pátek, 24. březen 2017

Pod šťastnou hvězdou

Napsal(a) 

Josef Špaček, Christiane Karg a Manfred Honeck, foto Petra Hajská Josef Špaček, Christiane Karg a Manfred Honeckfoto: Petra Hajská

Publiku České filharmonie jsou obvykle předkládány koncerty dramaturgicky tzv. progresivní (Messiaen), nebo (arci)konzervativní (Dvořák). Z obvyklých koncepčních rámců pak vystupují koncertní večery, jejichž dramaturgie je vystavěna tak promyšleně a přesvědčivě, že publikum nepochybuje o smysluplnosti spojení konvolutu skladeb, nejedenou různých stylových epoch, žánrů a kompozičních řešení. Když jsem se seznámil s programem abonentních koncertů ve dnech 22. – 24. 3. 2017 (recenzuji reprízu 23. 3. 2017), nepochyboval jsem, že je musím slyšet. Jen si nepamatuji, zda kvůli angažmá Manfreda Honecka, jehož mozartovské kreace patří v posledních letech v koncertech České filharmonie jednoznačně k těm nejinspirovanějším, nebo kvůli Dvořákově Osmé symfonii, jíž se nelze jako poutavě vyprávěného letního příběhu nabažit, nebo kvůli německé sopranistce Christiane Karg, která se k České filharmonii takřka na den přesně po třech letech vrátila ve vrcholné formě. Nebýt hrubozrnného menuetu, byla by úvodní Mozartova Symfonie č. 33 B dur KV 319 dokonalým úvodem večera v duchu italské operní sinfonie-ouvertury, hybridně kombinované s mannheimskou symfonií. A nebýt posledních pultů prvních a druhých houslí, jejichž absence mohla ještě více prospět úsilí o zvukově transparentnímu provedení, neměl bych k nastudování co připomenout. V krajních větách bylo kontrastní, ve druhé pomalé větě mozartovsky objektivně lyrické. Honeckova pozornost sólově vystupujícím fagotům (Martin Petrák, Václav Vonášek) byla vzorová, dialogické rozsazení prvních a druhých houslí na opačných stranách pódia stylově věrné a interpretačně smysluplné (nemohlo by u něj definitivně zůstat, když se bez něj neobejde ani Brahms, ani Dvořák?). Není snadné nastudovat s českými orchestry v čele s filharmoniky přesvědčivě znějícího Mozarta, Honeckovi se to však již několik let daří, ať již orchestr dynamicky krotí, nebo jej ponouká k precizní artikulaci.

Christiane Karg, foto Petra Hajská Christiane Kargfoto: Petra Hajská

Kdyby byla první polovina koncertu pokračovala kterýmkoliv jiným dílem než Čtyřmi posledními písněmi  Richarda Strausse, sáhli by dramaturgové po osvědčeném spojení duchovně spřízněných autorů Mozarta a Strausse. Jenomže volba padla na Straussovo sumarizující vokální dílo, před nímž blednou i tradiční projevy despektu českých hudebních publicistů, spatřujících ve Straussovi jen epigona, zručného instrumentátora, nepříliš původního aranžéra, komponistu povrchních témat a operních syžetů. Tváří v tvář Straussovým Metamorfózám (1945), Hobojovému koncertu (1945) a Čtyřem posledním písním (1948) ovšem blednou všechny pomyslné výtky, srovnávající Strausse s Mahlerem, Sukem nebo Novákem. Pokud by bylo třeba Straussovo mistrovské opus rehabilitovat, nemohl si Manfred Honeck ke spolupráci přizvat povolanější interpretku, než je německá sopranistka Christiane Karg. Dílo však rehabilitaci nepotřebuje a fyzicky křehká Christiane Karg z něj učinila vokální skvost, v němž se opájení ze sopranistčiných výšek střídalo s mrazivými pohledy do nitra bilancující Straussovy kompozice. Česká filharmonie se prezentovala nikoliv jako citlivě doprovázející těleso, ale jako empatický partner, který sólistku dynamicky překrýval jen v partiích, v nichž autor usiloval o propojení lidského hlasu s hlasy instrumentálními. Ondřej Vrabec (lesní roh) a Josef Špaček (koncertní mistr houslí) se opět blýskli jako mistrní instrumentalisté. Dlouhé ticho po poslední písni, s jejímž skřivánčím cvrlikáním odešlo ze světa i Straussovo mistrovství a důvěrné porozumění možnostem lidského hlasu, ukončil bouřlivý potlesk. Plně zasloužený, protože Christiane Karg s bohatými zkušenostmi z interpretace mozartovského repertoáru a starší hudby se i v očích pražského publika zařadila po bok Elisabeth Schwarzkopf (1915–2006), letos osmdesátileté Gunduly Janowitz nebo Christiane Oelze jako straussovská interpretka par excellence. Jejím přičiněním se recenzovaný rudolfinský večer nejen pro autora těchto řádků stal nezapomenutelným.

Manfred Honeck, foto Petra Hajská Manfred Honeckfoto: Petra Hajská

Po pauze následoval denní chleba České filharmonie – Dvořákova Osmá symfonie G dur op. 88. Při všem respektu k domácím tradicím zadělal Manfred Honeck na zvukově hutné těsto této symfonie přece jen odlišně, než je tomu u domácích dirigentů, jimž se jen nesnadně ve skladatelově notoricky známé partituře hledají nová sdělení. Honeck sice v Praze nezopakoval svou tempově extrémně velkorysou koncepci známou ze zámořské nahrávky se Symfonickým orchestrem Pittsburgh, přece jen však orchestr vybičoval k ostrým dynamickým kontrastům v krajních větách, nebál se detailně pracovat s agogikou a rozhodl se pro napínavá zpomalení, která dobře známému symfonickému příběhu propůjčovala dramatičnost a překvapivost. Zvláště prováděcí části prvních dvou vět nabyly v Honeckově nastudování na nebývalé zvukové síle a napětí. Permanentními návraty k nižší dynamice symfonie získala na zvukové transparenci a extrémních dynamických možnostech, zvláště v oněch „jumping“ pasážích první věty. Dvořákovo Adagio v Honeckových rukou rozkvetlo barvami dřevěných dechových nástrojů i leskem žesťů. Už jen skutečnost, že se Honeckovi skvěle podařilo vybalancovat zvukový (ne)poměr mezi klasicky obsazeným orchestrem s baterií tří pozounů, trubek, tuby a pikoly stojí za obdiv. Zdá se, že v Honeckovi získala Česká filharmonie múzami políbeného dvořákovského interpreta zpoza hranice, jakým býval Wolfgang Sawallisch. Že by se měl Honeck k filharmonii v Mozartovi a Dvořákovi pravidelně vracet, netřeba jistě jejímu vedení podsouvat. A Christiane Karg snad již má opětovný návrat do Prahy zanesen v itineráři.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.