Od Zlaté uličky k věčnému světlu

Pražský filharmonický sbor naučil během uplynulých let svoje publikum navštěvovat a capellové koncerty a přesvědčil veřejnost o tom, že samostatný sborový večer s vyváženou a nápaditou dramaturgií může nadchnout. A ačkoli 5. května, kdy cyklus sborových koncertů PFS vyvrcholil v pražském kostele sv. Šimona a Judy, nabízela metropole další lákadla včetně premiéry Andrey Chéniera v Národním divadle nebo hostování „čaroděje perkusí“ Martina Grubingera u České filharmonie, chrámový prostor v Dušní ulici byl celkem uspokojivě zaplněn.

Leoše Janáčka zpívá PFS často a dobře, přičemž ani jedno není na českých pódiích samozřejmostí. Janáčkova zarputilá nevstřícnost k vokálním linkám a zpěvákovu pohodlí mnohdy hraje při volbě repertoáru sborů velkou roli, PFS při svých momentálních kvalitách ale s technickým omezením většinou kalkulovat nemusí. Tři Janáčkovy nelehké opusy zařadil do první poloviny koncertu a zahajovala dámská část Hradčanskými písničkami pro sóla, ženský sbor, flétnu a harfu (Zlatá ulička, Plačící fontána, Belveder), cyklem se zdánlivě romantizující naivní poetikou pražských historických zákoutí. Posluchačsky vstřícná hudba vyžaduje od zpěvaček naprostou intonační neomylnost. Harmonicky totiž působí krystalicky čistě, ale jednotlivé hlasy jsou vedeny do krajních poloh (někdy i za ně) a musí se vypořádat s intonačními skoky a náhlými melodickými vrcholy. Výsledkem byla drobná intonační nedokonalost, zvuková ostrost a možná i nechuť k autentickému a prožitému zpívání, na kterou nejsme u PFS zvyklí (v Rudolfinu by možná znělo sopránové forte příjemněji…?) Živoucí barvu vnesla do zvuku harfistka Kateřina Englichová s flétnistou Danielem Havlem.

Foto Petra Hajská

Efektní hudbu na tragický námět Kantora Halfara skvěle zazpívala pánská polovina sboru, která mě uzemnila jednotnou, odvážně vypointovanou deklamací, ostrými akcenty a frázemi s hladivě jemným pianem i mohutnou zvukovou masou. Ano, pánové měli zpívatelnější (nikoli jednodušší) partituru, možná i víc zažitou, ale především znatelně víc chuti do tvoření hudby. První půli koncertu završil Potulný šílenec pro sóla a mužský sbor a capella na text bengálského básníka a myslitele Rabíndranátha Thákura, exponovaný kus, který se využitím dramatického potenciálu textu téměř blíží samostatné operní scéně. Opět se jedná o dílo, které na koncertech zaznívá výjimečně, v první řadě tedy patří velký dík sbormistrovi Lukáši Vasilkovi, že Potulného šílence uvádí v život. Finální verzi Janáček dokončil v roce 1924, patří tak mezi jeho vrcholná díla, vyžadující technickou suverenitu a širokou výrazovou škálu. Díky pánům PFS i sólistům (Lucie Silkenová, Martin Slavík a Jiří Brückler) zazněl Potulný šílenec s mrazivou intenzitou, na kterou dlouho nezapomenu. V druhé půli koncertu zazněl monument –  Requiem Zdeňka Lukáše – sedmidílná mše s jedním z nejpůsobivějších Dies irae, s hluboce kontemplativním Hostias a čirou radostí překypujícím Sanctus. Requiem, které Lukáš zkomponoval v roce 1992 pro Miroslava Košlera, se neslo prostorem s onou ukázněnou barevností, o které mluvil v rozhovoru pro Harmonii při nástupu k PFS (H 2008/1) a který doporučuji k přečtení. Srovnání Vasilkovy vize na začátku jeho působení a současné kondice sboru ve mně vzbuzuje respekt k panu sbormistrovi i zpěvákům.

Sdílet článek: