Pravoslavný Rachmaninov

V červnovém čísle HARMONIE jste mohli zaznamenat recenzi na nové CD Pražského filharmonické sboru , který natočil proslulý sborový cyklus Sergeje Rachmaninova Vsjenočnoje bděnije op. 37 . Toto dílo bylo též na programu koncertu konaném ve čtvrtek 25. 9. v pražském Katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. O kvalitách našeho předního pěveckého tělesa není třeba dlouze psát, ale nemohu opominout poznamenat, že díky sbormistrovi Jaroslavu Brychovi má toto těleso ještě něco víc. Dýchá z něj klid a vyrovnanost. Jaroslav Brych je osobnost oplývajícím velkým charismatem, kterým dokáže na zpěváky tak působit, že oni sami začnou ze sebe vydávat naprosto stejnou energii. Výsledkem pak je hluboký prožitek hudby, a to nejen na straně posluchače, ale taky na straně pěvců samotných. Každý kritik má však občas svoje „ale“. Tedy k tomuto bezpochyby krásnému koncertu je nutné říci, že sbor s takovým výrazovým a hlavně dynamickým potenciálem by snesl mnohem větší protor, než který nabízí kostel sv. Cyrila a Metoděje. Vesperae (jak se taky někdy tento Rachmaninův opus uvádí) jsou dílem komponovaným pro velký prostor chrámu s patřičným dozvukem. Na recenzovaném koncertě jsem však fortissimo partie vnímal skutečně na hranici únosnosti, i když ohromující zvuk tělesa byl vskutku impozantní. Další vadou na kráse (tedy skutečnou vadou, znervózňující a zbytečnou) byla nepovedená volba sólového tenoru. Jméno pěvce program neuváděl a z úst dirigenta jsem zaregistroval jen to, že to byl hostující zpěvák z Oděsy. Jeho čtvrttónová produkce v křišťálově čisté harmonii byla až nepříjemná, nota bene když se držela pod rovinou správných tónů, navíc doplněna neuvěřitelnými glissandy. Sólový alt však byl dostatečným zadostiučiněním – decentní, sametový a hlavně čistý, pokorného výrazu a velké hloubky. Přesto bylo setkání s proslaveným sborovým cyklem Sergeje Rachmaninova okamžikem, kdy se střídavě posluchači rozplývají a hned na to tají dech a vzápětí jsou ohromeni.

Sdílet článek: