Vídeň – Malíř Mathis

Závěr roku 2012 patřil v Theater an der Wien opeře Malíř Mathis a ne nadarmo bychom mohli použít příslovečná slova „to nejlepší na konec“, protože tuto inscenaci opravdu stálo za to vidět. Do detailu vypracovaná režie, výborné hudební nastudování, působivá scénografie, skvělé výkony zpěváků – takové superlativní hodnocení přinesla vídeňská produkce. Dílo Paula Hindemitha je velkolepé samo o sobě, avšak ne ve smyslu pompéznosti a okázalé výpravy. Velkým ho činí hudebně-dramaturgická výstavba, do níž autor zasadil postavu umělce svádějícího boj o svobodu výrazu, a problematiku náboženského vyznání, která vede k rozporům a bojům. Vnitřní zápas umělce je konfrontován s událostmi, jejichž pojítkem je Kristus – jeho utrpení se promítá do obrazu Matthiase Grünewalda, stejně je jím poznamenána doba. Když vezmeme v úvahu, že opera vznikala ve 30. letech 20. století, reakce Hindemitha na politické dění a umělecký útlak je nesporná. Pokládá tak důležitou otázku: „Jak společnost vnímá umělce a je jeho dílo vlastně pochopeno?“ Skladatel odpovídá dílem, jenž v sobě nese prvky hudebního novátorství a moderny odvolávající se na tradice let minulých, kdy se nechává inspirovat například lidovou hudbou. Fakt, že námět sahající až do 16. století může být živým v každé době, potvrzuje i hvězdná trojice realizátorů inscenace. Keith Warner (režisér), Bertrand de Billy (dirigent), Johan Engels (scénograf) společně vytvořili monumentální jevištní obraz, který pro diváka znamená téměř čtyřhodinovou podívanou naplněnou výrazným estetickým a duchovním rozměrem. Brit Keith Warner je vítaný v operních domech světa jako režisér zejména velkých oper 19. a 20. století. Disponuje zkušenostmi s dílem Richarda Wagnera, Richarda Strausse, Benjamina Brittena, Albana Berga a dalších. V Theater an der Wien se poprvé představil v roce 2011 inscenací Brittenovy opery Únos Lukrécie. V případě Malíře Mathise se Warner svojí koncepcí soustřeďuje především na výklad duševního světa hrdiny a jeho vztahové záležitosti. Ústřední myšlenky promítá do vztahu Mathise a Krista, mezi nimiž nacházíme určitou spojitost. Malíř pracuje na malbě Insenheimského oltáře, jehož centrální součástí je obraz ukřižovaného. Pro scénografa Johana Engelse neexistuje v historii umění jiný obraz tak dokonale ztvárňující Kristovo utrpení. Naturalistický motiv přenesl na jeviště a vytvořil obrovskou plastiku ztýraného Krista, která se stala dominantou scény a symbolizovala víru, utrpení a soucit, smrt a vykoupení. Mathis o sobě pochybuje a skrze Krista hledá východisko. Svým talentem je zavázaný vůči Bohu. Na straně opačné znamená Kristus příčinu konfliktů mezi luterány a katolíky. Monstrózní socha umístěná na otáčivé plošině se v rámci jednotlivých obrazů různě natáčí a divák ji sleduje z různých úhlů. V jednom okamžiku se dokonce „rozpadne“ na několik kusů, aby se v závěru opery mohla spojit jako puzzle. Inscenace je naplněna řadou působivých scén. Tu první vnímáme hned na začátku v rámci předehry. Setmělé jeviště uprostřed něhož klečí sám malíř, ruce má rozpažené jako ukřižovaný. Náznakem začíná malovat a s gradující hudbou se postupně vynořuje obří Kristova tvář. Mathis přemýšlí nad smyslem svého umění. Je jeho snažení správné? Stačí to Bohu? V závěru opery práci dokončí a v pozadí se odhaluje budoucnost – k oltáři přicházejí turisté a v němém úžasu obdivují oltář. To vše v duchu bílé barvy (oltář, kostýmy). K naturalistické režii Kurtha Warnera patří například odvážná scéna znásilnění, oběšení nebo snu, v němž je Mathis k zoufalství provokován vidinami bláznů. Ke spolupráci na inscenaci byl přizván Slovenský filharmonický sbor pod vedením sbormistryně Blanky Juhaňákové . Svoji důležitou úlohu v opeře sehrál na výbornou. Plným zvukem a disciplinovaným herectvím byl sólistům dobrým spoluhráčem. Ostatně, má za sebou již řadu zkušeností s operní produkcí (Tannhäuser, Lohengrin, Boris Godunov, Mojžíš a Áron, Peter Grimes) v operních domech ve Vídni, Curychu, Berlíně a dalších. K nápaditým a technicky dokonale zvládnutým inscenačním počinům patří také světelná práce a videoprojekce autora Marka Jonathana . Co se týká kostýmů Emmy Roytt , nejedná se o historizující záležitost, ale o odraz současnosti. Převládají kabáty, saka, vojenské oblečení v šedých odstínech. Chlad a ponurost z nich dýchající občas přeruší červená barva šatů postavy kardinála Albrechta a některých kulis. Jasný znak Kristovy krve. Uršula je zase jako Panna Maria oděná do modrých šatů. Derniéru představení částečně oslabila hlasová indispozice Wolfganga Kocha , představitele Mathise. Na poslední chvíli mu hlas propůjčil německý barytonista Thomas Johannes Mayer , který zpíval na forbíně od notového pultu, zatímco Koch hrál. Skvělý výkon podala ruská sopranistka Katerina Tretyakova jako Regina. Její teplý sametový témbr a kulatý tón zněly úžasně i v té nejjemnější dynamice. Mladodramatické sopranistce Manuele Uhl (Uršula) se dařilo zejména po přestávce, kdy se prozpívala k mohutnějšímu a vyrovnanějšímu zvuku. Pro svůj znělý barevný tenor a charizma zaujal Raymond Very (Hans Schwalb). Poněkud zklamáním pro mě byl představitel kardinála Albrechta Kurt Streit . Po herecké stránce mu není co vytknout, ale jeho úzký tenor ve vysokých polohách ztrácel na rezonanci a nepříjemně vibroval. Samozřejmou pochvalu dostávají Vídenští symfonikové pod vedením Bertranda de Billyho . Zkrátka představení oslovilo, proto si právem zaslouží vavřínový věnec.

Miroslava Trávničková

Sdílet článek: