středa, 17. květen 2017

Temperament, suverenita a vkus. Diana Damrau jako hvězdná epizoda Pražského jara

Napsal(a) 

Diana Damrau, foto Petra Hajská Diana Damraufoto: Petra Hajská

Ke každému festivalu patří hvězdná jména. Takovým je i Diana Damrau. Pražské jaro letos ozdobila německá sopranistka svým jménem i svým uměním.

Její operní recitál byl (16. 5.) ve Dvořákově síni Rudolfina přesně tou událostí, která atraktivností už sama o sobě láká publikum, ale za kterou se pořadatelsky ani trochu netřeba stydět jako za něco podbízivého; naopak - takový koncert může vstoupit do historie díky své dramaturgii, díky interpretačním kvalitám i díky nepřeháněné atmosféře. Diana Damrau už v Praze před třemi roky zpívala, rovněž se svým manželem na pódiu jako i teď, a dokonce i za doprovodu PKF-Prague Philharmonia jako nyní, ale Pražské jaro ji získalo ve šťastný okamžik, kdy jí vychází nové album. V takovém případě program koncertu, podporujícího desku, slibuje nové neoposlouchané tituly. A to se stalo. Deska vyplňuje pomyslné místo na trhu pozorností Giacomo Meyerbeerovi, opernímu autorovi, jehož hudbu až na výjimky běžně neslýcháme. Autora francouzské velké opery (ale i děl koncipovaných v italské nebo německé tradici), jehož dílo si pěvkyně přála poznat a propagovat už dávno. A sen si nahrávkou vrchovatě splnila.

Diana Damrau, foto Petra Hajská Diana Damraufoto: Petra Hajská

Meyerbeerovi patřilo v programu pět árií, šestá se objevila mezi přídavky a celý večer navíc otevřela předehra k jeho opeře Hugenoti. Diana Damrau a basbarytonista Nicolas Testé vedle toho sáhli k operní hudbě Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho, Francouzů Gounoda a Masseneta a Italů Belliniho a Ponchielliho. Taková sestava děl dává s důrazem na Paříž zajímavě nahlédnout do operních dějin 19. století. Uvědomit si kontext (včetně Wagnerova antisemitismu, vyvřelého v souvislosti s jeho podezíráním Meyerbeera z intrik proti němu) umožnil průvodní text Vlasty Reittererové. Ale i bez vysvětlení v něm byl program sestaven zřetelně zajímavě: z hudby autorů, kteří o sobě věděli, kteří na sebe navazovali, kteří také, jako ti další, chtěli uspět ve francouzské metropoli… Ale byl sestaven pochopitelně i tak, aby se pěvci na pódiu vystřídali a aby si mohli zazpívat také spolu. Duet zařadili jednak z Massenetovy Manon, jednak pro závěr recitálu z Belliniho Puritánů.

Diana Damrau a Nicolas Testé, foto Petra Hajská Diana Damrau a Nicolas Testéfoto: Petra Hajská

Diana Damrau má dar bezprostřednosti, který projevuje v tváři i pohybem. Dokáže dát publiku od začátku najevo, že ho vnímá; uplatní vtipné detaily, naznačí něco z role, ale nepodbízí se. A dovede vesele a šarmantně ve svůj prospěch využít i lapálie, jako je podpatek uvízlý ve škvíře mezi prkny pódia nebo vlasy zachycené za cosi vzadu na šatech. Stejně temperamentně, srdečně a vstřícně rozdává svůj zpěv. Na jejím hlase se zdůrazňuje vzácně bohaté a vyrovnané rozpětí mezi koloraturním a lyrickým oborem, dané primárně od přírody a určitě také pečlivě pěstované. Publikum se o tom mohlo přesvědčit, stejně jako o jejím suverénním technickém a výrazovém pěveckém zázemí, ve spektru árií sahajícím od Meyerbeerových Hugenotů a Dinorah přes jeho opery Emma di Resburgo a Polní ležení ve Slezsku a přes Massenetovu Manon až po Verdiho Sicilské nešpory. Už žádný Mozart. Věci přece jen hudebně o něco závažnější, dramatičtější. Pěvkyně je už dál, přichází zralost. Přesto zůstává hlas křišťálově jasný, ohebný, ve výškách bez tlaku a ostrosti, krásný a zajímavý.

Basbarytonista Nicolas Testé není úplně světovým hlasem, také ve vystupování je o poznání zdrženlivější, ale i on má svůj vlastní respektovatelný mezinárodní umělecký životopis. Byl v programu své ženy partnerem víc než dobrým. Rozhodně nehrál roli někoho, kdo by se – nebýt manžel – k této příležitosti nedostal. Má zajímavý témbr, který je možná ke králi Filipovi z Dona Carlose a k Dalandovi z Bludného Holanďana světlejší než basový ideál, který se však v Manon, v Puritánech a Hugenotech uplatnil velmi pěkně.

Diana Damrau a Emmanuele Villaume, foto Petra Hajská Diana Damrau a Emmanuele Villaumefoto: Petra Hajská

Orchestr bezpečně vedený Emmanuelem Villaumem doprovázel jako vždy víc než dobře a blýskl se samostatně v Tanci hodin z Ponchielliho Giocondy. S pražským programem nyní s oběma pěvci odjíždí na šňůru několika koncertů po střední Evropě. Krásná příležitost.

Sólisté přidávali, nejprve zazněla árie Collina z Bohémy, pak nádherně procítěná sopránová árie z Meyerbeerovy Afričanky. Třetím přídavkem byl emotivní a krásně privátní duet z Gershwinovy opery Porgy a Bess. Pěvecký koncert Diany Damrau byl nápaditě sestavený mimo hlavní linii obvyklých hitů, nadstandardně provedený - a hlavně sympaticky neokázalý. Sama sopranistka za hranici vkusu - jako některé hvězdy, zdůrazňovaně a přehnaně si vědomé svých kvalit - nezachází. Ani na chvilku.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava a jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.