Accademia Bizantina
Italský soubor Accademia Bizantina vznikl v roce 1983 podobným způsobem, jako řada jiných špičkových souborů staré hudby – z klasického smyčcového ansámblu (troje první a troje druhé housle, dvě violy, dvě violoncella, violone), který se při provádění barokní hudby rozrůstá o loutnu a cembalo; umělecký šéf a dirigent Ottavio Dantone v souboru figuruje i jako varhaník. Pro vystoupení na Pražském jaru 19. 5. (Rudolfinum) soubor zvolil koncerty a concerti grossi Arcangela Corelliho, Georga Friedricha Händela, Francesca Geminianiho a Antonia Vivaldiho. Většina ze skladeb Corelliho (Concerto grosso D dur, op. 6 č. 4 ), Händelových (Concerto grosso G dur, op. 6, č. 1, HWV 319 ) i Vivaldiho (L’Estro armonico, op. 3, č. 2, Koncert g moll pro dvoje housle, smyčce a basso continuo, č. 5, Koncert A dur pro dvoje housle, smyčce a basso continuo, č. 6, Koncert a moll pro housle, smyčce a basso continuo, RV 578, RV 519, RV 356 ) je u nás notoricky známá. Překvapivá byla dvě čísla – Geminianiho Concerto grosso „La Folia“ , které ve všech větách velmi zajímavým způsobem zpracovává jednu z nejpopulárnějších „putujících“ melodií renesance a baroka, a Vivaldiho kompozičně mimořádně pozoruhodný Koncert c moll pro violoncello, smyčce a basso continuo, RV 401 . Odměnou navíc byla pro posluchače možnost znova si ověřit specifičnost „etnických“ rysů, které italské hudebníky výrazně odlišují od jejich středo- i západoevropských kolegů. Interpretační bouřlivost Accademie Bizantiny zřetelně připomíná styl hry Il Giardino Armonico, nebo co do příkrosti dynamických kontrastů a rychlosti hry ještě radikálnějších, přesto však precizně artikulujících Suonatori della Gioiosa Marca, které jsme měli v Praze možnost poznat na začátku 90. let. Sečteno a podtrženo: velmi příjemný zážitek, který by stál za zopakování.
Ensemble Inégal
Dne 19. 5. se v rámci festivalu naskytla vzácná možnost návštěvy chrámového prostoru Emauzského kláštera, pro koncerty akusticky i prostorově nepochybně vhodnějšího než Pražským jarem běžně využívaný Týnský chrám. Na programu večera byla duchovní kantáta Jana Dismase Zelenky Il serpente di bronzo, ZWV 61, pro sóla, dva sbory a orchestr, v provedení Ensemble Inégal , který před časem toto dílo vůbec poprvé nahrál a za tento snímek získal prestižní cenu Diapason d’Or. Umělecký šéf Adam Viktora Zelenkovo oratorium nastudoval i tentokrát vzorově a v podobně hvězdném obsazení jako poprvé. Na nahrávce zpívala Eglu Hana Blažíková, Namuela Petra Noskaiová, Dia Peter Kooij, Azariu Alex Potter a Mosého Jaroslav Březina . Ten se téže role ujal i letos; Eglu zpívala Gabriela Eibenová , Namuela a Azariu vynikající němečtí kontratenoristé Franz Vitzthum a Kai Wessel , Dia Marián Krejčík . Zelenkova skladba je dramatická a ve výrazu mimořádně působivá – jako ostatně všechny Zelenkovy vokální kompozice. Péče, kterou Adam Viktora věnoval každému detailu při její přípravě pro uvedení v Emauzích, se bohatě vyplatila: obecenstvo Ensemble Inégal odměnilo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje a vyžádalo si dva přídavky – úvodní sbor Pera il giorno in cui si diede (Ať zhyne den) a sbor závěrečný, Inni e lodi a quel Signore (Chvalozpěvy a slávu tomu Pánu).
Orchestra of the age of Enlightenment
Orchestr doby osvícenství patří ke stálicím současného západního hudebního nebe, a to nejen v oblasti interpretace starší hudby. Pořídil množství vysoce oceňovaných nahrávek, vystupuje po celém světě, podílí se na inscenacích, připravovaných prestižními divadelními scénami (mimo jiné pravidelně účinkuje na operních festivalech v jihoanglickém Glyndebourne); zaměstnává vyhledávané sólisty a členy významných komorních ansámblů. V Praze byl poprvé před několika lety na pozvání festivalu Struny podzimu, s händelovským programem. Sólistou byl tehdy i letos, kdy orchestr přijel 26. 5. do Prahy s výběrem z duchovní tvorby Johanna Sebastiana Bacha, Ian Bostridge – vrcholný představitel anglického pěveckého ideálu lehce znějícího hlasu a schopnosti vyjádřit nejjemnější textové nuance. První polovinu koncertu vyplnily Braniborský koncert č. 4 G dur, BWV 1049 a kantáta Ich habe genug, BWV 82 . Provedení Braniborského koncertu i Sinfonii z kantáty Gott soll allein mein Herze haben, BWV 169 ve druhé polovině koncertu bylo za řízení cembalisty Stevena Devina typicky anglicky precizní, dynamicky i barevně lehce přitlumené, s charakteristicky měkkými konturami. Za zvláštní připomenutí stojí znamenitý výkon koncertní mistryně orchestru, rumunské houslistky Kati Debreczeni , se kterou se pražské obecenstvo setkalo poprvé v době, kdy byla ještě členkou Early Music Consort of Jerusalem. Ve druhé polovině koncertu zpíval Bostridge árii Mein verlangen z kantáty Komm du süße Todesstunde, BWV 161 , árii Der Ewigkeit saphirnes Haus ze smuteční kantáty Laß Fürstin, laß noch einen Strahl, BWV 198 , árii Sanfte soll mein Todeskummer z Velikonočního oratoria, BWV 249 a árii Zerschmettert mich, ihr Felsen und ihr Hügel z Janových pašijí, BWV 245b . Vážnost naladění večera nenarušil ani přídavek – árie Gottfrieda Heinricha Stölzela Bist du bei mir z Klavírní knížky pro Annu Magdalenu Bachovou . Druhé pražské vystoupení Orchestra of the Age of Enlightenment patřilo díky výtečným výkonům jak sólisty, tak všech členů ansámblu do kategorie zážitků, na které se nezapomíná. Doufejme, že brzy dojde na třetí návštěvu a snad i na program na přímou objednávku zvoucí strany: orchestr má na repertoáru i skladby českých autorů, mimo jiné Symfonii D dur Jana Václava Hugo Voříška.
Capella regia Praha
Ústředním motivem programu koncertu souboru Capella regia Praha , situovaného 28. 5. do kostela sv. Salvátora v Klementinu, byly varhany jako koncertantní nástroj. Zdejší, nedávno restaurované varhany k tomu svou historií vybízejí; umělecký šéf ansámblu a varhaník Robert Hugo velmi dobře zná jejich přednosti. Dramaturgie koncertu byla zajímavě koncipovaná – Bach (Sinfonia z kantáty Geist und Seele wird verwirret, BWV 35 ), Händel (Koncert g moll pro varhany a orchestr, op. 4, č. 3, HWV 291 ), Zelenka (O salutaris hostia z oratoria Deus Dux, ZWV 60 ) a Vivaldi (Koncert d moll pro varhany, housle, smyčce a basso continuo, RV 541 ; Sonáta C dur pro housle, hoboj, varhany a basso continuo, RV 779 ) v kontrastu s pražskými skladateli – Josefem Norbertem Segerem (Varhanní preludium d moll ) a hudebním prefektem klementinské jezuitské koleje P. Václavem Majerem (Dixit Dominus z roku 1707). I tentokrát se potvrdilo, že díla domácích skladatelů si co do kompoziční zajímavosti s tvorbou mistrů zvučných jmen nezadají – a že naše současné soubory staré hudby nejsou na kvalitativně nižší interpretační úrovni, než soubory cizí. Robert Hugo tu úspěšně zužitkoval jak výhody spolupráce s výbornými českými i cizími instrumentalisty (houslista Daniel Deuter , hobojistka Tereza Pavelková ) a špičkovými zpěváky (sopranistka Michaela Šrůmová , altistka Nadia Ladkany , tenorista Dušan Růžička , basisté Tomáš Král a Jaromír Nosek ), tak své dlouholeté zkušenosti ředitele kůru – koncert působivě navodil atmosféru hudebních produkcí, které se v 18. století pořádaly právě v tomto kostele, jenž až do zrušení jezuitského řádu v roce 1773 patříl k nejvýznamnějším centrům pražského hudebního života.
