Pražský komorní orchestr, aktivní od roku 1951, má skvělou historii, jež byla v posledních letech jakoby zahalena mlhou. Z českého hudebního života téměř zmizel a potácel se údajně na hraně zkázy. Slovo Restart, které zaštítilo 14. 10. 2014 v pražském Rudolfinu první koncert 63. sezony, je předpokládám pro veřejnost signálem, že se orchestr ekonomicky a personálně stabilizoval a že chce znovu dosáhnout vysokého uměleckého kreditu, jenž býval samozřejmostí. Po zahajovacím koncertu mám pocit, že by se mu to mohlo v technické rovině podařit. Značka PKO byla kdysi zárukou i nadprůměrné dramaturgie. Spíše konvenční sezona 2014/15 nesvědčí o tom, že by chtěl orchestr být dramaturgickou štikou, ale snad ty další budou zajímavější. Úspěch „restartu“ v pražské hudební scéně bude záviset na několika faktorech: kvalitě hry, kvalitě dramaturgie, náročnosti při výběru dirigentů i sólistů a možná i na budoucnosti jejich hlavního konkurenta – PKF. Jestliže totiž bude nový umělecký šéf PKF – Prague Philharmonia, Emmanuel Villaume, stejně charismatický a kreativní jako současný šéf PKF Jakub Hrůša, mohla by být cesta PKO na špičku domácích komorních orchestrů ztížena. Samozřejmě orchestr má možnost zvednout kartu, která jej kdysi proslavila – hru bez dirigenta. Nevím však, jestli to plánuje a jestli je toho současné obsazení ještě schopno…
Má-li umělecký „restart“ zaujmout, musí nabídnout něco neobyčejného. V tomto případě to byl speciální host – Alice Sara Ott, bosonohá subtilní pianistka s mocným tónem. Sólový part Beethovenova Koncertu č. 1 C dur, op. 15, hrála v každém taktu transparentně, pěkným tónem, kupodivu v první a třetí větě poněkud neosobně. Výborné však bylo Largo. Moje beethovenské prožitky s kreacemi Brendela, Pires, Lewise, Perahii, ba i Argerich, Barenboima, Bronfmana a Axe v žádném parametru nepřekonala. Po poslechu její poslední desky mám pocit, že jí více svědčí skandální svět Svěcení jara nežli vídeňský klasicismus (viz aktuální CD Scandale u Deutsche Grammophon). Dechové sekce PKO sice zatím nedosahují úrovně PKF, ale doprovod byl vzorový.
Ne příliš vynalézavé bylo otevření koncertu Mahlerovým Adagiettem z 5. symfonie. Nicméně bylo zahráno velmi pěkně. Dirigent Jiří Štrunc sice neoplývá mimořádným charismatem, ale orchestr udělal vše, co je v této hudbě třeba. Jen timing dynamických zlomů mohl být v několika případech logičtější a nasazení všech hráčů intenzivnější. (Ale těžko jsem mohl čekat zážitek ze světa Abbada, Celibidacheho, Karajana, Kleibera nebo Soltiho.)
Ideální parketou měla být pro orchestr Mendelssohnova Symfonie č. 3 a moll „Skotská“, op. 56. Co se týká smyčců, bylo to téměř referenční provedení. Dechy (zvláště tři hornistky) mohly být tónově homogennější a měkčí, výjimkou byl však skvěle hrající první klarinet. V 1. větě měl dirigent více pracovat dynamikou a frázováním, volná věta ukázala, že koncertní mistr má ještě rezervy, skvělé bylo finále.
Pražský komorní orchestr odstartoval ve šťastném znamení a doufám, že „restartem“ bude celá sezona. Rozhodně bude zajímavé sledovat novou etapu života této legendární „soukromé hudební firmy“. ☺
