Poslední abonentní koncert sezóny České filharmonie měl v této sezóně opravdu symbolický závěr. Hrála se Dvořákova Novosvětská a nastupující šéfdirigent provedení chápal jako gesto uznání vůči orchestru, které je s tímto dílem spojeno víc, než kterékoli jiné. Semjon Byčkov ukázal své pojetí, ale chtěl dát najevo, že v provedení asi nejsvětovější české skladby ctí domácí tradici. To se poznalo především volbou temp a respektem ke klasickému tvaru. Řadu míst ovšem pojímá Byčkov o něco dramatičtěji a řekněme temněji.
Ve středu 20. 6. si po doznění posledního tónu Byčkov soustředěným gestem vyžádal pár vteřin soustředěného ticha a pak se poklonil orchestru. A publikum gesto i provedení přijalo s velkým nadšením. Celé Largo se neslo ve velmi soustředěné a naléhavé atmosféře – ta byla patrná už v úvodních akordech žesťů, a nápadné bylo, že střední část nepřinesla změnu v náladě. Výrazné forte, kterým se uzavírá střední část před návratem hlavní melodie Larga, ovšem zaznělo možná až příliš silně. Třetí větu pojal Byčkov spíše ve stylu dravého Scherza a ve čtvrté větě si užil velký symfonický zvuk a až virtuózní propojení triumfálních žesťů a rychlých sehraných smyčců. Nemohu se zbavit dojmu, že provedení Tomáše Netopila v Litomyšli minulý pátek bylo rozezpívanější a v lyrických detailech mělo více jemnosti a přirozené jímavosti. Toto provedení bylo zvukově efektnější, kontrastnější, a jak už bylo řečeno, závěrečné ztišení dirigent ještě podtrhlněkolika vteřinami ticha.
V první polovině večera zaznělo velmi důstojné provedení Brahmsova Klavírního koncertu č. 1 d-moll. Sólista Kirill Gerstein zahrál sólový part velmi spolehlivě a výrazným znělým tónem. Klavírnímu partu trochu chyběly jemnější lyrické odstíny, zřetelnější vnitřní vývoj – a pak také více radosti a nadhledu ve třetí větě. Byl to ale vznešený a důstojný Brahms. Nebylo to ono fascinující provedení, které na Dvořákově Praze v roce 2014 předvedl Krystian Zimerman – ale srovnávat s tímto pianistou se dnes nemůže nikdo – a pro jemnou muzikálnost a kulturu úhozu bychom se museli vrátit ke snímku Ivana Moravce s Jiřím Bělohlávkem z počátku 90. let. Semjon Byčkov ovšem dostal z orchestru velmi hutný vpravdě brahmsovský zvuk a pozorně vedl jednotlivé nástrojové skupiny. V doprovodu se tak daly dobře sledovat jednotlivé hlasy, nikoliv jednolitý robustní zvuk, jak se to u tohoto koncertu někdy stává. Slyšeno z desáté řady orchestr sólistu nepřekrýval, i když na jiných místech v sále to mohlo vypadat jinak. Raný Brahms a vrcholný Dvořák tentokrát vedle sebe stáli jako dva velké symfonické monolity.
