středa, 22. březen 2017

Trio Bergerettes a Orbis Trio – dvě podoby komorní dokonalosti 

Napsal(a) 

Trio Bergerettes Trio Bergerettes

Oč snadnější psaní má takový politolog! Programy a hra současných politiků, na rozdíl od většiny programů a hry současných muzikantů, jsou běžně plné chyb, pitomostí a falše. To se mu pak kritizuje! Chudák hudební kritik, pokud mu někde občas nějaká vzácná náhoda nevyhledá něco opravdu blbého, je oproti němu spíše než kritikem, tak someliérem pracně básnivé obraznosti, koštujícím značky opojně ušlechtilého pití... Hudební kritik, má-li dostát svému názvu, si tak mnohdy musí buď umět přesvědčivě vymýšlet, nebo holt nebýt kritikem. Ten název se mi dávno jeví pro většinu podobného psaní zavádějícím, lepší je nazvat podobného šílence spíše odborným zpravodajcem či glosátorem. A v této roli se pokusím popsat dva krásné pražské komorní koncerty.

618. (!!!) úterek Umělecké besedy, který se uskutečnil 14. března v inspirativním prostředí Kostela sv. Vavřince, byl věnován české komorní tvorbě 20. století. Účinkovali Trio Bergerettes, klavíristka tria Barbora Krištofová Sejáková se u tří z pěti autorů představila jako sólistka. Stejně jako Trio Bergerettes patří ke špičce českých komorních souborů, tak Barbora K. Sejáková, nejen dle mého názoru, patří ke špičce klavíristek světové úrovně. I když příliš koncertních příležitostí zatím kupodivu nemá, tak každým svým vystoupením to jednoznačně a přesvědčivě dokazuje. Tato mladá dáma má krom technické dokonalosti ve své hře náboj a magii srovnatelnou s hudebním charismatem Marthy Argerich či Svjatoslava Richtěra. Měla by mezi pořadateli budit pozornost a zájem ne menší, než mají naši nejznamenitější sólisté.

Tištěný program koncertu byl opatřen výjimečně kvalitními komentáři, takže je zbytečné se snažit o jiné a dovolím si je použít. Jaroslav Doubrava (1909 – 1960) je neprávem pozapomenutý vynikající český skladatel, a jeho zařazení do programu je velmi záslužný čin jak dramaturgie Umělecké besedy, tak interpretky. „Jeho tvorba se projevuje zejména svéráznou, zkratkovitou invencí, rytmickou výrazností, janáčkovsky oproštěnou harmonií a pozoruhodným smyslem pro zvuk. Jeho skladby vykazují vzácnou vyrovnanost intelektu a citu. - Doubravova Sonatina má v sobě jeden z paprsků nezkalené radosti, v díle tohoto autora tak vzácných. Většinu jeho děl zahaluje jemný závoj baladického smutku – podvědomé tušení předčasné smrti.“ (Jan Hanuš r. 1972). Sonatina pro klavír (1937) se v interpretaci Barbory Sejákové jeví jako jeden z nejskvělejších opusů moderní české klavírní literatury.  Sejáková i nejsložitější soudobé party hraje suverénně zpaměti, což jí zjevně napomáhá jak v hloubce jejich pochopení, tak v účinnosti provedení. Tři věty Sonatiny (Allegro giocoso – Pastorale.Andantino non troppo lento – Allegreto scherzando) od momentů bouřlivě dramatických až po něžně poetické vystavěla ve vzájemně navazujících obloucích celkového klenutí díla s logikou a citem mistrovského architekta.

Cyklus Etudy a eseje pro klavír Klementa Slavického (1910 – 1999)z roku 1965 „je reprezentantem zralého tvůrčího období, v němž Slavický dospívá k osobitému vyjadřovacímu jazyku. Pro ten je charakteristické potlačení melodické složky hudby a naopak zdůraznění složky rytmické a témbrové, opouštění rozšířené tonality ve prospěch polytonality či atonality, zahušťování harmonické sazby. Další typickou vlastností je maximální využívání všech zvukových a technických možností nástroje. – Cyklus obsahuje sedm skladeb různého charakteru, z nichž jsem vybrala čtyři části. Etuda č.2 Prestissimo, Demonico je divoce tepající, založená na nepravidelném metru levé ruky. Esej č. 3 zaujme svým dynamickým a tempovým zvrásněním, nečekanými kontrasty a prací s témbrem, jež vychází do značné míry z využívání extrémních poloh klaviatury. Etuda č. 6 Veloce e leggiero se klene jako mohutný dynamický oblouk z pp do ff a zpět, v závěru dosahuje krajně mysteriózních poloh. Finální č. 7 Deciso, con bravura uzavírá cyklus s maximálním důrazem na virtuositu.“  Po této citaci textu paní Sejákové mohu k jejímu excelentnímu provedení jen dodat v duchu označení vět díla: Demonico, leggiero, decisamente con bravura!

Syn Klementa Slavického, prof. Milan Slavický (1947 – 2009) byl jako mnozí synové úspěšných a slavných otců ve zvláštní situaci. Věnují-li se synové stejné profesi, jsou pak postavou otce poměřováni a mohou být jím zastíněni. Avšak na rozdíl od většiny takových, Milan Slavický se brzy stal uznávanou a významnou osobností nejen hudebního, ale zejména celého našeho kulturního dění v míře více než srovnatelné. Prosvětlení I. – pro housle, violoncello a klavír je dílo drtivých zvuků a nálad, směřujících postupně k téměř mystickému ztišení. Skladba je věnována památce zavražděného pianisty Antonína Jemelíka. Cituji Milana Slavického: „ Jemelík byl i autorem pozoruhodně expresivní poezie. Jedna z jeho básní mě hluboce zaujala – Prosvětlení ... – Napsal jsem na ni po čase píseň a po dalších než deseti letech klavírní trio, v němž jsem se snažil zachytit nejen expresivitu Jemelíkova textu, ale i smysl jeho názvu – propracování se z temnot ke světlu, od pochyb k vyrovnanému klidu, od konfliktu k úlevnému štěstí.“  Výrazně složitou a nelehkou skladbu Trio Bergerettes představilo v téměř ohromující zvukové a dynamické bohatosti. Houslistka Daniela Oerterová zaujala precizní technikou a krásným kultivovaným zvukem, což platí i pro zemitější projev cellisty Tomáše Strašila. Musím však opět zdůraznit zásadní úlohu umění pianistky Sejákové v mimořádném účinku tria.

Luboš Sluka (1928) patří mezi vzácné soudobé autory, kteří při znalosti všech moderních kompozičních technik je vyprázdněně nezneužívají, takže jeho hudba je i při jejich použití sdělná a srozumitelná, plná energie, vtipu, poezie a melodické invence – a nikdy nenudí. Due valzeri per pianoforte uvedla v programu jejich interpretka Barbora Sejáková takto: „Mám-li soudobou hudbou pohladit a potěšit, ráda si vyberu z pokladnice skladeb Luboše Sluky. Jeho Amoroso, Pastorale nebo Suita na paměť Jaroslava Ježka jsou již osvědčenými klenoty. Due valzeri pro klavír zazní dnes po více než třiceti letech od svého vzniku v premiéře. Valčík romantický se nese převážně v laskavém, poetickém duchu. Oproti tomu Valse caprice přináší rozmarnější, žertovnější náladu a řadu překvapivých zvratů, které se dějí jednak prostřednictvím nevšedních harmonických skoků a modulací, jednak za pomoci agogiky a tempových změn.“ Autor by nenašel skvělejšího interpreta.

Klavírní kvartet č. 1 H 287 Bohuslava Martinů provedlo Trio Bergerettes ve spolupráci s výbornou violistkou Karolínou Strašilovou, která zapadla do komorního souboru jako kolečko do hodinek. Kvartet vznikl roku 1942 v Americe a je pokládán za nejvýznačnější dílo Martinů z tohoto období. I formálně je v mnohém značně originální. Sejáková: „V porovnání se čtyřmi trii je co do délky i obsahu jednoznačně závažnější a komplikovanější. Nejživější větou celého díla je věta první. Vyznívá v duchu neoklasicismu a přináší řadu brilantních, technicky vypjatých ploch. Klidná 2. věta je (s výjimkou hybnější střední části) věnována smyčcovému triu. Je pozoruhodné, kolik výrazových poloh autor v souhře tří smyčcových nástrojů nachází. Kontemplativní závěr 2. věty ještě doznívá pod prvními takty věty závěrečné, jež je zahájena klidným, lyrickým klavírním sólem. Věta vychází z české lidové nápěvnosti s důrazem na melodiku. Martinů jako by záměrně potlačil virtuozitu a vede interprety i posluchače k vnitřnímu obsahu.“ Soubor provedl dílo s dokonalou přesvědčivostí, jež korunovala celou postupnou řadu skvělých výkonů tohoto večera.

Za nadšený aplaus umělci posluchače odměnili rozverně temperamentním provedením Vivat Ponrepo ze Suity na památku J. Ježka Luboše Sluky. Jak bývá zvykem večerů Umělecké besedy, koncert byl o přestávce zpestřen ukázkou výtvarného a literárně dramatického odboru. Malíř a grafik František Hodonský (1945) představil barevně zajímavé abstraktní vize inspirované hudebními motivy, laureát ceny Křišťálové růže (1999) Rudolf Kvíz (1939) recitoval verše Jaroslava Seiferta.

Orbis Trio Orbis Trio

Český spolek pro komorní hudbu věnoval 6. dopolední koncert 122. sezony Orbis Triu (Petra Brabcová – housle, Petr Malíšek – cello, Stanislav Gallin – klavír). Koncert zazněl 18. března v pražském sále Martinů a poskytl posluchačům velmi lákavý program ve skvělém provedení. Orbis Trio se od svého založení v roce 2008 již stihlo stát laureátem čtyř mezinárodních soutěží, a roku 2010 získalo i Cenu ČSKH. V duchu svého názvu se úspěšně prezentuje i na zahraničních pódiích. V sezoně 2014 – 15 bylo rezidenčním souborem Kettle´s Yard Chamber Concert Series v Cambridge, letos absolvovalo úspěšnou sérii koncertů v Japonsku. Všichni jednotliví členové tria jsou též laureáty soutěží a úspěšnými sólisty. Umělci nabídli téměř vždy očekávané klasiky, ale jejich posvátnou důstojnost proložili a osvěžili vtipnou kompozicí soudobého autora.

Klavírní trio Es dur op. 70 č. 2  Ludwiga van Beethovena je zralé dílo z jeho středního tvůrčího období (1808), kterému již předcházel vznik velkých opusů Eroicy, Osudové, Appasionaty či Fidelia. Spolu s triem č. 1 D dur znamená v jeho tvorbě přechod od typu virtuózních sonát k intimnější komorní sonátové formě. Tato tria Beethoven věnoval své obdivovatelce a mecenášce hraběnce Erdödy. Obě tria se vyznačují značně odlišným obsahem a náladou. Druhé trio Es dur (Poco sostenuto – Allegretto – Allegro ma non troppo – Finale: Allegro) jakoby téměř předjímalo charakter schubertovského stylu a zpěvnosti, což je zřetelné obzvláště ve 2. větě. Orbis trio na rozdíl od mnohých současných interpretů respektuje klasická pravidla stylu a nedeformuje pro efektní odlišnost pokyny a záměr autora. Zdánlivě paradoxně může být tím právě dnes originálnější. Dílo v takové interpretaci je srozumitelnější, přesvědčivé a působí pravdivěji. Všichni tři hráči tria působí velmi vyrovnaně a rovnocenně, žádný z nich ze zvukové a technické úrovně souboru nevybočuje – jsou svým způsobem ideální komorní celek. Jejich provedení tohoto tria bylo delikátní lahůdkou.

Suita na památku Jaroslava Ježka (Just beginning –Charleston –Blues I – Shimmy _ Blues II – Vivat Ponrepo) Luboše Sluky z roku 1985 je soubor dokonalých a vtipných miniatur, jenž i na postarší usínající publikum působí jako sprška živé vody s přísadou afrodiziaka. Sluka (1928) je nejen vyhledávaný, ale mimořádně erudovaný a nápaditý skladatel velkého záběru. Hodně skladatelů „vážné“ hudby se nechává inspirovat klasickým jazzem, ale málokomu se povede takto polapit a vtělit do not jeho ducha. Ježek by určitě měl radost jak z opusu, tak z interpretů, kteří nadchli obecenstvo jiskřivým temperamentem i smyslnou poetikou jazzových reminiscencí.

Klavírní trio B dur op. 21 (Allegro molto – Adagio molto e mesto -  Allegretto scherzando – Finale:  Allegro vivace) Antonína Dvořáka napsal čtyřiadvacetiletý skladatel během pouhých čtrnácti dnů – a podobné tvůrčí tempo bylo pro něj typické po celý život. Toto trio je prvním z celkem čtyř klavírních trií, které během své tvorby napsal a publikoval. Toto dílo mladého skladatele již nese punc velkého umělce a typicky dvořákovského ducha. Nejen v tomto díle mne zaujala zpěvnost houslí Petry Brabcové, v níž se snoubila jakási cudnost a uměřenost s velkou poetičností. Tato skvělá houslistka, jak vyšlo najevo, o přestávce stihla i nakojit tříměsíční dcerku...  Pánové, smekněte! Hra tria se vyznačuje perfektním frázováním, zřetelnými liniemi vedení hlasů, přesnou temperovanou intonací. Velmi mne zaujaly gradační plochy Adagia klenoucí se do magického vyznění závěru, stejně jako lehkost a bujarost polkového Allegretta. 

Závěrem umělci překvapili publikum překrásným AndanteKlavírního tria fis moll arménského skladatele Arna Babajaniana (1921 – 1983). Celé toto dílo Orbis trio již nahrálo, a doufám, že jej uslyšíme v jejich interpretaci i v koncertním sále.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.