Ve stejný den, kdy část příznivců hudby 20. století poslouchala Messiaenovu Turangalîlu (FOK) a část fanoušků a fanynek se loučila v Sazka Areně s Lucianem Pavarottim, se konal ten nejzajímavější koncert na místě ne zcela obvyklém. Oratorium Jana Hanuše Ecce homo bylo 20. dubna velmi působivým prologem Pražského jara v chrámu sv. Markéty na Břevnově. Hanušovo oratorium patří k dílům, na kterém skladateli velmi záleželo a bylo naplánováno pořadateli Pražského jara k jeho devadesátinám v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, že se provedení nedočká. Ač je víc jak hodinové dílo komponováno pro obrovský aparát – stočlenný sbor a velký orchestr – překvapí úsporností, s jakou se těchto prostředků používá. A také smyslem pro jednoduché a přímočaré sdělení. Šlo zatím o nejúplnější provedení – jen několik částí oratoria provedl v roce 1986 Václav Neumann ve Vídni (což je samo o sobě pozoruhodné). I tentokrát bylo dílo zkráceno asi o půl hodiny. Provedení bylo v rukou muzikantů mladé generace: Smíšeného sboru Pedagogické fakulty UK a Symfonického orchestru Pražské konzervatoře . Dirigentovi Markovi Valáškovi , který provedení skladateli ještě osobně slíbil, se podařilo mladý ansámbl obdivuhodně ukáznit a dovést k dobrému výsledku. Recitátor Otakar Brousek byl výrazově přesvědčivý, ač byl jeho part překvapivě krátký. Pro tento typ hudby se výborně hodilo i naléhavé espressivo Ivana Kusnjera stejně jako vylehčený, ale citově vřelý projev Karolíny Berkové – v jejím podání vyzněla předposlední část, obsahově korespondující s textem Stabat Mater , naprosto úchvatně. Na silný dojem z premiéry má samozřejmě vliv znalost kontextu. Jestliže se dílo reflektující duchovní prázdnotu normalizační éry provede v místech, kde Státní bezpečnost často úspěšně mařila důstojnost posledního rozloučení s Patočkou či Seifertem a kde Jan Hanuš působil v letech, kdy byl v podstatě zakázán, nemůže to nepromluvit. Není pochyb, že v daném kontextu je Ecce homo dílem hlubokým a otevřeně jednoznačným. Velkou zásluhu má i zhudebněný text Václava Renče a Františka Trtílka, který pašijovou látku přibližuje pocitům člověka naší doby.
