Postnukleární Goebbels

Ve snaze vyhnout se pohodlným hudebním konvencím a otevřít prostor pro soudobý projev vyplul letos mezinárodní hudební festival ve švýcarském Luzernu k novým uměleckým břehům. Jednou ze záminek tohoto úsilí bylo zařazení kontroverzního skladatele Heinera Goebbelse do hlavního programu pestré přehlídky sto padesáti uváděných skladeb. Padesátiletý umělec z Frankfurtu nad Mohanem se vymyká obvyklé profesionální charakteristice. Jeho dílo je vzdáleno tvorbě autorů, jako jsou například Stockhausen, Nono nebo Boulez, ale zato je blízké rockové a jazzové oblasti. Zajímavé jsou zejména jeho multistylové montáže a dramatické úpravy. „Nechci posluchačům demonstrovat,“ říká Goebbels, „že ovládám skladatelskou nebo intelektuální pravdu, kterou musí každý přijmout. Daleko více mi záleží na tom, abych vytvářel prostředí, které by oslovilo posluchače.“

Z tohoto hlediska je nutné přistupovat k premiérovému uvedení Goebbelsovy skladby Surrogate Cities pro velký orchestr, mezzosoprán, recitátora, bicí a dvě vokální skupiny . Opus nastudoval dirigent Sir Simon Rattle pro Luzern. Je to stylisticky heterogenní hudba obsahující elementy pop music a jazzu, která vypráví o městech a městských společnostech, které se samy sebou rozkládají a mají vyjadřovat postnukleární situaci. Rattle sám k tomu řekl: „Když jsem Surrogate Cities slyšel poprvé, byl jsem nadšen. Popravdě řečeno, naše představy o nové hudbě se mohou v průběhu času velice různit. Hudební sféra se otvírá světu. Mění se tvář a náš vztah k elektronice, hrajeme avantgardní kompozice se směsí hard rocku, jazzu a klasické symfoniky. Ve skladbách cítíme někdy vliv africké tvorby. Tento styl láká posluchače od 15 do 40 let, kteří byli odchováni rockovou hudbou. To nemůžeme podceňovat. Goebbelsovo dílo studovali se zájmem všichni hráči konzervativních Berlínských filharmoniků.“

Sdílet článek: