Návštěva v Met, tak zněl název předposledního programu festivalu Smetanova Litomyšl. Byl českým koncertním debutem sopranistky Deborah Voigt a tenoristy Garretta Sorensona. Byl to večer s německou a francouzskou operní hudbou a s nejznámějšími melodiemi z klasických amerických muzikálů. A byl to na zámeckém nádvoří pod tmavnoucí oblohou večer tropický: teplota ani v závěru, necelou hodinu před půlnocí, ještě neklesla pod pětadvacet stupňů.
Sestava árií a předeher byla reprezentativní, originální a až marnotratně rozsáhlá. Začala u Carla Marii von Webera, pokračovala přes Beethovena a Humperdincka a první polovinu uzavřela velkou scénou Sieglindy a Siegmunda z Wagnerovy Valkýry. V druhé části zazněl Berlioz, Gounod a Massenet a pak muzikály Candide, Oklahoma, My Fair Lady, Showboat a West Side Story. Deborah Voigt, kterou české publikum dosud znalo jen z nahrávek, případně z kin z přenosů z Met jako sólistku i jako jejich moderátorku, byla přesně na očekávané hranici mezi legendou, velkou dramatickou umělkyní a pěvkyní, která už nebude lepší. Garrett Sorenson je spolehlivým pěvcem s lyrickým fondem schopným už přesahu směrem k hrdinnému oboru, sólistou v nejlepších letech. Koncert nebyl strhující ve smyslu úžasné komunikace pěvců s publikem a neslýchaných vokálních výkonů, byl však ukázkou naprosté profesionality a rozhodně i nadprůměrnosti, která na světových scénách i zcela běžným představením dává smysl – činí je plně zajímavými a dostatečně strhujícími.
Volba orchestru PKF – Prague Philharmonia byla správná. Dokáže se i v rozšířeném obsazení velmi flexibilně vyrovnat s operním repertoárem, přizpůsobit sólistům a v samostatných číslech i v některých důležitých momentech doprovodů jednoznačně zazářit. Platí to v tomto případě o brilantní předehře k Bernsteinovu Candidovi, stejně jako o árii Leonory z Fidelia s hojně exponovanými hornami, o meditaci z opery Thais se sólem koncertního mistra stejně jako o áriích z Čarostřelce nebo z Valkýry. Americký dirigent J. David Jackson řídil celý večer přesně a neokázale. Při besedě před koncertem působil dokonce ještě spontánněji – odpovídal s vtipem a navíc více méně česky! Snad ho jeho zájem o jazyky přivede vedle Janáčka, kterého už dirigoval, ještě k nějaké další české hudbě, ideálně ke Smetanovi, jehož opery se v cizině (s výjimkou Prodané nevěsty) ne a ne uchytit. Ostatně, ani Jiřímu Bělohlávkovi, třebaže má za spojence Renée Flemingovou, se ještě nepodařilo v Met prosadit od Smetany alespoň Dalibora, jak by rád…
Metropolitní opera má obrovské globální renomé. Od 30. let se vysílají její představení v rozhlase, od 70. let v televizi, i do kin už desátým rokem. Koncert, který představil v jejím jméně dva uznávané americké pěvce, dramaturgii festivalu slušel, včetně repertoáru, který se šikovně vyhnul většině známých hitů a kladl na posluchače přiměřeně větší nárok, což je v Litomyšli jen a jen žádoucí. Publiku (stejně jako pěvcům) chvíli trvalo, než se dostalo naplno do formy, ale pak už reagovalo s elánem. Muzikály se sice v Met nehrají, ale k evropskému povědomí o hudební Americe patří, a tak není třeba uvažovat, zda neodvedly pozornost od opery k přílišné povrchnosti. Bernstein i My Fair Lady, to je klasika. Předválečné kousky Oklahoma a Showboat jsou už přece jen naivnější a vyčpělejší, ale ani proti nim netřeba brojit. Jen je otázkou, jestli je to opravdu ta nejvlastnější parketa sólistky, která je doma ve Wagnerovi a Straussovi, ale byla to podle všeho volba samotných umělců… Jelikož první polovina koncertu měla hodinu čistého času a druhá po dlouhé pauze ještě víc, není divu, že už přišel jen jeden přídavek. Po písni „Tonight, tonight…“ ještě jednou skvělá West Side Story. Celkově – horký a dusný, ale atraktivní večer pro publikum, a jasné body do festivalové kroniky.
