Světové umění v kostce

Hvězdné pěvecké koncerty mají už v Praze svou tradici; ale to, co se událo 10.7. ve Smetanově síni při festivalu Prague Proms, bude těžké překonat. Nejenže zde konečně zpívala árie Anna Netrebko, ale spolu s ní přijeli ještě tři další pěvci obdobného kalibru – tenorista Aleksandrs Antonenko, basista Ildar Abdrazakov a mezzosopranistka Ekaterina Gubanova. Byl z toho operní galakoncert s opravdu světovými parametry.

Anna Netrebko zpívala celkem v šesti kusech: sama přednesla árii Aidy, Čo Čo San a Adriany Lecouvrer, s Antonenkem duet z Verdiho Otella, se všemi třemi De Curtisovu píseň Non ti scordar di me a jako přídavek – opět sama – slavný, skutečně roztančený výstup z Kálmánovy operety Čardášová princezna, v němž je živelná, podmanivá, neodolatelná. Je ve svých třiačtyřiceti na vrcholu, její hlas se přirozeně, nenásilně a plně přesvědčivě dostává k dramatičtějším úkolům, ale ještě si současně zcela zachovává i schopnost ztišení ve výškách, možnost užívání polohlasu, emotivních zjihlých tónů a dalších výrazových prostředků patřících k základnímu vybavení pro její dosavadní hlasový obor, pro belcantové role. I když si v úloze Desdemony lze možná představit přece jen ještě jemnější typ sopránu, byla celá milostná scéna s Otellem krásná. V árii Čo Čo San z Pucciniho Madame Butterfly zazněla všechna potřebná touha, naléhavost i závažnost. Árie z opery Adriana Lecouvrer, to je dlouhodechá melodická linka, v závěru postupně stoupající do vysoké polohy – a ovládání hlasu v různých dynamikách, které právě zde Anna Netrebko předvedla, bylo vzorové. Navíc je ovšem skvělou dramatickou umělkyní. Zpěv jako evidentní extrovert doplňuje psychologicky a herecky k jedinečnému a komplexnímu dojmu. Anna Netrebko je celebrita, ale právem – její umění ji dostatečně opravňuje ke ztotožnění s rolí nejlepší operní pěvkyně současnosti, za kterou je označována.

Aleksandrs Antonenko, foto fotomaly.cz/Jan Malý

Původem rižský tenorista Antonenko (host nejlepších divadel, kterého české publikum zná z rozhlasového přenosu jako Prince v Rusalce v Metropolitní opeře) zazpíval Otella, Cania z Leoncavallových Komediantů, Radama z Aidy a v přídavku árii z Verdiho  Simona Boccanegry. Produkuje velmi znělý tón, rovně průrazný, zároveň opojný, s přesnými a příjemnými výškami. Možná dynamicky skoro až přepínaný, ale bez negativních následků. Oborově vzato jde o tenor spinto, špičkový hlas s lyrickými východisky a hrdinnou budoucností. 

Zdravý, dokonalý a vyrovnaný zpěv nabídla Ruska Ekaterina Gubanova. Zazpívala árii rovněž z Ciléovy opery Adriana Lecouvrer, árii z Dona Carlose a duet z Aidy a v přídavcích scénu z Carmen, v níž byla bohužel asi nejméně zajímavá. Naopak Rus Ildar Abdrazakov (loňský Kníže Igor v Metropolitní opeře, host všech významných světových divadel) byl ze všech tří umělců stojících po boku Anny Netrebko v tomto programu asi nejzajímavějším. Stal se největším magnetem. Mužný projev, pevný a současně měkce znělý hlas světlejší basové barvy, všude vyrovnaný, bez výraznějších hloubek, zato s krásnými vysokými tóny, hlas tvořící nádherně kantilény… Přidávaný výstup Mefista z Gounodova Fausta, hlavně však scéna z Verdiho opery Ernani a ještě víc podobně rozsáhlá scéna z opery Attila (obě přerušeny neznalým publikem potleskem v odmlčení před vrcholem), to byly ty nejkrásnější ukázky mimořádně zajímavého hlasu a dokonalého pěveckého umění.

Ekaterina Gubanova, foto fotomaly.cz/Jan Malý

Český národní symfonický orchestr, vedený Marcem Armiliatem, doprovázel velmi dobře, ale v nezřízeně vysoké dynamice. Někde to efektu pomohlo, někde to však bylo škoda. Ani v předehrách k Sicilským nešporám a k  Síle osudu nemohla zbytečná břesknost nahradit vzpomínku na Verdiho operní předehru v podání římského Orchestru Akademie sv. Cecilie letos na Pražském jaru, kdy ve zvuku a v pocitu náhle skutečně vyvstala dramatická situace – o něco v té chvíli šlo. V tomto smyslu působil nyní tento doprovod mnohem povrchněji a zběžněji. Vlastně jen v Abdrazakovově árii o pomluvě z Lazebníka sevillského (která se do programu moc nehodila, ale obstarala přechod k De Curtisovi a tím i pak ke květinám a přídavkům) se podařilo orchestr náležitě ztlumit.      

Oproti plánovanému programu koncertu (který je nadále k vidění na internetu) doznala finální verze večera zásadních změn. Anna Netrebko například nezpívala Turandot a ani u ostatních pěvců nezůstal ve výběru árií kámen na kameni. Na desítky posluchačů se pak z neznámých důvodů už nedostaly v předsálí tištěné programy. Přes tyto překvapivé momenty šlo ve výsledku o umělecky mimořádný večer, který se sympaticky nezdůrazňovanou samozřejmostí svedl na jedno pódium čtyři současné hvězdy Metropolitní opery i dalších světových divadel, pěvců nesměřujících za zenit, jak se často při pozváních do Čech stává, ale naopak pěvců naplno aktivních. Koncert „Kvarteto velkých hlasů“ musel být nesmírně drahý (však také vstupné bylo vysoce nadprůměrné). Jistě by se jako zcela výjimečná událost zaskvěl během běžné sezony ještě víc. Takhle, již o prázdninách, se s turistickou nabídkou a se záměrně populárním profilem festivalu Prague Proms trochu svezl směrem k nedocenění. Kdo v publiku si plně uvědomil, čeho je účastníkem, má nicméně zážitek na celý život.  A pokud někdo připomene, že šlo vlastně také o prezentaci ruské kultury a zprostředkovaně Putinova režimu (který Netrebko, podobně jako Gergijev, podporuje)? – Primárně šlo o operní svátek a o sólisty Met.

Sdílet článek: