úterý, 20. červen 2017

Novodobá premiéra v Jaroměřicích

Napsal(a) 

 , foto Ensemble Damian foto: Ensemble Damian

V sobotu 17. června 2017 proběhla na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou novodobá premiéra holdovací serenaty Il natal di Giove (Narození Jovovo) od Carla Müllera. O provedení se postaral orchestr Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka. Jedná se patrně o první provedení od roku 1748. V roli princezny Melite se představila sopranistka Hana Holodňáková, její sestru Amalteu ztvárnila sopranistka Aneta Ručková, bohyně spravedlnosti Themis zazněla v podání sopranistky Dory Rubart-Pavlíkové. Role kněze Cassandra se ujal Filip Dámec a kontratenorista Vojtěch Pačák přijal roli Adrasta.

Zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou byl za života hudbymilovného hraběte Johanna Adama Questenberga rozezvučen značným množstvím hudebně-dramatických představení. Dle dochovaných dokladů se mezi lety 1722 až 1752 provedlo bezmála dvě stě děl. Zámek se tak řadí mezi hudebně nejvýznamnější lokality své doby nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Největší pozornost byla věnována opeře italského typu, přičemž hudební soubor zodpovědný za inscenování oper, sestával především ze zaměstnanců hraběte Questenberga. Mezi zaměstnance hraběte řadíme právě i autora holdovací serenaty Carla Müllera. Ačkoliv je Müller zpočátku zaznamenán v dokumentech jako kancelářský úředník, od roku 1743 je již uváděn jako skladatel. O rok později umírá s Jaroměřicemi patrně nejtěsněji spojený skladatel František Antonín Míča a Müller se stává plnohodnotným domácím hraběcím skladatelem. Z Müllerových děl se bohužel v úplnosti dochovala pouze ona holdovací serenata a předehra z o rok mladší gratulační skladby Issicratea.

Narození Jovovo vypráví poměrně jednoduchý příběh o obětavosti, vzájemné lásce dvou sester a jejich upřímné ochotě položit život jedna za druhou. Když kněží nesprávně identifikují božská znamení a vyloží si odmítnutí obětin jako touhu bohů po lidské oběti královské krve, nabídne se princezna Melite, aby tužbu bohů naplnila a ochránila tak před jistou smrtí svoji milovanou a milující sestru. Od této oběti je zrazována Adrastem, který ji v dobré víře radí prchnouti přes moře. Melite však odmítá a své rozhodnutí upevňuje v árii Digli che il sangue mio. Již od samého počátku recitativu bylo zřejmé, že Hana Holodňáková je výtečnou interpretkou a kouzla své přesné intonace, něžného přednesu, uvážlivého zdobení, plné barvy i jistého lidského a hereckého půvabu předvedla v plné míře již v první árii díla. Působivé bylo především intonačně naprosto čitelné, bezchybné, a přitom nesmírně náročné zdobení věty „Ma senza impalladir“. Zdůrazňuji především, že sopranistka si nevypomáhala přehnaným vibratem, kterým by snad zakrývala vlastní nejistoty, naopak tam kde se zdobení vyskytlo bylo žádoucí a vkusné. Kontratenorista Vojtěch Pačák v roli Adrasta zřejmě z počátku díla zápasil s nervozitou, neboť se již z kraje objevil drobný textový výpadek po verši „La vittima muggendo; e della Dea“, nápověda však zapracovala okamžitě a nejednalo se tak o žádné velké vyrušení. Naopak je nutno poznamenat, že přes toto drobné škobrtnutí byl zpěvákův výkon na velmi vysoké úrovni, a to především v nejnáročnější árii díla D’atre nubi e il Sol v páté scéně. Celá árie je navíc komplikována poměrně velkým množstvím pohybu zpěváka, který tak musel zvládat pohyb po pódiu, gestikulaci a zároveň zpěv. Jinak efektní povlávání natažené látky za a před interpretem symbolizující burácení vln, bylo částečně narušováno výjevy ze současnosti. Spatřil jsem kosatku, netopýry a plavce se šnorchlem. Zda se jednalo o vhodně umístněnou komickou vložku, nebo o prapodivnou a samoúčelnou absurditu ponechávám k individuálnímu posouzení. Vojtěch Pačák pravděpodobně funguje v této pozici pouze krátce, tím spíše si však zaslouží ocenění jeho velmi dobrá technika, příjemná barva hlasu a především bravurní zvládnutí nejnáročnější árie díla plné koloratur, závratně rychlých figurací a běhů, a to vše bez nadsázky doslova za běhu.

 , foto Ensemble Damian foto: Ensemble Damian

Sopranistka Aneta Ručková, která ztvárnila sestru Amalteu se na můj vkus prezentovala možná až přílišným vibratem, které ovšem nepřekročilo rozumnou míru a víceméně po většinu doby korespondovalo s afektem árií. Melodická linka byla vesměs čitelná, ačkoliv ne tak jasná jako u Hany Holodňákové. Potěšil i umírněný zpěv Filipa Dámece v roli kněze Cassandra, jehož dlouhé a jemné melisma ve větě „non posso parlar“ působilo jako uklidňující kontrast po předcházejících dramatických vstupech.

Zcela šokujícím dojmem pak působil příchod bohyně Themis ztvárněné Dorou Rubart-Pavlíkovou. Její mohutný, plný a po všech stránkách vytříbený hlas totiž doopravdy výtečně vykreslil mocnou a jedinečnou božskou bytost. Náročná árie Bell’alme al Ciel dilette charakteristická svými rychlými běhy i vlivem bohaté faktury působila v rámci serenaty jako něco skutečně jedinečného. Chválu si zaslouží především precizně zvládnuté figurace, ve kterých každičký jednotlivý tón byl jasný, čistý a od zbytku oddělený. Nestalo se tak tedy ani náhodou, že by se koloratury slepily do nečitelného mumlání a podobně. Interpreti jako celek navíc tvořili homogenní těleso a v závěrečném sboru (pro velký potlesk ještě jednou zopakovaném) zaznělo vše sjednoceně a až na občasné zaškobrtnutí basu nevystupoval žádný z hlasů zbytečně do popředí.

Orchestr Ensemble Damian podal uspokojivý výkon, jehož síla se projevila především v dynamických kontrastech a relativně častých změnách bohatosti faktury. Dravé části střídaly části jemné až něžné a interpreti přitom dokázali výtečně využít vhodnou akustiku sálu jaroměřického zámku. Díky tomu ani při výrazném prořídnutí faktury a podstatně tiššímu přednesu neuniklo posluchačům zhola nic.

Statičnost celého provedení, s výjimkou výše uvedené árie Adrasta, je rovněž chvályhodná. Pomineme-li relativně malý prostor, ve kterém se celé představení odehrávalo, hlavním důvodem pro celkovou statičnost bylo zjevné následování barokní estetiky. Každý výstup tak do jisté míry působil jako obraz a pouze mírné reakce zpěváků zvolna měnily celkový rámec scény. Také gestikulace patří k původním znakům barokních oper. V tomto případě byl výsledek mírně rozporuplný, neboť ne všechna gesta zpěváků byla bezchybná, přesto však víceméně fungovala, a i mladší herci se snažili alespoň kopírovat pohyby a postoje, které vidí u kolegů sólistů.

Pomineme-li technické aspekty provedení a podíváme-li se blíže na samotnou hudební strukturu serenaty, zjistíme, že navzdory veškerému možnému skepticismu se skutečně jedná o skladbu, která je schopna konkurovat velikánům svého oboru. Vysoká míra invence, velmi sporadické užívání sekvencí, absence laciných hudebních triků, vyspělé nakládání s hudební fakturou, a tedy i výslednou barvou, to vše najdeme v dílech mistrů vrcholného baroka a najdeme to i zde. Je téměř smutnou ironií, že Carl Müller pravděpodobně navždy zůstane ve stínu méně invenčního a méně kompozičně vyspělého Františka Antonína Míči. Byla by tedy velká škoda nechat si uniknout další provedení v Muzeu barokních soch v rámci Letní barokní scény, případně koncert u příležitosti Olomouckých barokních slavností. Kvalitativně jde totiž o dílo srovnatelné s vrcholnou dobovou produkcí a navíc ve velmi povedeném provedení.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.