Pianistka Hisako Kawamura se představila pražskému publiku v brilantním recitálu, který se konal ve spolupráci FOK s festivalem I’Mozart v sobotu 23. dubna. Na pódium Rudolfina vstoupila toho večera energická mladá dáma, jejíž rázný krok vzbudil jistá očekávání a nutno říci, že je v mnohém nezklamal.
Úvodní Sonáta č. 12 F dur K. 332 letošního jubilanta W. A. Mozarta (1756-1791) odhalila mnohé přednosti této interpretky, k nimž bezesporu patří cit pro drobnokresbu, stavbu frází a vysoká technická úroveň. Obzvlášť v první větě se pianistce podařilo dosáhnout jemných charakterových nuancí a vypíchnout jemné kontrasty. V tomto ohledu bylo její pojetí velmi inspirativní i poučné. Co mi ale v této skladbě chybělo, tedy v krajních větách, byly naopak výraznější odstíny a drama, které sem zcela nepochybně patří a činí tím z celého díla hudbu „z masa a kostí“. Celá sonáta pak vyzněla až příliš křehce, místy skoro utlumeně. Bylo to snad dáno ne zcela vhodnou volbou úhozu, snad také snahou interpretky schovat si své trumfy na později. Skladbě to však, myslím, příliš neprospělo.
Stručná imprese Tóru Takemicua (1930-1996) s názvem Rain Tree Sketch II jako by přemostila několik světů zároveň. Interpretka během několika minut rozvířila v sále barvy, sny a vůně, v nichž se tu a tam protínají různé tradice včetně vědomé inspirace tvorbou Oliviera Messiaena. Zároveň si šikovně připravila prostor pro skladbu následující. Velké díky za to, že běžný klasicko-romantický repertoár byl tak příjemně okořeněn hudbou 2. poloviny 20. století. Kéž by se to dělo častěji.
První část večera ukončila Klavírní sonáta č. 2 op. 14 d moll Sergeje Prokofjeva (1891-1953). Z mého pohledu se stala jednoznačným vrcholem celého recitálu. Kawamura toto charakterově pestré dílo provedla se vším, co k němu patří. Slyšeli jsme hravost, ironii, grotesku, zvonky, pohádku i temné síly. A značný přísun energie. Pianistka se do hudby vžila celým svým tělem (nikoli na úkor interpretace), v její mimice se jako v zrcadle odrážely jednotlivé proměny, aniž by to působilo rušivě či nepatřičně. Podobně vyzněla i Sonáta č. 3 h moll op. 58 Fryderyka Chopina (1810-1849), v níž umělkyně potvrdila svou hudební inteligenci a vhled do všech kompozičních zákoutí tohoto pozoruhodného díla.
Hisako Kawamura jednoznačně patří na pódium. Nepůsobí na něm ani osamoceně, ani opuštěně. Její technika je na takové úrovni, že si může dovolit zahrát cokoli, energie má na rozdávání, jak prokázaly dva Rachmaninovovské přídavky, navíc dokáže skladby pro publikum velmi trefně rozklíčovat. Její úhozové škále by, myslím, slušelo více expresivity. Zbytek doplní čas, bez něhož se zrání neobejde.
