Součástí ceny získané na interpretační soutěži Pražského jara je vystoupení na dalším ročníku festivalu. Poté, co s PKF-Prague Philharmonia zahrál vítěz loňské flétnové soutěže Yubeen Kim, tak se Symfonickým orchestrem BBC o den později ve středu 25. 5. spoluúčinkoval vítěz klarinetového oboru Sang Yoon Kim. Přichází postupně doba, kdy zřejmě budou čím dál častěji také na pražských pódiích hrát mladí Korejci. Ostatně i v letošní klavírní soutěži byl jako nejlepší vyhodnocen pianista z Jižní Koreje, ten nejmladší ze čtyř desítek účastníků z této země…
Sang Yoon Kim si vybral pro letošní Pražské jaro Mozartův Klarinetový koncert. Orchestr BBC ho doprovázel mimořádně citlivě a stylově. Bylo proč. Sólista hrál Mozarta extrémně jemným způsobem, hladkým tónem, velice kultivovaně. Bezchybně, ale až příliš idylicky. Bohužel jsme tak byli poněkud ochuzeni o krajní zvukové polohy nástroje, které dovedou být i v hebkosti zemitější nebo naopak dokonce zajímavě drsné a které se i v Mozartově hudbě mohou uplatnit.
Na Pražské jaro přijelo někdejší londýnské těleso Jiřího Bělohlávka se svým současným šéfdirigentem, od roku 2012 jeho nástupcem, a to evidentně ve formě a ve společném souznění. Fin Sakari Oramo, v Británii již zkušený a se zapuštěnými kořeny z let vedení City of Birmingham Symphony Orchestra, působí na pódiu energicky a sympaticky. Že společně přivezli Leoše Janáčka, je zajímavé, a to i proto, že to nebylo nic z nejznámějších partitur, ale Balada blanická. Tedy symfonická báseň, která se hrává méně a v níž autorův jindy typický hudební jazyk není charakteristicky rozvinut (a nebyl ani při provedení zvýrazněn) do takové míry, aby skladba opravdu hluboce zapůsobila. Jako vstřícné gesto hostitelské zemi i jako vzpomínka na předchozího českého šéfdirigenta, který zanechal u orchestru poměrně hlubokou stopu, to však bylo milé.
O to pozoruhodnější bylo v druhé polovině večera ve Smetanově síni provedení Beethovenovy Osudové symfonie. Málokdy ji lze slyšet v tak strhující kombinaci klasicistního řádu a romantizujícího výrazu. Sakari Oramo nečekal na definitivní zklidnění sálu a do díla se vrhl ihned po příchodu na pódium. S mimořádnou energií, náruživě až překotně, s rozevlátými a naléhavými gesty, jimiž dychtivě a nesmlouvavě dával najevo, že jde o zápasivou skladbu, která nesnese váhavý, umírněný či polovičatý výklad. Úvodní čtyřtónový motiv vemlouvavě protahoval a dával mu v opakováních různé důrazy. Volil celkově rychlejší tempa – a pokud se někdy od převažující emocionální síly uchýlil spíše k uměřenosti, bylo to na místech zvukově i výrazově odlišených, kontrastních. Právě v nich, například ve druhé větě, problesklo to, co vnímáme jako klasicistní uměřenost, suchou údernost, nebo vojáckou ráznost. Přes určující energický „romantický“ přístup k partituře nepřevládl nicméně hlučný model. Přesvědčivě dosaženým cílem byla rozrůzněnost. Zazněla řada míst, kde dirigent zdůraznil líbeznost, zdržované očekávání, kde akcent na jakoby romantický výklad znamenal i jiné výrazové polohy než jen velké emoce. Dirigentu se podařilo udržet ve velkém zvuku přiměřenost. Nepřevládl proto dojem, že jde o nestylový přístup, zdůrazňující v Beethovenově osudu i tvorbě zatěžkanost, která do hudby z této doby nepatří. Sakari Oramo při provedení neřešil některé jemnosti ve vzájemných zvukových nepoměrech, které se tu a tam ozvaly ve finále a které mohou jít na vrub pro hosty neznámé akustiky sálu; šlo mu především o celkový náboj hudby – a ten vytvořil a předal zdařile. Krásně při tom modeloval tok hudby i prorůstání a překrývání pásem.
Symfonický orchestr BBC nehraje jako Berlínští či Vídeňští filharmonikové. Jeho projev je o něco syrovější, emotivnější, prvoplánovější, dokonalý nikoli ve stylizaci a vycizelované jemnosti, ale ve vysoce kultivované naturálnosti, v přirozenosti a intenzitě, která ovšem není protikladem přesnosti.
Oba přídavky – drobnosti od Beethovena a Waltona – nebyly ohnivým stupňováním virtuozity, ambiciózním soupeřením, ale pouhým milým dovětkem. I to bylo vlastně charakteristické.
