Některé hudební události se někdy svou atmosférou, prostředím i obsahem vymykají běžným rutinním prostředkům popisu. V jejich účinku hrají významnou roli prvky, které jinde nejsou tak silnou a ovlivňující součástí působení hudebního sdělení. Takové bylo festivalové nokturno 31. května v kostele Panny Marie Sněžné. Až kosmickou vznešeností působící výška gotické chrámové klenby vytváří nezemsky přízračnou akustiku, jako stvořenou pro téměř mystické vnímání hudebních zvuků s halucinogenním účinkem překvapivých barev do sebe proznívajících tónů. Toto bylo ještě umocněno neobvyklou kombinací dvou zvukově odlišných nástrojů, na nichž kouzlili violoncellista Tomáš Jamník a akordeonista Frode Haltli.
Oba mladí umělci jsou uznávanými vrcholnými interprety, spojení jejich nástrojů je však v koncertních programech spíše výjimkou. Prostor chrámu nejprve zaplnily tóny Suity G dur pro sólové violoncello (Prélude – Allemande – Courante – Sarabande – Menuet I – Menuet II – Gigue) Johanna Sebastiana Bacha. Tomáš Jamník je z těch interpretů, kteří umí velmi úspěšně a přesvědčivě vyjádřit ducha a originalitu zápisu skladatele bez vlastních nadbytečných originalit a zkreslujících vylepšení. Jeho Bach je vzdušně a přirozeně plynoucí tok průzračně čisté hudby. Akustika kostela sice přidala tónům volných vět magickou podobu, ale detaily rychlých částí se jejím vlivem příliš slévaly v jeden zvukový efekt, což u tak dokonalého provedení je přece jen škoda. Intermezzo pro violoncello a akordeon v Německu působícího jihokorejského skladatele Isang Yuna (1917-1995) je skladba se zřetelnými vlivy korejské melodiky i Nové hudby, se složitě prokomponovanou a nesnadnou partiturou. V rukou těchto skvělých interpretů působila velmi expresivně a přesvědčivě. Nejprve příliš dominantní akordeon se rychle přizpůsobil violoncellu, a prolínání obou nástrojů v dlouhých plochách tónů, spolu se vzedmutími a zklidněními zvukové hladiny, působilo jako vlnění plamene či zurčení potoka. Skladatel důmyslně využil i velmi specifické efekty nástrojů (např. cellová glissanda), a po cellovém col legno v jímavém závěru díla jako by se zvukem akordeonu odešlo vše do věčného ticha… Oba nástroje se v této skladbě představily v neobyčejně zajímavé a velmi působivé kombinaci.
Tento pocit jsem však neměl v následující adaptaci Sonáty G dur pro violu da gamba a cembalo (Adagio – Allegro ma non tanto – Andante – Allegro moderato) Johanna Sebastiana Bacha. Zde se přes veškerou snahu umělců projevila přílišná rozdílnost barvy alikvótů a zvukové „nosnosti“ cella a akordeonu, což na mne v této barokní skladbě působilo rušivě a nepřirozeně. Zvuk cella ve vyšších tónech akordeonu zanikal (2. věta), v Allegro moderato mi zase vadil s Bachem nepasující příliš „harmonikový“ témbr zvuku. Nejvyrovnaněji a nejpřirozeněji působilo Andante, kde spolu s delšími tóny cella zněl akordeon barvou decentního varhanního rejstříku. Z hlediska dramaturgie se mi tento experiment ve festivalovém programu zdá trochu zbytečným, a v této instrumentaci se klasickému provedení (např. Starker – Růžičková) i při největší snaze nemůže vyrovnat. Sofia Gubajdulina (1931) je hloubkou a pravdivostí své hudební výpovědi bezesporu jedním z největších a nejvýznamnějších tvůrců soudobé hudby. In Croce (Na Kříži) pro violoncello a akordeon je se zdrcující dramatickou silou působící kompozice, v úžasně účinném oblouku evokující obraz oběti, utrpení a vysvobození člověka a jeho duše. Obrovské drama je napsané sice velmi úspornými, ale neobyčejně účinnými prostředky (např. flageoletová táhlá glissanda po celém hmatníku ap.). Dílo prostupuje vášnivá mystika s hluboce působícími dynamickými a barevnými kontrasty. V této kompozici se oba nástroje snoubí v geniální dokonalosti a účinku, umocněnými mistrovstvím a pochopením interpretů. Zcela nesporně nejsilnější část celého koncertu. Simple Space (Prostý prostor) Miroslava Srnky zaznělo tento večer ve verzi pro cello a akordeon poprvé (původní podoba pro cello a klavír je z roku 2006). Vzhledem k pověsti skladatele očekával jsem mimořádný zážitek. Nedostavil se. Dílo na mne působilo jako dosti nudná a jednotvárná improvizace náhodných zvuků a akordů. V deklarované fantazijní linii cella jsem i s fantasticky hrajícím cellistou příliš fantazie nerozeznal, a celek tak na mne účinkoval spíše než jako Simple, tak Empty Space. Tento způsob hudby mne neoslovuje, byť někoho snad ano. Zvláště po poslechu hudby Gubajduliny mi Srnkova zněla jako její protiklad. Přidaná půvabně prostá Severská píseň ze západního Norska svými akordy a tóny vyvolávala představu Aurory Borealis mihotající v tajemné polární temnotě, a byla kouzelným bonbónkem na dobrou noc.
