Pucciniho operní Triptych by měl být na skladatelovo výslovné přání uváděn vždy jako celek, a navíc v takovém sledu jednotlivých oper, jaký mu skladatel určil. První skladatelův požadavek poměrně často dodržován nebývá a inscenace Triptychu, již vytvořilo Národní divadlo moravskoslezské Ostrava v koprodukci se Státním národním divadlem Bratislava, změnilo původní pořadí oper: Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi tím, že Sestru Angeliku zařadilo jako první v pořadí. Po stránce dramaturgické nepřináší tato změna žádnou převratnou kvalitu, spíš naopak. Nicméně Pucciniho Triptych uvádí ostravské divadlo poprvé.
Příběh sestry Angeliky je temný, zdánlivě bezvýchodný, usmíření mu přináší vstup panny Marie, která Angelice její prohřešek odpouští. Sestra Angelika je šlechtična, které její rodina odebrala nemanželské dítě a poslala ji do kláštera. Když se od své příbuzné dozví, že její syn zemřel, touží po setkání s ním a otráví se. Režisér Roman Polák neprojevil příliš pochopení pro skladatelovo zhudebnění tématu a přidal do struktury inscenace už od jejího počátku dosti vzrostlého chlapce, jehož infantilní chování neodpovídalo jeho věku. Závěr opery, kdy se Angelika setkává se svým synem, nechal režisér vyznít jako scénické oratorium, bez symbolické katarze, která by dílo posílila. Inscenaci značně zkomplikovala scénografie Pavla Boráka, která propojila všechny jednoaktovky dvěma bílými masivními stěnami v pozadí jeviště a plochými mísami s floristicky naaranžovanými travinami. Výkon Lindy Ballové v titulní roli Angeliky nesplnil zejména po pěvecké stránce očekávání, její hlas zněl bezbarvě a unaveně.
Plášť je krvavým příběhem z loďařského prostředí, Michele, manžel nevěrné manželky Giorgetty se jí pomstí smrtí jejího milence, kterého skryl pod svůj pověstný velký plášť. Tady byl velký plášť nahrazen spíš komornějším baloňákem, který také pro nepříliš vášnivé herectví Martina Bárty v roli podváděného manžela Michela, nesplnil svou roli symbolické rekvizity. Zuzana Šveda a Michal Lehotský odvedli velmi dobré výkony, jen to režisérem naaranžované varírování hry s lodním lanem na mnoho způsobů nepůsobilo přesvědčivě.
Teprve Gianni Schicchi diváky nadchl, a to nejen postavou Schicchiho v detailně propracovaném podání Gustáva Beláčka, ale také díky dokonalé souhře všech zúčastněných interpretů v rolích dědictví lačných příbuzných. Galerie drobných, ale pěvecky, herecky a výrazně pohybově tvarovaných jedinců vytvořila závěr, kvůli němuž se rozhodně vyplatí tuto inscenaci navštívit.
Naštěstí nejen proto. Dirigent Tomáš Brauner, který Triptych hudebně nastudoval a při premiéře řídil, dodal celému večeru vynikající hudební základ. Každá ze tří částí večera byla výrazně odstíněna od dvou zbylých a navíc, každá z částí byla vystavěna ve výrazných kontrastech a v neustálém hudebním napětí. Takto hudebně připravenou inscenaci aby pohledal.
