Pražské hostování Plzeňské filharmonie 13. 11. v sále Martinů na HAMU bylo vydáváno za „slavnostní koncert k jubileu Jana Kubelíka (1880-1940)“. Dvojí půlkulaté výročí si vzpomínku určitě zasloužilo, ale není pocta jako pocta. Za důstojné připomenutí legendárního českého houslisty bych například pokládal průřez jeho dílem pod patronací České filharmonie (Jan a Rafael Kubelíkovi jí kdysi hodně pomohli) nebo večer Českého spolku pro komorní hudbu v Rudolfinu. Takto z toho byla širší veřejnosti skrytá (skoro konspirativní) blesková návštěva Prahy s programem, v němž byl nejzajímavější dramaturgickou položkou Kubelíkův 4. houslový koncert B dur, kolem něhož tančily skladby, které měly s Janem Kubelíkem společný jen domicil.
Tomáš Brauner je schopným, velmi šikovným a flexibilním dirigentem. V roli uměleckého šéfa posunul kvality západočeského orchestru o kus dál, i když v sále Martinů to bylo slyšet spíše sporadicky. Prostor hráče svazoval a pan Brauner se s touto determinantou neuměl uspokojivě vypořádat. Úvodní svižná pocta Iši Krejčího Rossinimu (Vivat Rossini) byla těžkopádná, dechové nástroje nešetřily uši posluchačů ostrostí a nejednotnou intonací, smyčce postrádaly lehkost, hravost a měkkost.
Lépe se orchestru dařilo v Kubelíkově koncertu, kde bylo více přesnosti. Samotná skladba byla rozporuplná. Obsahuje působivé melodie a technicky je pro sólistu, jak jinak, velmi náročná. Jenomže kompozičně působí na svou dobu archaicky a nevyváženě – předimenzovaná orchestrace, upovídanost, romantismus, který vlaje mezi Svendsenem, Čajkovským, Bruchem, Straussem a trochu i hollywoodskou manýrou. (O to více pak záleží na kvalitě interpretace!) Výsledek byl nakonec pozitivní díky citlivému vedení dirigenta a hlavně Miroslavu Vilímcovi, kteří se snažili sporné rysy skladby uhlazovat. Pan Vilímec, který řadu let cíleně propaguje dílo a život Jana Kubelíka, možná nehraje jako jeho vzor, housle nedosahují kvalit Kubelíkova nástroje a určitě nemá jeho světovou proslulost, techniku má však spolehlivou, interpretaci vyváženou a umí citlivě pracovat s melodií. V první, kompozičně rozvláčné větě mě zaskočila nedostatečná nosnost jeho nástroje a občasný intonační nesoulad orchestru se sólistou, druhá věta potěšila zpěvností (housle pana Vilímce decentně zpívaly), finále pak mělo patřičnou jiskru a noblesu. (Miroslav Vilímec přidal za podpory členů Plzeňské filharmonie Kubelíkovu sladce salonní Starou píseň v úpravě pro smyčcové kvarteto.)
Dvě Slovanské rapsodie Antonína Dvořáka (č. 2 g moll a č. 3 As dur, op. 45) pak nepřekonaly dojem z Kubelíka. Orchestr se pokusil o maximum, ale v městě České filharmonie, PKF, orchestru FOK a SOČRu lze s takovouto interpretací těžké obstát. Při cestě domů mě provázely dvě myšlenky: 1. Praha potřebuje více nežli obří moderní halu akusticky špičkový sál s kapacitou kolem 600 lidí pro orchestrální a komorní koncerty, 2. Rád bych poznal v nejlepší možné interpretaci vícero skladeb nejen Jana Kubelíka, ale i jeho syna Rafaela. Věřím, že by to mohlo být zajímavé setkání!
