Je snadné psát o krásném koncertě, jakým byl večer abonentní řady Českého spolku pro komorní hudbu 12. prosince. V Dvořákově síni Rudolfina Wihanovo kvarteto představilo stylově skvěle sestavený a dramaturgicky vygradovaný program. Večer byl uveden slavnostním předáním Ceny ČSPKH za rok 2011, udělené dechovému Triu Arundo (Jan Souček – hoboj, Jan Mach – klarinet, Václav Vonášek – fagot). Mladí umělci poděkovali přednesem 3. části ze Čtyř madrigalů Bohuslava Martinů. Okamžitě přesvědčili, že jsou z našich nejslibnějších nastupujících interpretů. Svou spontaneitou, hudebností a hráčským mistrovstvím nasadili večeru vysokou laťku. Jak se dalo očekávat, Wihanovci ji ještě o kus pozvedli. Wihanovo kvarteto se nachází ve vrcholné tvůrčí formě a každá zahraná nota je hluboce oprávněná a přesvědčivá. Každý z členů kvarteta je vynikajícím interpretem sám o sobě, o čemž ostatně svědčí i jejich další mimokvartetní hudební aktivity. V čele s primáriem, jenž je vedoucím katedry strunných nástrojů na pražské HAMU, jsou všichni i úspěšnými pedagogy. Violista Jiří Žigmund by byl pokladem jakéhokoliv světového kvarteta. Wihanovo kvarteto však již není pouhá dokonalá souhra čtyř skvělých hráčů, ale je to uhrančivý zpěv jednoho homogenního hudebního organismu. Koncert členové souboru věnovali svému učiteli prof. Antonínu Kohoutovi, zakladateli a violoncellistovi Smetanova kvarteta, jenž se právě dožil 92 let (* 12. 12. 1919). Zdravotní stav i věk sice jubilantovi nedovolily zúčastnit se, ale jsem přesvědčen, že by měl ze svých mladších kolegů velkou radost. Zazněl Mozartův Smyčcový kvartet d moll K 421 , Smyčcový kvartet č. 9 d moll op. 34 Antonína Dvořáka a Brahmsův Smyčcový kvartet č. 2 a moll op. 51 . Mozartův opus je druhým ze šestidílného cyklu, věnovaného Josephu Haydnovi, a jako jediný v mollové tónině. Tento cyklus byl pro Mozarta velmi závažným dílem, psal jej zvolna, s nezvyklou rozvahou a pečlivostí (1782 – 1785) a je jedním z mála, jež Mozart nepsal na objednávku. Nálada hraného opusu je oproti pěti ostatním temnější a vzrušenější, jako by místy předznamenávala pocity vrcholící v tónech Requiem. Wihanovci promítli ducha skladby s úžasnou autentičností. Dvořákův kvartet (1877) též nese temnější stíny stesku a bolesti, než bývá u něj obvyklé. Je napsán po dokončení Stabat mater, krátce po tragické ztrátě dvou dětí a je věnován Johannesu Brahmsovi. Adagio 3. věty vnímám jako nejjímavější píseň lásky a citu, a dosud jsem ji neslyšel tak působivě zahrát. Závěrečný Brahmsův kvartet a moll (1873) je dílo lyrického a filosofického charakteru. Finální věta mne pak vždy překvapí až beethovenovsky strhujícím proudem energie a životní vůle. Wihanovcům mohu za provedení celé složité skladby přidat jen další ovace. Na závěr kvarteto bouřlivě aplaudujícímu publiku představilo své virtuózní kvality velmi zdařilou úpravou Paganiniho Capricce č. 24 . Je potěšující konstatovat, že pozoruhodnost, osobitost a kvalita špičkových českých komorních souborů, přes jejich poměrně značný počet, kontinuálně trvá a pokračuje v tradici a úspěchu řady svých slavných a světem ceněných předchůdců.
