středa, 26. červenec 2017

Versailles s příchutí Baskicka

Napsal(a) 

Euskal Barrokensemble, foto Petra Hajská Euskal Barrokensemblefoto: Petra Hajská

Co má společného španělská hudba s Versailles? Víc, než se zdá. Letní slavnosti staré hudby, při nichž výlet na Pyrenejský poloostrov snad nikdy nechybí, přizvaly v Čechách již známý baskický soubor Euskal Barrokensemble, aby nám ukázal něco velmi důležitého: kořeny. Kořeny některých tanců barokních suit, které tak často slýcháme ve stylizované podobě. Víme, co s chaconnou dokázali udělat Jean-Baptiste Lully či Jean-Philippe Rameau, snadno si představíme některou ze saraband Johanna Sebastiana Bacha, jenže málokdo z nás, až na zarputilé milovníky etnické hudby, tuší, jaká byla původní podoba těchto tanců. Baskičtí hudebníci nezůstali jen u toho a zavedli nás ještě dál, k samotné pra-podstatě hudby, ke vzácnému pokladu naší pozemské historie, jímž jsou lidové písně. V reprezentativním Císařském sálu Trojského zámku, jemuž vévodí malby oslavující vítězství nad Turky u Vídně v roce 1683, jsme se stali svědky mísení kultur, stylů a především přirozené, čisté radosti z hudebního tvoření (24.7.). Zcela symbolicky tento koncert doprovodil déšť, který jako by se v jednom okamžiku stal součástí programu a podtrhl svou katarzní funkci.

Euskal Barrokensemble, foto Petra Hajská Euskal Barrokensemblefoto: Petra Hajská

Vstupní část patřila výhradně španělské lidové hudbě. Ve všech případech šlo o písně taneční, v nichž se na daném rytmicko-melodickém základu improvizuje, nástroje mezi sebou vedou volné dialogy, hráči inspirují jeden druhého. Sotva si lze představit něco přítomnějšího a neopakovatelnějšího. Bylo mi trochu líto, že jsme obsah textů museli pouze vytušit a že se nedostalo na překlad alespoň jejich názvů. Vynikající doprovodný text Marca Vanscheeuwijcka shrnul a vypíchl to nejdůležitější, ale pár detailů k této části koncertu bych přece jen uvítala. Dovolím si tedy doplnit, že v úvodu se zpívalo o východu slunce, íránsko-baskická píseň Koumis-Ezpatadantza propojuje melodii perského původu a tradiční rytmický baskický tanec s meči (ve třídobém metru), Bralea, jak se jistě mnozí dovtípili, je baskická podoba francouzského tance branle. Jota je třídobý skočný tanec snad aragonského původu, většinou se čtyřveršovým textem.

Zpěvu písní se ujal zvučným hlasem Mixel Etxekopar, jeden z mistrů hry na baskické nástroje, konkrétně třídírkových dřevěných fléten txistu a txirula (kratší a zvukově průraznější). Na obě lze hrát pouze jednou rukou a druhou přitom ovládat perkuse. Často je txirula doprovázená nástrojem ttun-ttun, který jsme na koncertě také slyšeli. Jedná se o „strunný buben“ (tambourin à cordes), který má na ozvučné skříni obdélníkového tvaru natažené struny, jež rozeznívá lnem potažená hůlka. Etxekopar je typ hudebníka s tak autentickým projevem, že jsem měla dojem, jako by si jen odskočil z pole či pastviny, kde chová ovce, vyrábí sýr, zpívá si... a opravdu senzačně hvízdá. Další perkuse, například tamburínu, buben, kastaněty, brilantně ovládal v rytmu se vlnící Daniel Garay, u violonu (kontrabasová viola da gamba) meditoval Pablo Martín Caminero. Uprostřed ansámblu se jako klidný přístav skvěl umělecký vedoucí Enrike Solinís, jehož hra na barokní kytaru a loutnu je virtuózní, svěží, zcela přirozená a navýsost pokorná. Vedle něj zářila u barokních houslí Miren Zeberio.

Mixel Etxekopar, foto Petra Hajská Mixel Etxekoparfoto: Petra Hajská

Poté, co jsme se naladili na španělskou tradiční hudbu, měli jsme být svědky toho, jak ji do svých děl zapracovali Claude Gervais, Jean-Baptiste Lully, Marin Marais, André Campra a další skladatelé versailleského dvora, kde se díky sňatkové politice Ludvíka XIV. mohli setkat se španělskou hudbou a vystoupením kytarových virtuosů. Pakliže jsme čekali standardní „učesanou“ interpretaci, Euskal Barrokensemble nás velice rychle vyvedl z omylu. Skladby se staly pouze základem k další dechberoucí improvizaci, k níž byly vhodně připojeny lidové písně. Vyslechli jsme i několik španělských autorů, jejichž hudba pravděpodobně na versailleský dvůr také pronikla, tedy Gaspara Sanze (1. pol. 17. st. – poč. 18. st.), baskického Matea Péreze de Albéniz (cca 1755—1831) a Francisca Gueraua (1649—1711/1722). Závěr samotný patřil dílům, které mnozí posluchači poměrně dobře znají, o to více si mohli vychutnat další improvizační vstupy v částech z Lullyho Měšťáka šlechticem / Le bourgeois gentilhomme (Marche pour la Cérémonie Turque, Premiere Air et Second des Espagnols) a Maraisův Marche pour les Matelots z tragédie un musique Alcyone (ten by jistě poznalo každé dítko z loňské taneční námořnické dílny Piccoli). Přídavkem byla ochutnávka posledního snímku souboru, jíž je Čarodějná láska / El Amor Brujo Manuela de Fally.

V pětici hudebníků, která se nám v Praze představila, není slabého článku. Všichni jsou vynikajícími sólisty i ansámblovými hráči, nápaditá improvizace je jim vlastní. Nikdo z nich na sebe příliš nestrhával pozornost, vášeň, energie a temperament patřily výhradně hudbě, která posluchače rozproudila k zaslouženě bouřlivým ovacím.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.