Smetanovo trio opět excelovalo

Pro své vystoupení v cyklu abonentních koncertů Českého spolku pro komorní hudbu (Dvořákova síň pražského Rudolfina, 6. 4.) připravilo Smetanovo trio program tak lákavý a přitažlivý, že musel zaujmout i ty nejnáročnější posluchače. Na úvod si umělci vybrali Klavírní trio č. 2 d mollQuasi una ballata“ Vítězslava Nováka – a těžko mohli zvolit lépe. Smetanovo trio je pověstné svou mimořádně emotivní hrou, a Novák se svými vypjatými výrazovými kontrasty otevírá právě tomuto interpretačnímu přístupu velký prostor. Umělci hráli s takovým zápalem, že skladbu nebylo možno vnímat jinak než jako strhující symfonickou báseň. Po tomto vpravdě dramatickém zážitku nabídlo Smetanovo trio publiku malé překvapení: finální větu z Foersterova Klavírního tria č. 1 f moll op. 8. Skladatel jej napsal roku 1883, ve svých čtyřiadvaceti letech, a na jeho finální větu mohl být oprávněně pyšný. Má romantický rozmach, virtuózní nástrojovou sazbu, velmi svěží dikci a navíc zaujme řadou nečekaně vtipných momentů. Jako poslední číslo před přestávkou zaznělo Klavírní trio d moll č. 2 H 327 letošního jubilanta Bohuslava Martinů. Soubor se tu před posluchači náhle zcela proměnil: místo velkých emocí zněla hudba velmi intimní, čistá a průzračná jako lesní studánka. Celou druhou půli koncertu vyplnila pak skladba dalšího letošního jubilanta, Felixe Mendelssohna. Jeho Klavírní trio d moll op. 49 se řadí k nejkrásnějším dílům svého oboru a Smetanovu triu je bezpochyby velmi blízké. První věta byla doslova nabitá dějem a emocemi, druhá věta vyzněla jako okouzlující a přitom velmi důvěrný rozhovor mezi klavírem a dvojicí smyčců a poslední dvě věty přelétly v lehkosti a tempu tak svižném, jaké se slyší jen zřídkakdy. Ve Smetanově triu, jež hraje od roku 2003 ve složení Jitka Čechová – klavír, Jana Vonášková-Nováková – housle a Jan Páleníček – violoncello, se sešli skutečně vynikající umělci. Mají nejen skvělou techniku, ale především jejich hudební naturel je zjevně stejného rodu. Všichni hráli po celý večer v hluboké koncentraci a v obdivuhodné souhře, která působí natolik samozřejmě a přirozeně, jako by se o ni téměř nemuseli starat. Dvořákova třetí Dumka , jež zazněla jako přídavek, prozářila pak závěr tohoto krásného koncertu barvami tak neskutečnými, až se zdálo, že přicházejí z jiného světa.

Sdílet článek: