtvrtá věta) a s magickou poetičností (třetí věta).
Ohlsson už při svém příchodu na pódium navázal s přeplněným Rudolfinem kontakt tak intenzívní, jako se podaří jen málokomu a málokdy. Posluchači seděli po celý večer tiše a soustředěně, takřka ani nedýchali, vědomi si toho, že takového pohlazení po duši se jim nedostane každý den. Za spontánní standing ovation se Ohlsson odměnil třemi přídavky – rozkošně hravou Smetanovou Slepičkou z Českých tanců a dvěma Chopinovými valčíky: cis moll op. 64/2, v jehož druhém tématu, které se ve skladbě mnohokrát opakuje, dokázal objevit pokaždé něco nového a osobitého, a Des dur „Minutovým“, op. 64/1, který zahrál s neobyčejnou lehkostí a v dechberoucím tempu. Festival Firkušného začal opravdu hodně slibně.
