Smiluj se nade mnou, Bože

Historická hudba pro postní dobu je ztišená, soustředěná a závažná. Šestý koncert sezony barokního orchestru Collegium 1704 byl z takové hudby sestaven výhradně, a měl proto jedinečnou atmosféru. Navíc ho ozdobil skvělý host, basista Jan Martiník.

Poté, co o týden dřív tak krásně komorně a civilně zazpíval v Rudolfinu Schubertovu Zimní cestu, vrátil se na stejné pódium v úplně jiné roli. A i v ní dokázal eliminovat vše operní. Jan Martiník má poměrně světlý hlas, který neoslňuje hloubkami ani zemitostí, zato mu ale umožňuje měkký, jemný a hladký přednes. Na barokní hudbu není pěvec nijak specializován, nicméně  způsob, jakým zazpíval Bachovu kantátu Ich habe genug, byl sváteční. Do popředí se dostal text a jeho zabarvení. Když šlo o radost ze setkání s Ježíšem, byla v hlase spolu s úsměvem i radost, když šlo o smrt, která už nyní může přijít, bylo v hlase moudré vyrovnání. Ozdoby a melismata Martiník nezdůrazňuje, nevytřásá je ze sebe, nezpívá virtuózně ani pateticky. Vystačí mu nízká dynamika. S nadhledem nad hudbou přednáší sdělení. Přistupuje tak vlastně při koncertech ke každé hudbě – pamatujeme si i jeho Biblické písně v orchestrální podobě. Přesto nepůsobí jeho přístup univerzálně, ale v každém konkrétním případě vychází stylově. Bachova kantáta byla z tohoto pohledu jasným středobodem koncertu.

Jan Martiník a Katharina Andres, foto Petra Hajská

Jan Martiník se objevil tento večer i v Zelenkově hudbě – sólově v Lamentaci proroka Jeremiáše pro středu Svatého týdne a společně s Tomášem Králem, Lukášem Zemanem, Václavem Čížkem a Anetou Petrasovou také v jeho skladbě De profundis, zhudebňující 130. žalm. Sólisté ze sboru byli výborní, sbor sám jako vždy nádherně kompaktní, souhra dokonalá a vedení Václava Lukse směřovalo po celou dobu k pokornému, klidnému a tichému výrazu. S Janem Martiníkem vyniklo hobojové sólo Kathariny Andres. A nádherně vyznělo Adagio Wilhelma Friedemanna Bacha v úvodu druhé poloviny koncertu s rozkošně hrajícími flétnami, s navazující fugou d moll.

Collegium 1704, foto Petra Hajská

Závěrečnou skladbou programu bylo Zelenkovo Miserere, směle rozkročené mezi několik dobových stylů katolické chrámové hudby. Pěkné sólo tu měla v chvalozpěvu sopranistka Alena Hellerová. Václav Kapsa tentokrát v jinak skvělém a zasvěceně podrobném doprovodném textu ovšem trochu přeháněl, když popisoval okamžiky, kdy je „otrlý posluchač naší doby fascinován“, nebo když zmiňoval „šokující moment“ s návratem „drásavé úvodní věty Miserere mei, Deus“. Na takto silné afekty – nebo snad až k takto monumentálním okamžikům – skladba tak výrazně nedosáhla. Aby zvolání „Smiluj se nade mnou, Bože“ bylo opravdu takto naléhavé, musel by přece jen sbor být větší. Také by musel být celkový interpretační přístup okázalejší, to však Václav Luks v úmyslu neměl – držel hudbu v nádherné niternosti. A navíc, právě v tomto koncertu přece jen vyvstal jasný rozdíl mezi Bachovou a Zelenkovou duchovní hudbou. Svobodně poetická němčina v kantátě lipského luterána se pojí s hlubokou a jedinečně osobní zbožností, liturgická latina v hudbě drážďanského katolíka odráží a nese spíše obecně, univerzálně, institucionalizovaně vyjadřovanou víru… Nic to však nemění na věci, že Václav Luks v sezóně Collegia 1704 nabídl program, který neměl strhující vnějškové parametry, ale o to víc byl plný hudební krásy – i duchovních podnětů do postní doby.

Sdílet článek: