úterý, 23. květen 2017

Petr Altrichter převzal Šostakovičovu symfonii a připravil výjimečný večer

Napsal(a) 

Petr Altrichter, foto Ivan Malý Petr Altrichterfoto: Ivan Malý

Letos na jaře ve Spojených státech amerických v pětaosmdesáti letech zemřel Jevgenij Jevtušenko. Koncert festivalu Pražské jaro, na němž zazněla Šostakovičova 13. symfonie, lze interpretovat třeba i jako vzpomínku na tohoto ruského básníka.

Českou filharmonii, Pražský filharmonický sbor a Kühnův smíšený sbor dirigoval 22. 5. v Obecním domě Petr Altrichter. O zastoupení ho ze zdravotních důvodů požádal Jiří Bělohlávek – a byli jsme svědky závažného provedení, které mělo všechen potřebný patos a tragiku, velkou hloubku, kde třeba, tak ironii… a v závěru pochopení pro naději. Provedení, které podchytilo velikost a neomylnou nadčasovost skladby.

Jevtušenko, představitel občansky angažované sovětské poezie, na sebe na počátku 60. let upozornil v rozsáhlejší poémě Babí jar vášnivým odmítnutím sovětského antisemitismu. Pojmenoval totiž dost jednoznačně skutečnost, proč se mlčí o zmasakrování desítek tisíc ukrajinských Židů nacistickými okupanty. Dmitrije Šostakoviče téma silně oslovilo. Postupně z těchto a dalších Jevtušenkových veršů vznikla symfonie, která nezapře zemi vzniku ani styl svého autora, dílo obrovské ideové působivosti, hudebně zajímavé, jedinečné a strhující. Dodnes ze zhudebněných textů i ze skladatelem vyjádřeného postoje v kontextu tehdejší doby chápeme, že představitelé takto otevřeně kritizovaného režimu museli podobnou symfonii označit za „falešný obraz sovětské společnosti“ a že po premiéře, přes její úspěšnost, chtěli bránit a bránili dalším provedením, stejně jako vydání Jevtušenkových veršů.

Kostas Smoriginas a Petr Altrichter, foto Ivan Malý Kostas Smoriginas a Petr Altrichterfoto: Ivan Malý

První věta Babí jar, hudebně naléhavá a zdrcující, je připomínkou hrůz války, ale ještě víc obžalobou nesmyslné rasové nenávisti. Druhá - v tempu Allegretta - vyzvedá humor jako jedinou zbraň utlačovaných, třetí (s názvem V obchodě a s textem o ruských ženách) je tísnivým obrazem každodenní sovětské reality, nesmírně výmluvná je další pomalá věta, s názvem Strachy, dávající nahlédnout do podstaty totality s působivostí, jež je vlastní jen opravdu velkému umění. A závěrečná část Kariéra nachází tóny pro groteskní nadsázku a postupně stále víc, nakonec v neuvěřitelně krásném ztišení, nalézá i tóny pro pročištění a projasnění.

Všechny naznačené výrazové polohy Petr Altrichter podchytil, vymodeloval a vynutil na orchestru a pěvcích v přesných proporcích, s promyšleným záměrem, s prostorem pro spontánní prožitek a s vědomím výlučné nenapodobitelnosti této skladby. Orchestr v ní drobnými tahy i obrovskými cákanci maluje na rozměrné plátno, zvýrazňuje emoce a vytváří atmosféru; filharmonici jako jednolité těleso naplnili tento záměr velmi barvitě – a v samotném závěru, v nekonečně krásném dovětku celé skladby nádherně podpořili okamžiky, kdy se otevřou nebesa a skladatel, ani on sám asi neví odkud přesně, po všem tom smutku přináší tóny smířlivého projasnění. Spojené mužské sbory dodávají po celou hodinu textům obecnou naléhavost i dobový patos, ať už víc záměrný, nebo víc nevědomý; byly výmluvné, působily v dikci a barvě opravdu hodně „rusky“, obsáhly obrovskou dynamickou škálu a co je důležité – také byly nedostižně přesně sezpívané. A pak je v symfonii sólista s rozsáhlým partem, který zpívá ve všech částech. Dává přednášeným apelům osobní rozměr. Pro úkol dirigent Jiří Bělohlávek vybral skvělého litevského basbarytonistu Kostase Smoriginase, mimo jiné Escamilia v nahrávce Carmen pořízené Magdalenou Koženou, Jonasem Kaufmannem a Simonem Rattlem. Zpíval velmi dobře s pochopením pro ruštinu i pro myšlenkové a pocitové naladění skladby, ale nelze se zbavit dojmu, že ještě blíž ideálu by v kulturním kontextu a náladě skladby byl hlouběji a tmavěji zbarvený, opravdu basový témbr. S Petrem Altrichterem, který program před týdnem převzal beze změny, si nicméně dobře porozuměli.

Jiří Vodička a Jakub Fišer, foto Ivan Malý Jiří Vodička a Jakub Fišerfoto: Ivan Malý

K festivalovému projektu patřil i Mozart, jehož hudba svou čistotou v první polovině večera připravila následujícímu Šostakovičovi maximální možnou kontrastní situaci. V Koncertantní symfonii nad pečlivě hrajícím orchestrem vynikli sólisté: houslista Jiří Vodička a – tentokrát s violou - Jakub Fišer. Muzicírovali ve shodě, stylově, dokonale.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.