Opera se hrála na konci léta v Šárce letos již pátým rokem. Nápad oživit jednou za rok někdejší lesní amfiteátr na severozápadním okraji Prahy byl šťastný – místo skýtá zajímavou alternativu ke kamennému divadlu a zájem je značný. Dosud se tam hrála Prodaná nevěsta a Rusalka. Rovněž Dvořákův Jakobín se nyní v neděli 6. září odpoledne ukázal být v nezvyklém kontextu pod taktovkou Jana Chalupeckého nejen vhodnou, ale také hodnotnou operou. Ze scénografických a režijních prostředků toho na trávníku a za denního světla moc k dispozici nezbývá, a přece příběh udržel pozornost. Scenérie útočí na diváka svou realističnosti, zpěváci se pohybují před publikem téměř bez rekvizit, ale iluze divadelnosti se přesto neztratila. Orchestr zde hraje na malém zastřešeném pódiu a je zesilován, sólisté mají mikroporty, amplifikace byla nicméně naštěstí citlivá a tedy jen ku prospěchu věci – bylo velmi dobře rozumět. Obsazení mělo Národní divadlo slušné – ústřední dvojici zpívali Vratislav Kříž s Evou Urbanovou , mladý párek skvělý Aleš Briscein a Jana Sibera , Purkrabího s chutí a spolehlivě ztvárnil Luděk Vele , pěkně vyšly postavy i Miloslavu Podskalskému a Pavlu Horáčkovi . A Jan Ježek dává roli učitele Bendy novou životnost, protože jeho projev není stařecky plačtivý. Operu nabízí v Šárce městská část Praha 6 zdarma. Představení mělo vedle své neformálnosti – sedí se na dekách na zemi – i emocemi naplněnou atmosféru, která vyvrcholila při děkovačce. Lidé se nahrnuli až dolů k pěvcům a když znovu zazněl dvojzpěv „My cizinou jsme bloudili“, byla cítit pospolitost s příměsí dojetí, jaká už při operních představeních oproti minulosti nebývá obvyklá.
