Mahlerova Devátá symfonie je nevšední dílo a Pražští symfonikové dali jejímu podobně ne tak běžnému provedení v abonentní sezoně sváteční parametry. Hlavní hostující dirigent orchestru Jac van Steen se během posledních několika sezon FOK věnuje Gustavu Mahlerovi v Obecním domě soustavně a v postupném společném uvádění všech symfonií jsou zhruba v polovině. Je to dobrý projekt, závažný, pro tuzemské publikum podnětný.
Jac van Steen není typem dirigenta–extroverta, na pódiu nezdůrazňuje sama sebe, jeho dosavadní umělecký životopis je dostatečně zajímavý, je hodný pozoru a úcty a potvrzuje, že jde v případě tohoto blízkého spolupracovníka tělesa o osobnost víc než relevantní, vyprofilovanou, mezinárodně zkušenou a respektovanou. Naštěstí však biografie se střízlivým výčtem důležitých úkolů a úspěchů není dirigentem samotným, ani Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK využívána jako prostředek přehnané prezentace či sebeprezentace. A stejným způsobem dirigent uvážlivě zprostředkovává obsah a poselství Mahlerovy hudby. Poctivě, uctivě, naplno, ale ne vnějškově, ne podbízivě. Devátá z Mahlerových symfonií, poslední dokončená, je při obvyklých uvedeních devadesátiminutovým kolosem a ani v tomto případě (15. 11.) se časový rozvrh od průměru nelišil. Je to monolog dobírající se po různých peripetiích klidu a hloubky, neslýchaný kompoziční čin završující epochu a hledící zároveň kupředu. Mahler nabízí proud tónů plný kontrastů, fantazie a fantasknosti i rozpolcenosti, předkládá resumé svého stylu, zralý příklad svého hudebního myšlení, nabízí výstřední, znepokojivý i hluboký a naléhavý pohled na svět. S jeho hudbou lze krásně souznít zejména v tesknění i v přemítání, které naplno dostává zelenou v závěru. Symfonii, intenzivní a expresivní, víc než v jiných případech totiž skutečně završuje finální čtvrtá věta – a není třeba se bránit tomu, že to neortodoxně je věta pomalá, která je přes svou nekonečnost oproštěně jednoduchá. Půlhodinová osobní a niterná symfonická věta, která se neopakuje a která vůbec nepůsobí mnohomluvně; hudba, která se jen znovu a znovu vrací k základním sdělením a emocím a která postupně vyhasíná. Skladba tak končí vyrovnaně do ztracena, její poslední okamžiky obsahují víc ticha než tónů – a přece jen to do posledního okamžiku stále hudba…! Do mysli se vkrádají obrazy loučení, vyrovnání a smíru, spočinutí. Hluboká výpověď, která potřebuje ten nejsoustředěnější poslech.
Škoda proto tím spíše sólového výstupu jednoho z posluchačů, který se rozkašlal a rozhodl se – s nejtiššími akordy v zádech – opustit prostřední uličkou v přízemí sál… Orchestr v té chvíli v tichých ojedinělých souzvucích korunoval celovečerní vyrovnaný výkon tím nejlepším a nejkrásnějším možným způsobem. Mahler v pojetí Jaca van Steena není bombastický, ani sentimentální, je stylový, ale nepřeháněný, je možná věcnější, ale má bohatě obsazenou řadu potřebných rozdílných poloh a odstínů. Je znát, že jde o autora, jehož hudbou se dirigent zaobírá víc než dost – a se zájmem a rád.
