Letos na jaře ve Spojených státech amerických v pětaosmdesáti letech zemřel Jevgenij Jevtušenko. Koncert festivalu Pražské jaro, na němž zazněla Šostakovičova 13. symfonie, lze interpretovat třeba i jako vzpomínku na tohoto ruského básníka.
Českou filharmonii, Pražský filharmonický sbor a Kühnův smíšený sbor dirigoval 22. 5. v Obecním domě Petr Altrichter. O zastoupení ho ze zdravotních důvodů požádal Jiří Bělohlávek – a byli jsme svědky závažného provedení, které mělo všechen potřebný patos a tragiku, velkou hloubku, kde třeba, tak ironii… a v závěru pochopení pro naději. Provedení, které podchytilo velikost a neomylnou nadčasovost skladby.
Jevtušenko, představitel občansky angažované sovětské poezie, na sebe na počátku 60. let upozornil v rozsáhlejší poémě Babí jar vášnivým odmítnutím sovětského antisemitismu. Pojmenoval totiž dost jednoznačně skutečnost, proč se mlčí o zmasakrování desítek tisíc ukrajinských Židů nacistickými okupanty. Dmitrije Šostakoviče téma silně oslovilo. Postupně z těchto a dalších Jevtušenkových veršů vznikla symfonie, která nezapře zemi vzniku ani styl svého autora, dílo obrovské ideové působivosti, hudebně zajímavé, jedinečné a strhující. Dodnes ze zhudebněných textů i ze skladatelem vyjádřeného postoje v kontextu tehdejší doby chápeme, že představitelé takto otevřeně kritizovaného režimu museli podobnou symfonii označit za „falešný obraz sovětské společnosti“ a že po premiéře, přes její úspěšnost, chtěli bránit a bránili dalším provedením, stejně jako vydání Jevtušenkových veršů.
První věta Babí jar, hudebně naléhavá a zdrcující, je připomínkou hrůz války, ale ještě víc obžalobou nesmyslné rasové nenávisti. Druhá – v tempu Allegretta – vyzvedá humor jako jedinou zbraň utlačovaných, třetí (s názvem V obchodě a s textem o ruských ženách) je tísnivým obrazem každodenní sovětské reality, nesmírně výmluvná je další pomalá věta, s názvem Strachy, dávající nahlédnout do podstaty totality s působivostí, jež je vlastní jen opravdu velkému umění. A závěrečná část Kariéra nachází tóny pro groteskní nadsázku a postupně stále víc, nakonec v neuvěřitelně krásném ztišení, nalézá i tóny pro pročištění a projasnění.
Všechny naznačené výrazové polohy Petr Altrichter podchytil, vymodeloval a vynutil na orchestru a pěvcích v přesných proporcích, s promyšleným záměrem, s prostorem pro spontánní prožitek a s vědomím výlučné nenapodobitelnosti této skladby. Orchestr v ní drobnými tahy i obrovskými cákanci maluje na rozměrné plátno, zvýrazňuje emoce a vytváří atmosféru; filharmonici jako jednolité těleso naplnili tento záměr velmi barvitě – a v samotném závěru, v nekonečně krásném dovětku celé skladby nádherně podpořili okamžiky, kdy se otevřou nebesa a skladatel, ani on sám asi neví odkud přesně, po všem tom smutku přináší tóny smířlivého projasnění. Spojené mužské sbory dodávají po celou hodinu textům obecnou naléhavost i dobový patos, ať už víc záměrný, nebo víc nevědomý; byly výmluvné, působily v dikci a barvě opravdu hodně „rusky“, obsáhly obrovskou dynamickou škálu a co je důležité – také byly nedostižně přesně sezpívané. A pak je v symfonii sólista s rozsáhlým partem, který zpívá ve všech částech. Dává přednášeným apelům osobní rozměr. Pro úkol dirigent Jiří Bělohlávek vybral skvělého litevského basbarytonistu Kostase Smoriginase, mimo jiné Escamilia v nahrávce Carmen pořízené Magdalenou Koženou, Jonasem Kaufmannem a Simonem Rattlem. Zpíval velmi dobře s pochopením pro ruštinu i pro myšlenkové a pocitové naladění skladby, ale nelze se zbavit dojmu, že ještě blíž ideálu by v kulturním kontextu a náladě skladby byl hlouběji a tmavěji zbarvený, opravdu basový témbr. S Petrem Altrichterem, který program před týdnem převzal beze změny, si nicméně dobře porozuměli.
K festivalovému projektu patřil i Mozart, jehož hudba svou čistotou v první polovině večera připravila následujícímu Šostakovičovi maximální možnou kontrastní situaci. V Koncertantní symfonii nad pečlivě hrajícím orchestrem vynikli sólisté: houslista Jiří Vodička a – tentokrát s violou – Jakub Fišer. Muzicírovali ve shodě, stylově, dokonale.
