úterý, 25. duben 2017

Semjon Byčkov s Českou filharmonií vzkřísili Manfreda

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Dirigent Semjon Byčkov nahrává postupně s Českou filharmonií symfonické dílo Petra Iljiče Čajkovského (1840—1893). Součástí tohoto procesu jsou i koncertní vystoupení (snímky jsou realizovány studiově), díky nimž může být publikum přímým svědkem dílčích výsledků této spolupráce. V týdnu od 19. do 21. 4. (text se bude týkat koncertu 19. 4.) představil Byčkov s orchestrem Symfonii Manfred op. 58, dílo, jemuž jako by pódium nebylo souzeno, a k němu připojil naopak často hraný a posluchačsky vděčný Koncert pro dva klavíry a orchestr d moll Francise Poulenca (1899—1963).

Provedení Poulencovy skladby se ujalo francouzské sesterské klavírní duo Katia a Marielle Labèque. Svůj první společný snímek nahrály v roce 1970, svou první velkou slávu zažily v roce 1980, přesto s odstupem času neztratily nic ze své fenomenální techniky. Jejich souhra je stále dokonalá a energie záviděníhodná. Rodinnou atmosféru podtrhl na koncertě také fakt, že Marielle Labèque je Byčkovovou manželkou - trojkomunikace probíhala jakoby mimochodem, zcela nenuceně. Po této stránce jsme byli svědky prvotřídní kvality. V Byčkovově pojetí upoutala zejména schopnost dosáhnout i v této mozaikovitě pestré skladbě téměř elasticky se linoucích frází (v tom je zcela mimořádný), vytáhnout z orchestru stoprocentní zvukovou a rytmickou pregnanci. Co mi naopak chybělo, byly „poulencoviny“: rozvernost, nedbalá elegance, klukovství a nečekaná lyrická pohlazení. Snad ve snaze ukázat i skladatelovu jinou tvář či hloubky duše, se stal dvojkoncert, alespoň pro mě, nadmíru vážným, v klavírním partu Katii Labèque bylo až příliš údernosti, méně barev a něhy. Více mi konvenovalo podání dua Louis Lortie a Hélène Mercier na podzim loňského roku (PKF – Prague Philharmonia, Emmanuel Villaume, Rudolfinum), kdy Lortie například dodával frázím pomocí drobných, téměř mikroskopických nuancí hravost, a Mercier zase půvab. Byčkov, jakkoli je ve svých názorech přesvědčivý, mě pro tuto verzi Poulencova koncertu zcela nezískal. Sestry po nadšených ovacích publika přidaly jeden ze svých mistrovských kusů, Jet SongWest Side Story Leonarda Bernsteina. Pak již následoval jako „hlavní chod“ Čajkovskij, jemuž především patřil tento večer.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Programní Symfonii Manfred op. 58 slyšel naživo asi málokdo. Téměř hodinový opus, stojící mezi skladatelovou Čtvrtou a Pátou symfonií, nejprve málem nevznikl, a posléze byl málem skoro celý zničen. Čajkovskému navrhl téma Byronovy filozofické básně Vladimir Stasov poté, co jej odmítli jak Milij Balakirev, tak Hector Berlioz. Ani Čajkovskij se tématu nechtěl ujmout a trvalo mu tři roky, než se v roce 1885 odhodlal ho zpracovat. Nakonec byl se symfonií natolik spokojen, že ji určitou dobu považoval za své doposud nejlepší dílo. Později názor radikálně změnil, chtěl skladbu zničit a zachovat jen první větu. Historie jako by mu dala za pravdu. Symfonie Manfred byla sice mnohokrát nahrána, ale dodnes se, pokud vím, nestala běžnou součástí koncertních programů.

Čajkovskij, jak nám ho dirigent Byčkov v této skladbě představil, se zde projevil jako vyzrálá umělecká osobnost s citem pro folklor i klasicistně racionální stavbu, melodik a „řemeslník“ v jedné osobě. Pryč byl přecitlivělý „skleněný chlapec“ Péťa a místo něj přišel muž plný citu, elánu, sil a odhodlání. Manfred nevyzněl jako prázdná pompézní skladba, ale spíše dostojevovsky, či chcete-li tarkovsky, vystavěný epický příběh, jemuž nechybí zamyšlení, zasnění, „dlouhý záběr“ na krajinu a spočinutí. Plyne od hrdinovy rozpolcenosti přes setkání s vodní vílou, pastorale, bakchanálie, až po vytouženou katarzi-smrt. Myslím, že Čajkovskému prospěla jak Byčkovova mimořádná vyrovnanost mezi rozumem a citem, která může a bude těm, kteří očekávají romantické „boulovité“ fráze, vadit (jako mě neoslovil jeho Poulenc), tak jeho maximální důslednost. Ač se to zdá nemožné, nikdy se tento dirigent nenechá emocemi strhnout, zároveň se jich však nevzdává. Jeho koncentrace se vyrovná koncentraci trapistického mnicha po čtyřiceti letech života v tichu a do této koncentrace vtahuje orchestr na jedné, publikum na straně druhé (najednou všichni zapomněli pokašlávat…). S autoritou, která je přirozenou součástí jeho osobnosti. Dále důsledně respektuje autora (se znalostí dostupných pramenů a schopností dát si je do souvislostí) a totéž chce i po hráčích (vzpomeňme na stejnou důslednost pianistů Andráse Schiffa nebo Angely Hewitt např. v Beethovenovi). Ví, jak rozvrstvit dynamickou škálu piano-forte v rozsahu ppppp-fffffff, kterou Čajkovskij často předepisuje. V sále, jako je Dvořákova síň, to není zrovna lehký úkol. Vzpomenu-li na předvánočního „uřvaného“ Louskáčka ČF s Manuelem Lópezem-Gómezem, tentokrát byl zvuk i v hustém nástrojovém obsazení skutečně pouze plný, nikoli agresivní a už vůbec ne nepříjemný. Jistě to není tím, že by se Čajkovskému Louskáček povedl méně. Místo předepsaného harmonia zvolil Byčkov nakonec varhany a myslím, že vzhledem k akustice udělal dobře. Zcela zkrotlé varhany pod rukama Daniely Kosinové-Valtrové pouze citlivě dobarvovaly nebeský závěr. (Neodpustím si poznámku, že by tento výborný nástroj mohl v Rudolfinu znít častěji.)

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Orchestr hrál pod Byčkovovým vedením v některých chvílích rytmicky přesně jako metronom (skvěle to vyznělo na konci první věty s osudovým „tikáním“), smyčce měly místy neodolatelně „kovový“ zvuk a dechy zářily (zvláště hornista Jan Vobořil, klarinetista Tomáš Kopáček, flétnistka Andrea Rysová, hobojistka Jana Brožková, tubista Karel Malimánek).

Troufám si říci, že Česká filharmonie se ukazuje jako jeden z ideálních interpretů Čajkovského hudby, a to nejen díky tradiční znalosti Dvořákova (i Janáčka a Smetany), ale také díky specifické interpretační tradici, kterou právem mnozí zahraniční dirigenti oceňují. Kombinace líbezných, folklorem inspirovaných melodií evropského východu, s kompozičním „gruntem“ západu jsou prvky, které tento orchestr dobře zná a dokáže na ně reagovat.

Pakliže misí Semjona Byčkova byla touha navrátit Manfreda na koncertní pódia, kéž by byla úspěšná. Ať tak či onak, v interpretaci, jíž toho večera Česká filharmonie dosáhla, se pro mnohé posluchače musela nutně stát dílem, na které už nikdy nezapomene. Potvrdilo to doslova hrobové ticho, které se rozhostilo po doznění posledního tónu…

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.